Téměř šestileté období kurzové stability, během něhož si měny zapojené do mechanismu měnových kurzů udržovaly své centrální parity, bylo zakončeno bezprecedentními turbulencemi. První vlna kurzové spekulace započala v srpnu 1992 a přinutila britskou libru a italskou libru opustit společnou kurzovou politiku. Ještě silnější nápor kurzové spekulace gradoval v létě 1993 a vynutil si radikální řez do ERM v podobě rozšíření pásem přípustných fluktuací z dosavadních ±2,25 % na ±15 %. Vyhlídky na vytvoření EMU se v té době zdály být v nedohlednu.
Uváděn je souběh tří skutečností, které vyvolaly tak rozsáhlou kurzovou nestabilitu:
- ztráta flexibility ERM, která způsobila u kurzů některých měn výrazné vybočení z fundamentální rovnováhy;
- německé sjednocování, jehož vysoké náklady byly prostřednictvím kurzového závěsu na německou marku přenášeny do ostatních členských zemí;
- zamítavé dánské referendum o Maastrichtské smlouvě, které znejistilo vyhlídky na dosažení měnové unie.
Na rozdíl od staršího Wernerova plánu, který byl na začátku sedmdesátých let pod tíhou akutních problémů opuštěn, však trpká lekce ze začátku devadesátých let naopak posílila odhodlání ubírat se cestou Maastrichtské smlouvy. Upevněno bylo přesvědčení, že pouze měnová unie dovede v prostředí sílící mobility kapitálových toků účinně chránit vnitřní trh před destabilizující kurzovou spekulací.
Převzato z webu Národní koordinační skupiny pro zavedení eura v ČR www.zavedenieura.cz .