Obchodní právo – základní instituty a smluvní problematika

Porušení smluvní povinnosti a jeho následky

Prodlení dlužníka

Dlužník je v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek. Z toho vyplývá, že prodlení dlužníka nastává, jestliže dlužník neposkytne plnění včas, tj. ve lhůtě dohodnuté nebo stanovené zákonem (prodlení skončí pozdním poskytnutím plnění, pokud toto nemá vady), nebo dlužník poskytne sice plnění včas, ale toto plnění není řádné, tedy není uskutečněno ve sjednaném místě plnění nebo není bez vad (viz odpovědnost za vady). Výjimku představuje tzv. negativní vymezení prodlení, kdy nesplnil-li dlužník svůj závazek řádně a včas v důsledku prodlení věřitele, není pak dlužník v prodlení.

Prodlení nastává objektivně a nevyžaduje se k jeho vzniku zavinění, tedy příčina jeho vzniku není relevantní (s výjimkou prodlení věřitele).

S prodlením dlužníka jsou spojeny tyto základní následky:

  • právo věřitele trvat na řádném plnění závazku, nestanoví-li zákon pro konkrétní typ smlouvy něco jiného (např. požadovat zaplacení ujednané ceny);
  • právo věřitele požadovat náhradu škody;
  • právo odstoupit od smlouvy, jestliže tak stanoví zákon nebo smlouva;
  • právo věřitele na zaplacení smluvní pokuty, jestliže byla dohodnuta;
  • přechod nebezpečí škody na věci po dobu prodlení na dlužníka, pokud toto nebezpečí nenesl již předtím;
  • právo věřitele na zaplacení úroků z prodlení při prodlení s plněním peněžitého závazku – při opožděné platbě (ve výši dohodnuté jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona).

Právo trvat na řádném plnění je vyloučeno u tzv. fixních smluv – zde má prodlení za následek zánik závazku i zánik smlouvy. Jedná se o smlouvy, z jejichž obsahu vyplývá, že věřitel nemá zájem na splnění závazku po době stanovené pro jeho plnění. Jestliže však věřitel před prodlením dlužníka tomuto oznámí, že na plnění závazku trvá, k zániku závazku pak nedojde.

Prodlení trvá až do doby poskytnutí řádného plnění (např. opožděným poskytnutím bezvadného plnění, odstraněním vad, poskytnutím náhradního plnění) nebo do zániku závazku jiným způsobem (např. odstoupením od smlouvy, dohodou smluvních stran).

Prodlení věřitele

Věřitel se ocitne v prodlení, jestliže:

  • nepřevezme řádně nabídnuté plnění nebo
  • neposkytne součinnost nutnou k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj závazek (např. neposkytne bankovní spojení).

Rovněž prodlení věřitele nastává objektivně, tedy bez ohledu na zavinění. Neposkytnutí součinnosti se musí týkat takového spolupůsobení, ke kterému je věřitel povinen podle smlouvy nebo podle zákona. Tato povinnost se může vztahovat jak na dobu předcházející dobu plnění závazku, tak i na dobu, která splývá s dobou plnění nebo po ní následuje.

Důsledky prodlení věřitele jsou následující:

  • nenastává, přerušuje se nebo zaniká prodlení dlužníka,
  • právo dlužníka trvat na splnění povinnosti věřitele,
  • právo dlužníka na náhradu škody,
  • právo na smluvní pokutu, pokud byla sjednána,
  • právo dlužníka odstoupit od smlouvy, jestliže to umožňuje zákon nebo smlouva,
  • přechod nebezpečí škody na věřitele, pokud je nenesl předtím a předmětem je věc, kterou věřitel nepřevzal v rozporu se svými povinnostmi.

Náhrada škody

Škoda představuje vymezení újmy vyjádřitelné v penězích, k níž došlo v důsledku porušení právní povinnosti. Ke škodě však může dojít i bez jakéhokoli porušení práva. OZ zakotvuje v úpravě náhrady škody princip prevence, jehož smyslem je předcházet vzniku škody nebo rozsah vzniklé škody omezovat. Princip prevence zahrnuje především oznamovací povinnosti a povinnosti odvracet hrozící škodu.

Oznamovací povinnost je uložena straně, která porušuje svou povinnost nebo která s přihlédnutím ke všem okolnostem má vědět, že poruší svou povinnost ze závazkového vztahu. Zpráva musí být podána druhé straně bez zbytečného odkladu poté, kdy se povinná strana o překážce dozvěděla nebo při náležité péči mohla dozvědět a musí v ní být uvedena povaha překážky (rozsah, předpokládaná doba trvání) a její důsledky.

Oznamovací povinnost je splněna teprve tehdy, když je druhé straně zpráva doručena. Jestliže povinná strana tuto povinnost nesplní nebo oprávněné straně není zpráva včas doručena, má poškozená strana nárok na náhradu škody, která jí tím vznikla.

