Konflikt obchodních podmínek – tzv. „battle of forms“

Konflikt obchodních podmínek nastává, když přijímající smluvní strana odkáže při přijímání smlouvy na jiné obchodní podmínky než navrhovatel, přičemž tyto podmínky si alespoň v některých ustanoveních navzájem odporují.

V praxi k takové situaci dochází nejčastěji tehdy, když prodejce předloží návrh smlouvy s odkazem na své smluvní podmínky a kupující akceptuje objednávkou odkazující na své smluvní podmínky. Vzhledem ke skutečnosti, že smyslem jednání stran je uzavření smlouvy, strany většinou v dobré víře předpokládají, že smlouva byla uzavřena, každá ze stran plní povinnosti dle smlouvy a smluvních podmínek, které považují za platné, a konflikt obchodních podmínek si uvědomí teprve až v případě řešení sporu.

V první řadě je nezbytné říci, že konflikt obchodních podmínek nemá vliv na vznik smlouvy. Co se týče kolidujících ustanovení, současná česká právní úprava na takovou situaci pamatuje a v ust. § 1751 odst. 2 OZ, když k řešení stanoví tzv. „The Knock Out Rule“, tj. teorii zbytkové platnosti. To znamená, že v případě konfliktu dvou znění obchodních podmínek zůstávají v platnosti obchodní podmínky v tom rozsahu, v němž si neodporují. Naopak navzájem si kolidující ustanovení jsou neplatná a pro úpravu práv a povinností se namísto nich použijí podpůrná ustanovení zákona.

Toto pravidlo je motivováno snahou docílit uzavření smlouvy i navzdory odlišným zněním jejich obchodních podmínek. Smlouva není dle zákona uzavřena pouze v případě, že by některá ze smluvních stran bez zbytečného odkladu po uzavření takové smlouvy výše uvedený postup, tedy zneplatnění kolidujících ustanovení obchodních podmínek a podpůrné použití zákona, vyloučila. U takového vyloučení však nestačí, je-li uvedeno pouze v obchodních podmínkách.

Vzhledem k tomu, že je na obchodní podmínky nahlíženo jako na doplňková ustanovení smlouvy, která blíže specifikují práva a povinnosti stran daného smluvního vztahu, má se za to, že smlouva byla uzavřena v případě, že se smluvní strany dohodly na podstatných náležitostech v textu smlouvy a to i přes kolidující obchodní podmínky.

Výše uvedený princip se použije i za situace, že by se v jedněch nebo obou kolidujících obchodních podmínkách objevila formulace, kterou by si jedna ze stran vyhradila aplikační přednost vlastních obchodních podmínek.

Pro úplnost je vhodné doplnit, že výše uvedený princip je uplatňován v české právní úpravě. Zahraniční právní úprava konfliktu obchodních podmínek se různí, objevují se různé modely řešení jako např. pravidlo prvního výstřelu (first shot rule), pravidlo posledního výstřelu (last shot rule), nebo pravidlo nejlepšího výstřelu (best shot rule), což je nezbytné brát na zřetel v případě, že by se jednalo o smlouvu s mezinárodním prvkem.

Možnost jednostranné změny všeobecných smluvních podmínek

V případě uzavírání smluv na dobu neurčitou či u smluv dlouhodobých (typicky smlouvy uzavírané spotřebitelem s telekomunikační, energetickou společností, bankou a dalšími) není ani možné po obchodnících požadovat, aby uskutečňovaly své služby řadu let za neměnných podmínek, které se mohou v průběhu času stát nevýhodnými pro obě strany smlouvy.

Stejně je tomu v případech, kde je předmětem spotřebitelské smlouvy plnění závislé na dodávkách, jejichž ceny nejsou stanoveny ke dni uzavření smlouvy, ale ke dni skutečného plnění (např. mezinárodní obchody, kde se cena zboží odvíjí od aktuálního měnového kurzu). Současná právní úprava na základě ustanovení § 1752 OZ zakládá nově zákonnou možnost tzv. přiměřené změny obchodních podmínek.

