Financování vývozu se státní podporou

Ze zákona je poskytováním podpořeného financování pověřena Česká exportní banka, a. s. (dále jen jako „exportní banka“). Více naleznete také na webových stránkách ČEB.

Na rozdíl od exportní pojišťovny však exportní banka není přímo vlastněna Českou republikou. Od 7. ledna 2026 je její 100% akcionářem Národní rozvojová banka, a. s., jejímž jediným akcionářem je Česká republika.

Své akcionářské právo vykonává stát obdobně jako v případě exportní pojišťovny prostřednictvím příslušných ministerstev. Stejně tak exportní banka minimálně jednou ročně předkládá zprávu o své činnosti Poslanecké sněmovně.

Činnost exportní banky spočívá především v poskytování:

• a) refinančního úvěru

1. bance vývozce a bance dovozce na financování vývozu,
2. bance vývozce a bance výrobce na financování výroby pro vývoz,
3. bance vývozně orientovaného podniku na zvyšování mezinárodní konkurenceschopnosti vývozně orientovaného podniku
4. bance vývozce na projektové financování,

• b) přímého úvěru

1. vývozci, zahraniční společnosti nebo zahraniční osobě na financování vývozu,
2. vývozci a výrobci na financování výroby pro vývoz,
3. vývozně orientovanému podniku na zvyšování mezinárodní konkurenceschopnosti,
4. vývozci na projektové financování,
5. nebankovní společnosti na odkup pohledávek vývozce souvisejících s vývozem,

• c) finančních služeb souvisejících s podporou vývozu a vývozně orientovaných podniků, které zahrnují především

1. bankovní záruky,
2. otevírání akreditivů a platební styk a zúčtování,
3. zajišťovací operace,
4. financování místních nákladů v zemi sídla nebo trvalého pobytu dovozce.

Vedle poskytování úvěrů tedy exportní banka poskytuje i ostatní bankovní služby se zaměřením na ty, které se častěji uplatní v mezinárodním obchodu (dokumentární akreditiv, dokumentární inkaso, bankovní záruky, devizové obchody či forfaiting).

Poskytování těchto služeb se přitom řídí především zákonem o bankách s případnými drobnými odchylkami podle zákona o pojišťování a financování vývozu se státní podporou. Zákonem o bankách se řídí rovněž vydávání bankovní licence k poskytování těchto služeb, kterou vydává Česká národní banka.

Na rozdíl od exportní pojišťovny není podpořené financování exportní banky založeno na principu samofinancování. Exportní banka může, za zákonem stanovených podmínek, čerpat na svoji činnost  ze státního rozpočtu dotace na úhradu ztrát vyplývajících z provozování podpořeného financování.

Zjednodušeně řečeno si exportní banka půjčuje na finančních trzích finanční prostředky, za což platí věřitelům úrok. Částečně jsou tyto úrokové náklady na získávání zdrojů kryty úrokovými výnosy z poskytnutých úvěrů. Zbývající rozdíl mezi úrokovými náklady a úrokovými výnosy společně s dalšími zákonem stanovenými náklady pak může způsobit exportní bance ztrátu, na jejíž úhradu může, za podmínek stanovených zákonem, čerpat dotace ze státního rozpočtu. Děje se tak na základě žádosti o poskytnutí dotace na úhradu ztráty, kterou exportní banka předkládá Ministerstvu financí ČR.

Povinností Ministerstva financí ČR je pak kontrolovat správnost stanovení výše dotace. Za tímto účelem je Ministerstvo financí oprávněno vyžádat si údaje a dokumenty vztahující se ke konkrétním obchodním případům a k operacím na finančním trhu. Exportní banka je přitom povinna tyto údaje a dokumenty poskytnout, případně je zpřístupnit v elektronické podobě, a rovněž Ministerstvu financí poskytovat další nutnou součinnost.

Žádost o podpořené financování

Žadatelem o podpořené financování může být:

• a) banka vývozce,
• b) banka výrobce,
• c) banka investora,
• d) banka vývozně orientovaného podniku,
• e) banka dovozce,
• f) zahraniční osoba,
• g) vývozce,
• h) investor,
• i) vývozně orientovaný podnik nebo,
• j) výrobce.

Žádost o podpořené financování předkládá žadatel exportní bance. V žádosti je přitom žadatel povinen uvést nejméně:

• a) své identifikační údaje,
• b) u právnické osoby strukturu svých společníků včetně uvedení skutečného majitele podle zákona upravujícího evidenci skutečných majitelů,
• c) charakteristiku předmětu a objemu vývozu nebo investice a požadovanou hodnotu produktu podpořeného financování nebo finanční služby související s vývozem,
• d) údaje vztahující se k časovému rozložení čerpání a splácení podpořeného financování nebo trvání finanční služby související s vývozem,
• e) předpokládaný podíl hodnoty vývozu, která bude vytvořena v České republice,
• f) identifikační údaje o zahraniční osobě, které je vývozní úvěr poskytován,
• g) další údaje uvedené ve všeobecných obchodních podmínkách exportní banky.

I exportní banka se snaží svým klientům podávání žádostí zjednodušit, a tak lze na stránkách České exportní banky nalézt a stáhnout všechny potřebné formuláře.

Aby mohla exportní banka provést podrobný pre-scoring, je žadatel povinen poskytnout exportní bance údaje o svém základním kapitálu, o své bilanci a další údaje rozhodné pro posouzení jeho schopnosti zabezpečit návratnost poskytnutého podpořeného financování. Ani na podpořené financování žadateli  nevzniká právní nárok.