Povinnost odvracet hrozící škodu je zákoníkem uložena osobě, které škoda hrozí. Je povinna s přihlédnutím k okolnostem případu učinit opatření potřebná k odvrácení škody nebo k jejímu zmírnění (např. v případech, kdy je hrozba škody zjistitelná z doručené zprávy strany, která porušuje svou povinnost). Druh a rozsah potřebných opatření bude individuální podle konkrétního případu. Strana, která plnila svou povinnost odvracet škodu, má nárok na náhradu přiměřených nákladů.

Předpoklady odpovědnosti za škodu lze dovodit z obecné úpravy v OZ. Jsou jimi:

1. protiprávnost (protiprávní jednání) – protiprávnost spočívá v porušení právní povinnosti vyplývající buď přímo ze zákona, nebo ze závazku (smlouvy). K takovému porušení může dojít jak konáním, tak i opominutím.

2. vznik škody – znamená vznik majetkové újmy, která může mít podobu škody skutečné, spočívající ve:

  • zmenšení majetku poškozeného, včetně nákladů spojených se vznikem a zajišťováním škody,
  • v marně vynaložených nákladech a
  • v nemožnosti vykonávat určitá majetková práva.

Škoda však může mít také podobu ušlého zisku, který vystihuje, o co byl poškozený zkrácen, tedy to, čeho by poškozený býval dosáhl za normálních okolností (při neexistenci škody). Škoda se nahrazuje v penězích; jestliže však o to oprávněná strana požádá a je-li to možné a obvyklé, nahrazuje se škoda uvedením v předešlý stav. Rozsah jak skutečné škody, tak i ušlého zisku je zásadně povinna prokazovat poškozená strana.

3. příčinná souvislost mezi protiprávností a vznikem škody – tedy vznikla-li škoda v důsledku protiprávního jednání.

4. zavinění – vnitřní psychický vztah škůdce k jeho protiprávnímu jednání a následku takového jednání. Zavinění má dvě základní formy, a to úmysl a nedbalost.

5. neexistence okolností vylučujících protiprávnost – v důsledku okolností vylučujících protiprávnost nevznikne povinnost nahradit škodu, ačkoli došlo k porušení práva jednáním povinného a v důsledku toho vznikla oprávněnému škoda. Mezi okolnosti vylučující protiprávnost patří zejména:

  • plnění zákonné povinnosti,
  • svépomoc,
  • jednání v nutné obraně,
  • jednání v krajní nouzi,
  • svolení poškozeného,
  • přípustné riziko.

Od okolností vylučujících odpovědnost za škodu je třeba odlišovat případy, kdy zákon stanoví, že poškozená osoba nemá za určitých podmínek nárok na náhradu škody nebo její odpovídající část. Jde o následující případy:

  • nesplnění povinností povinné strany bylo způsobeno jednáním poškozené strany (např. neodborná oprava provedená kupujícím) nebo nedostatkem součinnosti, ke které byla poškozená strana povinna,
  • část škody byla způsobená nesplněním povinností poškozeného stanovených právními předpisy (např. protipožární) vydanými za účelem předcházení vzniku škody,
  • škoda vznikla tím, že poškozená strana nesplnila povinnost odvracet hrozící škodu,
  • škoda vznikla tím, že poškozená strana odstoupila od smlouvy a nevyužila včas možnosti uzavřít náhradní smlouvu k účelu, k němuž měla sloužit smlouva, od které poškozená strana odstoupila.

OZ ke vzniku obecné odpovědnosti za škodu vyžaduje zásadně zavinění. Úprava v OZ se tak nezakládá na principu objektivní odpovědnosti. Zvláštní zákony však mohou objektivní odpovědnost zakládat, potom se tak zavinění nevyžaduje.

Náhrada škody představuje významný prostředek, kterým právní řád zabezpečuje ochranu majetku a vyrovnání vzniklé majetkové újmy.

Ve srovnání s ostatními právními instituty sloužícími k vyrovnání vzniklé škody (odpovědnost za vady, bezdůvodné obohacení atd.) má náhrada škody obecnější povahu – z titulu náhrady škody se lze domáhat reparace majetkové újmy i v těch případech, kdy nelze použít některého ze speciálních prostředků; v některých případech lze uplatňovat náhradu škody vedle aplikace některého speciálního právního prostředku sledujícího reparaci majetkové újmy – jedná se o souběh právních prostředků (náhrada škody a odpovědnost za vady).

Vedle obecné povinnosti nahradit jinému škodu rozlišuje OZ také několik zvláštních typů způsobené škody. Jedná se např. o škodu z provozní činnosti, škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným, škodu z provozu dopravních prostředků apod. S ohledem na specifický charakter těchto typů způsobené škody jsou u mnoha z nich širší nebo přísnější podmínky pro vznik povinnosti k náhradě.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.




• Oblasti podnikání: Právo, právní služby | Služby