Obchodní podmínky lze měnit a přizpůsobovat je tak novým potřebám jejich uživatelů, aniž by bylo zapotřebí vypovídat stávající smlouvu, uzavírat novou či formálně smlouvu dodatkovat. Nicméně změna obchodních podmínek stále představuje změnu smlouvy, a proto zákonodárce kogentně vymezil podmínky, které musí být naplněny, aby mohlo dojít k jejich jednostranné změně. Tyto zákonem vymezené podmínky musí být splněny současně a znějí následovně:

• Strana používající OP musí uzavírat smlouvy s větším počtem osob zavazující dlouhodobě k opětovným plněním stejného druhu s odkazem na obchodní podmínky.
• Z povahy závazku již při jednání o uzavření smlouvy vyplývá rozumná potřeba pozdější změny obchodních podmínek.
• Strany si předem ujednaly, že jedna strana může obchodní podmínky v přiměřeném rozsahu změnit.
• Strany si předem ujednaly, jakým způsobem zamýšlenou změnu druhé straně oznámí.
• Protistrana musí mít právo změny obchodních podmínek odmítnout a závazek z tohoto důvodu vypovědět ve výpovědní době dostatečné k obstarání obdobných plnění od jiného dodavatele. Opačné či vylučující ujednání bude považováno za neplatné.

V případě, že mezi stranami není ujednán rozsah budoucí změny obchodních podmínek, nepřihlíží se ke změnám vyvolaným okolnostmi, které strana odkazující na obchodní podmínky musela předpokládat (např. výkyvy v měnovém kurzu, inflace a další). Nepřihlíží se rovněž ke změnám vyvolaným změnami osobních nebo majetkových poměrů stran. Záleží tedy na formulaci v konkrétních obchodních podmínkách, aby mohla být budoucí změna platná.

Některé zákony mohou stanovit i zvláštní právní úpravu. Tou je například § 11a energetického zákona (zákona č. 458/2000 Sb.), podle kterého je držitel licence povinen prokazatelně a adresně oznámit spotřebiteli a podnikající fyzické osobě změnu smluvních podmínek dodávek elektřiny nebo plynu nejpozději třicátý den přede dnem její účinnosti způsobem uvedeným ve smlouvě o dodávce elektřiny nebo plynu nebo smlouvě o sdružených službách dodávky elektřiny nebo plynu. Součástí oznámení musí být i poučení o právu druhé smluvní strany odmítnout změny a vypovědět závazek ze smlouvy.

Ochrana před tzv. překvapivými ustanoveními

Zákonodárce v § 1753 OZ vycházel z potřeby ochrany slabší smluvní strany a předpokladu, že tato strana většinou předloženým obchodním podmínkám nevěnuje dostatečnou pozornost, a nadto nemá faktickou možnost měnit jejich obsah.

Současný občanský zákoník proto chrání důvěru v poctivost protistrany a stanoví, že ustanovení obchodních podmínek, která druhá strana nemohla rozumně očekávat, jsou neúčinná, nepřijala-li je druhá strana výslovně. Překvapivá ustanovení je tedy možné definovat jako ujednání, která druhá strana nemohla rozumně očekávat.

Neočekávanost ustanovení se přitom hodnotí jak z pohledu jejich obsahu (jako příklad je možné uvést vyloučení odpovědnosti za vady nebo omezení práva strany odstoupit od smlouvy), tak z pohledu formy nebo způsobu vyjádření (např. text obchodních podmínek o extrémním rozsahu či obtížně čitelná ustanovení). Současně není možné sjednat ani pravidlo, které by uvedenou ochranu před překvapivými ustanoveními vylučovalo.

Výjimka z aplikace výše uvedeného „ochranného ustanovení“ by nastala v případě, kdyby druhá strana překvapivé ustanovení výslovně přijala, a to ideálně přímo zahrnutím do textu smlouvy samotné. Další možností je pak postup, v rámci něhož protistrana připojí svůj podpis pod listinu, kde je na takovou klauzuli výslovně poukázáno nebo je typograficky zvýrazněna (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009).

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.