U poskytovaných úvěrů a bankovních záruk se posuzuje hledisko rizika návratnosti, zejména pak:

• a) platební schopnosti žadatele – dlužníka a
• b) schopnosti vývozce splnit podmínky smlouvy o vývozu.

Jak již bylo uvedeno výše, poskytnutí úvěru není vázáno na uzavření pojistné smlouvy o pojištění vývozních úvěrových rizik. Pokud však taková pojistná smlouva uzavřena není, je nutné zajistit závazek jiným způsobem. Exportní banka přitom jako zajištění nebo utvrzení akceptuje především

• a) směnku,
• b) zřízení zástavního právo k pohledávkám,
• c) zajišťovací převod práva,
• d) smluvní pokutu,
• e) bankovní záruku,
• f) ručení,
• g) plnění z pojistných smluv ve prospěch exportní banky či
• h) složení depozita na účtu vedeném u exportní banky nebo u jiné banky a jeho zástavu ve prospěch exportní banky.

Nutnost zajištění a případně utvrzení závazku se však netýká případů, kdy je exportní bankou poskytováno pouze refinancování stávajícího úvěru. Zákon tak totiž v těchto případech nevyžaduje. Není však vyloučeno, že exportní banka bude i přesto zajištění, případně utvrzení, závazku po žadateli vyžadovat.

Dorovnávání úrokových rozdílů – IMU

Zákon o pojišťování a financování vývozu se státní podporou v neposlední řadě počítá s tím, že by se na financování vývozu vedle exportní banky podílely také banky komerční. Systém dorovnávání úrokových rozdílů (tzv. Interest Make-Up Scheme – zkráceně „IMU“) byl do zákona začleněn novelou z roku 2009.

Pro komplikovanost řízení o zařazení konkrétního úvěru do systému došlo v roce 2013 k novelizaci zákona, kterou bylo rozhodování o zařazení vývozního úvěru do systému podstatně zjednodušeno tím, že až na výjimky vyloučila aplikaci správního řádu a zároveň zapojila do řízení Exportní garanční a pojišťovací společnost, a. s.

Ani v současnosti však nejde o nástroj, který by byl v praxi využíván ve významném rozsahu. Jelikož jde však o systém stále upravený českým právním řádem a je využíván jako jeden z nástrojů státní podpory vývozu, je účelné jej alespoň v krátkosti popsat.

Právní úprava dorovnávání úrokových rozdílů vychází ze dvou skutečností. Zájmem vývozce, který svůj vývozní záměr financuje prostřednictvím dlouhodobého úvěru, je mít pokud možno stabilní úrokovou sazbu.

Má-li však banka poskytnout dlouhodobý úvěr s fixovanou úrokovou sazbou, přináší jí to značné riziko související s nejistými změnami úrokových sazeb v budoucnu. Toto riziko si banka kompenzuje cenou financování, která může být v důsledku tohoto rizika vyšší. Systém dorovnávání úrokových rozdílů pak funguje tak, že toto riziko výkyvů úrokových sazeb v rozsahu stanoveném pravidly systému na sebe přejímá stát.

Žádost o zařazení do systému může podat výhradně banka vývozce, a to Ministerstvu financí prostřednictvím exportní pojišťovny. Žádost posoudí exportní pojišťovna, která ji nejpozději v 15denní lhůtě od jejího doručení postoupí Ministerstvu financí ČR; k žádosti přitom připojí své stanovisko. Ministerstvo financí následně o žádosti rozhodne. Na zařazení do systému, i přes splnění níže uvedených podmínek, není právní nárok.

Podmínkou dorovnávání úrokových rozdílů je:

• a) soulad vývozního úvěru s mezinárodními pravidly,
• b) sjednání pevné úrokové sazby vývozního úvěru,
• c) pojištění vývozních úvěrových rizik exportní pojišťovnou nebo stanovisko exportní pojišťovny, že vývozní úvěrová rizika jsou dostatečně zajištěna bez pojištění exportní pojišťovnou, a
• d) skutečnost, že vývozcem není zahraniční společnost.

Systém dorovnávání úrokových rozdílů poté funguje na bázi obousměrného dorovnávání rozdílu mezi sjednanou pevnou úrokovou sazbou vývozního úvěru a pohyblivou úrokovou sazkou zvýšenou o systémovou marži banky vývozce. Způsob výpočtu rozdílu stanoví vyhláškou Ministerstvo financí.

Sjednaná pevná úroková sazba vývozního úvěru se následně porovná s aktuálními náklady na pořízení zdrojů. Vznikne-li rozdíl ve prospěch banky vývozce, je jí tento rozdíl dorovnán ze státního rozpočtu prostřednictvím exportní banky. Vznikne-li naopak rozdíl ve prospěch státu, je banka vývozce povinna tento rozdíl odvést do státního rozpočtu.

Dorovnání úrokových rozdílů probíhá v pravidelných intervalech v délce 6 měsíců. Zákon dále upravuje podmínky pro ohlašování změn, provádění kontrol a případné vyřazení ze systému.

Systém IMU je upraven zákonem o pojišťování a financování vývozu se státním rozpočtem a prováděcí vyhláškou. Jeho praktické využití je však dlouhodobě omezené.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.

Přehled všech témat Právního průvodce