Směnky

Náležitosti směnky

Každá směnka musí obsahovat všechny obligatorní náležitosti stanovené zákonem. Listina, která neobsahuje některou z podstatných náležitostí, a taková chybějící náležitost není ani v souladu se zákonem nahrazena jiným údajem, není platnou směnkou.

Zákonné náležitosti směnky jsou následující:

• označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny vyjádřené v jazyce, ve kterém je listina sepsána;
• bezpodmínečný příkaz / slib zaplatit určitou peněžitou sumu;
• jméno toho, kdo má platit (směnečníka) – pouze u směnky cizí;
• údaj splatnosti;
• údaj místa, kde má být placeno;
• jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno;
• datum a místo vystavení směnky;
• podpis výstavce.

Slovo směnka v textu

Každá směnka musí v textu obsahovat slovo „směnka“, a to v jazyce v jakém je sepsána. Označení „směnka“ nelze nahradit jiným výrazem, ani pokud se jedná o obsahově stejný pojem (např. směnka nebude platná, pokud se v textu místo slova směnka objeví pojem trata, nebo označení směnečná listina, směnečný úpis či směnečný závazek). Zároveň nepostačuje uvést slovo směnka v nadpise listiny, ale musí být obsaženo v jejím textu.

Bezpodmínečný příkaz / slib zaplatit

Příkaz daný směnkou cizí nebo slib obsažený ve směnce vlastní nesmí být vázán na splnění žádné podmínky.

Výše částky, která má být zaplacena (směnečná suma), musí být stanovena jednoznačným způsobem. Ačkoli zákon nevyžaduje, aby byla směnečná suma vyjádřena číslem i slovy, v praxi se stalo zvykem uvádět směnečnou sumu jak číslem, tak slovy. Slovy vyjádřená směnečná suma zpravidla navazuje na směnečný příkaz a je jeho součástí jako souvislého textu. Vedle toho se zpravidla uvádí směnečný peníz na směnce také ciferně, a to většinou v pravém horním rohu. Je-li směnečná suma udána jak slovy, tak čísly a neshodují-li se tyto údaje, platí suma vyjádřená slovy. Je-li směnečná suma udána několikrát slovy nebo několikrát čísly a neshodují-li se tyto údaje, platí suma nejmenší.

Směnečná suma může být vyjádřena v české nebo v cizí měně. Musí však jít o měnu reálně existující, tedy platnou a přijímanou alespoň v jednom státě jako zákonné platidlo. Pokud je směnka vystavena v měně, která není v oběhu v platebním místě, a neobsahuje-li doložku o efektivním placení v cizí měně (měnovou doložku), může být proplacena v tuzemské měně podle hodnoty, kterou má v den splatnosti. Ocitne-li se dlužník v prodlení s placením, může majitel volit, zda má být směnečný peníz zaplacen v tuzemské měně podle kurzu v den splatnosti nebo podle kurzu v den platební. Výstavce však také může stanovit, že se má platit podle kurzu určeného ve směnce.

Obsahuje-li směnka doložku o efektivním placení, musí být proplacena v udané měně (např. „zaplaťte za tuto směnku efektivně 10 000 Euro“).

Jméno směnečníka, trasáta

Uvedení jména směnečníka je podstatnou náležitostí pouze směnky cizí. Směnečníkem může být kdokoli kromě remitenta, tedy i sám výstavce, který je oprávněn vydat tzv. zastřenou směnku vlastní. Přijetí směnky směnečníkem vždy záleží pouze na něm. Pokud směnku přijme, stane se hlavním (přímým) dlužníkem, pokud ji odmítne, nebude směnečně vázán.

K přijetí směnky musí dojít písemně. Přijetí se vyznačuje slovem „přijato“ nebo jiným slovem stejného významu a podpisem směnky na jejím líci. Za přijetí směnky však platí také pouhý podpis směnečníka na líci směnky. Prohlášení směnečníka o přijetí je sice základem jeho přímého závazku, není však nutné z hlediska platnosti směnky, neboť cizí směnka z tohoto hlediska je platnou již uvedením směnečníka na směnce. Zda směnka je či není přijata, je tedy jen otázkou, jaká práva z ní majiteli vznikají, nikoli otázkou její platnosti.

Přijetí musí být bezpodmínečné, směnečník je však může omezit na část směnečné sumy. Přijetím se směnečník zavazuje zaplatit směnku při splatnosti. Přijetí směnky nemůže být odvoláno.

Směnka se k přijetí předkládá v místě bydliště směnečníka, nebo na jiném určeném místě. Jiná osoba než směnečník se však příjemcem stát nemůže.

Údaj splatnosti

Splatnost směnky nemusí být dána určitým konkrétním datem, musí však být dostatečně určitá. Splatnost muže být stanovena čtyřmi způsoby:

• na viděnou (vistasměnka),
• na určitý čas po viděné (lhůtní vistasměnka),
• na určitý čas po datu vystavení směnky (datosměnka),
• na určitý konkrétní den (fixní směnka).

