Obrana žalobou na náhradu škody a jiné újmy

Insolvenční zákon v § 147 stanoví ochranu dlužníka, který byl postižen neoprávněně podaným tzv. „šikanózním“ insolvenčním návrhem.

Jestliže řízení o insolvenčním návrhu bylo zastaveno nebo byl insolvenční návrh zamítnut či odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu této škody nebo újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu.

Insolvenční zákon dále stanoví, že pokud byla insolvenčním navrhovatelem právnická osoba, ručí za splnění náhrady škody nebo jiné újmy společně a nerozdílně členové jejího statutárního orgánu svým osobním majetkem, ledaže prokáží, že bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informovali insolvenční soud o tom, že insolvenční návrh není podán důvodně, nebo o tom, že není splněn některý z dalších předpokladů stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí o úpadku.

Výše uvedená ustanovení zakládají poškozenému dlužníku právo požadovat po navrhovateli neoprávněného insolvenčního návrhu (případně i po členech jeho statutárního orgánu, pokud je navrhovatelem právnická osoba, kteří ručí za vzniklou škodu či jinou způsobenou újmu společně a nerozdílně), náhradu vzniklé škody či „jiné újmy“ způsobené zahájením insolvenčního řízení. Doplňme, že společné a nerozdílné ručení znamená pro poškozeného dlužníka domáhat se náhrady škody po všech zavázaných osobách společně, ale také i po kterékoliv z nich (tedy i jen jedné z odpovědných osob).

Pokud by navrhovatel neposkytl plnění dobrovolně, je poškozený oprávněn podat u věcně a místně příslušného soudu žalobu na náhradu škody a jiné újmy, avšak v případě poškozeného dlužníka ve lhůtě 6 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, kterým se končí řízení o insolvenčním návrhu, a jiná osoba nejpozději do 6 měsíců od zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, jinak právo na náhradu škody či jiné újmy zanikne. O žalobě však nelze rozhodnout před právní mocí rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu.

V této podkapitole se budeme nejprve zabývat náhradou škody, v další podkapitole pak náhradou jiné újmy, což je v případě podání neoprávněného insolvenčního návrhu především poškození dobrého jména a pověsti dlužníka.

Jak již bylo řečeno výše, žalobu na náhradu škody je možné podat nejen proti navrhovateli, ale v případě, že navrhovatelem insolvenčního návrhu byla právnická osoba, i proti členům jejího statutárního orgánu, kteří ručí za splnění náhrady škody společně a nerozdílně svým osobním majetkem.

Jde o případ zákonem stanovené objektivní odpovědnosti, které se členové statutárního orgánu právnické osoby mohou zprostit jen v případě, že prokáží, že bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informovali insolvenční soud o tom, že insolvenční návrh je nedůvodný či není splněna některá z dalších výše uvedených podmínek pro vydání rozhodnutí o úpadku.

To, že členové statutárního orgánu ručí společně a nerozdílně za splnění náhrady škody, má rovněž význam pro vymáhání náhrady škody po pravomocném rozhodnutí soudu o povinnosti uhradit určitou částku, představující náhradu škody.

V případě, že by soudem přiznaná částka nebyla dobrovolně uhrazena právnickou osobou, může ji poškozený v plné výši vymáhat po kterémkoliv členovi statutárního orgánu této právnické osoby, který je povinen ji v plné výši poškozenému uhradit. To mu nebrání, aby se poté s ostatními členy statutárního orgánu a právnickou osobou vypořádal podle výše svého podílu na společné odpovědnosti.

K tomu, aby mohl poškozený, který byl poškozen podáním neoprávněného insolvenčního návrhu, podat žalobu na náhradu škody, je třeba, aby byly splněny následující předpoklady:

• bylo učiněno protiprávní jednání, tedy podán neoprávněný insolvenční návrh, o čemž rozhodl insolvenční soud tak, že insolvenční návrh odmítl, zamítl, či insolvenční řízení zastavil. V případě zamítnutí insolvenčního návrhu, nelze náhradu škody požadovat v případě, že insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3 Insolvenčního zákona, tj. osvědčí-li dlužník jednající v dobré víře, že jeho platební neschopnost vznikla v důsledku protiprávního jednání třetí osoby a že se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že ji odvrátí v době do 3 měsíců po splatnosti jeho peněžitých závazků (tato podmínka se neváže na dlužníky v úpadku pro předlužení);
• výše uvedeným protiprávním jednáním dlužníkovi vznikla škoda;
• je zde příčinná souvislost mezi protiprávností a vznikem škody.

Poškozený musí v žalobě na náhradu škody vyčíslit způsobenou škodu a doložit její vznik a výši důkazy. Vedle skutečné škody, kterou představuje zmenšení hmotného majetku poškozeného (v tomto případě např. vynaložené náklady na prokázání, že nejsou dány podmínky pro insolvenční řízení atd.), a jejíž výše vychází ze srovnání současného stavu a stavu předcházejícího škodě, může poškozený v rámci žaloby na náhradu škody uplatnit i uhrazení tzv. ušlého zisku.

Ušlý zisk můžeme definovat jako souhrn toho, čeho by mohl poškozený dosáhnout při přirozeném sledu událostí, nebýt vzniku škody (co poškozenému ušlo). V podstatě jde o majetkovou újmu, spočívající v tom, že se majetek nezhodnotil tak, jak poškozený mohl důvodně očekávat.

Stanovení rozsahu ušlého zisku je poněkud složitější, než je tomu u stanovení výše skutečné škody. Poškozený musí prokázat pravděpodobný vývoj jeho podnikatelské činnosti, ke kterému by došlo, kdyby neoprávněný insolvenční návrh nebyl podán.

Podnikatel je v případě neoprávněně podaného insolvenčního návrhu poškozován především v souvislosti s neplněním smluvních povinností, neuzavřením obchodů či nemožnosti účastnit se soutěží o veřejné zakázky, neboť ty ve svých podmínkách obsahují právě podmínku, že proti uchazečům nesmí být vedeno insolvenční řízení.

Další otázkou pak je, jakým způsobem se škoda a ušlý zisk nahrazují. OZ upřednostňuje náhradu škody uvedením do původního stavu a teprve není-li to možné, nebo požádá-li o to poškozený, nahrazuje se újma (majetková) v penězích. V daném případě bude ve většině případů přicházet v úvahu právě nahrazení újmy v penězích.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.