Vistasměnka

Jde o směnky, které buď vůbec nemají splatnost vyznačenou, nebo o směnky, u nichž to výstavce výslovně stanoví. Vistasměnka se vyjadřuje např. slovy: „Za tuto směnku zaplatím při předložení …“, „na ukázání“, „na požádání“. Směnka na viděnou je splatná při předložení. Na rozdíl od směnek, u nichž je splatnost určena, se nepředkládá k přijetí a dlužník tak musí být stále připraven k placení směnky v platebním místě. Dle zákona musí být vistasměnka předložena k placení do jednoho roku od data vystavení, výstavce však může tuto lhůtu zkrátit nebo naopak určit lhůtu delší.

Lhůtní vistasměnka

Jde o směnky, kde okamžik splnění je stanoven pevnou lhůtou s tím, že není určen počátek této lhůty, který určí majitel tím, že tuto směnku předloží dlužníkovi k přijetí. Lhůtní vistasměnka se vyjadřuje např. slovy: „Za tuto směnku zaplatím pět dnů po viděné“. Její podstata spočívá v tom, že věřitel musí nejprve předložit směnku k vidování a teprve poté může žádat její proplacení.

Pro dlužníka to znamená, že nemusí být stále připraven k placení směnky, jelikož mezi vidováním a přijetím směnky k zaplacení musí uběhnout lhůta alespoň jednoho dne, a může se na plnění ze směnky připravit. Splatnost lhůtní vistasměnky se odvíjí od data jejího přijetí nebo od data protestu. Lhůta pro předložení směnky k vidování se řídí buď zákonem (stejně jako u vistasměnky činí jeden rok) nebo může být stanovena výstavcem.

Datosměnka

Jde o směnky, kde doba splatnosti je určena lhůtou, která je na směnce uvedena a která běží ode dne vystavení. Směnka splatná určitý čas po vystavení je směnka, kde je doba splatnosti stanovena na směnce např. slovy: „Za tuto směnku zaplatím deset dnů po vystavení…“. Takto stanovená lhůta musí být minimálně jednodenní, tj. splatnost může následovat druhý den po vystavení. Naopak maximální délka této lhůty není stanovena, může být tedy neomezeně dlouhá.

Pro počítání lhůt obsahuje zákon následující pravidla:

• Směnka vystavená na jeden měsíc nebo na několik měsíců po datu vystavení nebo po viděné je splatná ve shodný den měsíce, v němž má být placeno. Není-li v měsíci takový den, je směnka splatná poslední den toho měsíce.
• Je-li směnka vystavena na jeden a půl měsíce nebo na několik měsíců a půl měsíce po datu vystavení nebo po viděné, počítají se nejprve celé měsíce.
• Je-li splatnost určena na začátek, střed nebo konec měsíce, rozumí se tím prvý, patnáctý nebo poslední den tohoto měsíce.
• Výrazy „osm dní“ nebo „patnáct dní“ se nerozumějí jeden nebo dva týdny, nýbrž celých osm nebo patnáct dní.
• Výrazem „půl měsíce“ se rozumí patnáct dní.

Fixní směnka

Splatnost fixní směnky je stanovena určitým konkrétním dnem, který musí být zcela jednoznačně určen – je ze směnky již od počátku patrný. Zákon pro stanovení dne splatnosti nestanoví žádný konkrétní způsob uvedení splatnosti a v praxi je možné se setkat s následujícími variantami:

• splatnost je stanovena přesným kalendářním datem, uvedením dne, měsíce a roku např. 10. 3. 2014,
• splatnost je uvedena názvem dne v týdnu ve spojení s dalším upřesňujícím údajem, např. první čtvrtek roku 2014,
• splatnost lze stanovit také na počátek, půli nebo konec měsíce, přičemž při výkladu těchto pojmů je potřeba vycházet z výše uvedených pravidel, tj. počátek měsíce znamená první den měsíce, střed měsíce znamená patnáctý den a konec měsíce znamená poslední den měsíce,
• splatnost lze stanovit také názvem jednodenního svátku, např. na Silvestra 2014.

Naproti tomu neplatná je směnka, která neobsahuje rok splatnosti, směnka se splatností dřívější než je datum vystavení, směnka splatná alternativně v různé dny (např. 1. nebo 2. ledna 2014) nebo směnka, která stanoví splatnost v určitém časovém rozmezí (např. od 1. 1. do 10. 1. 2014).

V případě, že směnka neobsahuje údaj o splatnosti, nejde o směnku neplatnou, ale uplatní se ustanovení § 2 zákona směnečného a šekového, dle kterého o směnce, v níž není uveden údaj o splatnosti, platí, že je splatná na viděnou.

Údaj místa, kde má být placeno

Platební místo je údaj, který určuje, kde má dojít ke splnění povinnosti zaplatit směnku, tj. kde má majitel směnku předložit k placení. K platnosti směnky postačí, je-li platební místo uvedeno alespoň názvem obce nebo města. Vzhledem k tomu, že vyhledání místa, kde má být směnka předložena, může být v případě, že jím bude např. Praha, poměrně náročné, je vždy vhodné určit platební místo také dalšími údaji. Je-li údaj o platebním místě pouze obecný, stanoví zákon, že směnka má být předložena nejprve v místnostech, kde povinná osoba provozuje svůj podnik, a teprve nemá-li jich, nebo nedají-li se vypátrat, v jejím bytě.

Ačkoli je údaj platebního místa podstatnou náležitostí směnky, nemusí jeho absence vždy znamenat neplatnost směnky. Pro případ, že směnka neobsahuje zvláštní údaj místa, kde má být placeno, platí, že místo uvedené u jména (podpisu) směnečníkova je místem platebním a zároveň místem směnečníkova bydliště. Proto je vhodné, aby směnečník byl na směnce označen nejen svým jménem, ale také bydlištěm, nebo sídlem, jde-li o právnickou osobu.

Zvláštním určením místa splatnosti směnky je tzv. domicil. Domicilovaná směnka je směnka, která je na základě zvláštní doložky splatná u třetí osoby, jenž je odlišná od majitele směnky a dlužníka přímého, a to příjemce směnky cizí a výstavce směnky vlastní a jejich rukojmích anebo směnečníka. Domicilovat lze směnku vlastní i směnku cizí. Třetí osoba, uvedená na směnce, která není směnečně zavázaná, ale u které je směnka splatná, se nazývá domiciliátem (umístěncem).

Domiciliátovi není směnka předkládána proto, aby ji sám splatil, ale proto, aby se na splacení dohodl se směnečným dlužníkem. Domiciliátem směnky bývá často například banka, která provádí proplacení na základě smluvního ujednání s dlužníkem. Domiciliát je tedy v postavení příkazníka, který jménem dlužníka a k jeho tíži prování určitý směnečný úkon, kterým ovšem může být pouze proplacení směnky. Umístění směnky bývá vyjadřováno slovy: „Splatno u…“. Ačkoli domicil není podstatnou náležitostí směnky, jeho nesprávné určení může mít za následek absolutní neplatnost směnky. Jedná se o případ, kdy se údaj platebního místa liší od místa domicilu, tedy směnka je pro vnitřní rozpor absolutně neplatná.

Jméno remitenta

Další podstatnou náležitostí směnky je jméno toho, komu má být zaplacena směnečná suma – remitenta. Směnka nemůže být vystavena ve prospěch neurčité osoby (např. „na doručitele“). Remitentem může být kdokoli, kromě výstavce směnky vlastní a směnečníka. Směnka může znít také na řad vlastní výstavce, tj. výstavce může přikázat, aby třetí osoba platila jemu samému. V takovém případě obsahuje směnka příkaz vyjádřený slovy: „zaplaťte na náš řad vlastní“.

Zákon nestanoví, jakým způsobem má být remitent na směnce označen. Z podstaty věci však plyne, že by měl být určen co nejjasněji, aby bylo možné jednoznačně identifikovat, o koho jde. Obsahuje-li směnka slib „zaplatím Janu Vopičkovi“ bez uvedení dalších údajů, pak je k výplatě směnečné sumy oprávněn každý nositel tohoto jména. Je proto vhodné určit remitenta nikoli pouze jménem, ale také datem narození, místem bydliště či jiným údajem.

Datum a místo vystavení směnky

Datum vystavení směnky musí být, na rozdíl od data splatnosti směnky, určeno jedině konkrétním datem, tedy musí obsahovat den, měsíc a rok vystavení. Jakýkoli jiný způsob uvedení data vystavení nebo chybějící údaj o datu vystavení způsobí neplatnost směnky. Údaje na směnce však nemusí být pravdivé, tedy ante či post datování směnky není důvodem její neplatnosti, ale musí být možné. Neplatnost směnky proto způsobí také uvedení data vystavení, které je pozdější než datum splatnosti.

Podpis výstavce

Podpis výstavce bývá umístěn v pravém dolním rohu směnky, tak aby bylo zřejmé, že výstavce podepisuje celé směnečné prohlášení. Teprve podpisem výstavce je směnka vydána a výstavce se stává přímým dlužníkem (u směnky vlastní) nebo nepřímým (regresním) dlužníkem směnky cizí. Výstavce směnky odpovídá za přijetí a za zaplacení směnky. Svou odpovědnost za přijetí může výstavce vyloučit (např. doložkou „bez závazků za přijetí“), odpovědnosti za zaplacení se však zprostit nemůže. Jakákoli doložka, kterou by výstavce vylučoval svou odpovědnost za zaplacení směnky, platí za nenapsanou. Taková směnka tedy není neplatná, k napsané doložce se však nepřihlíží.

Podpis na směnce musí být vždy podpisem vlastnoručním, který není možné nahradit jinými prostředky. Podpis nemusí být čitelný a výstavce se nemusí podepsat celým jménem. Je však vhodné doplnit podpis dalšími údaji, které jednoznačně identifikují toho, kdo podepisuje. Bude-li směnku podepisovat právnická osoba, musí být součástí podpisu uvedení její firmy.

Podepíše-li směnku osoba, která se nemůže směnečně zavazovat, směnka je platná, ale podepsaná osoba není směnečně zavázaná. Totéž platí v případě, je-li na směnce podpis nepravý nebo podpis neexistujících osob.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.