Pohledávky



Vymezení pojmu pohledávka

Obsah pojmu pohledávka vyplývá především z § 1721 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ “), dle kterého ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit. Můžeme tedy zjednodušeně říct, že pohledávka je právo věřitele na plnění od dlužníka. Tomuto právu odpovídá povinnost dlužníka splnit svůj závazek vůči věřiteli. Plnění, které je předmětem závazku navíc musí být majetkové povahy a odpovídat zájmu věřitele, i když takový zájem majetkový není.

Vznik pohledávek

Pohledávky vznikají z právního jednání, zejména ze smluv, z protiprávního činu nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu právně způsobilá. V tomto článku se budeme zabývat zejména pohledávkami vzniklými ze smluv.

Zajištění a utvrzení pohledávek

Obecně existuje několik způsobů zajištění a utvrzení pohledávek. Rozdíl mezi instituty zajišťujícími a utvrzujícími je v tom, že zajištění pohledávky je schopno plnění dluhu nahradit, kdežto utvrzení pouze utvrzuje v tom, že pohledávka v době uznání existovala (uznání dluhu, smluvní pokuta). Mezi zajišťovací instituty patří: zástavní právo, zadržovací právo, ručení, finanční záruka, zajišťovací převod práva a srážky ze mzdy.

Zástavní právo

Základní právní úprava zástavního práva je obsažena v § 1309 a násl. OZ.

Dle § 1309 odst. 1 OZ zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude řádně a včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy do ujednané výše či do výše pohledávky s příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy, není-li výše ujednána. Zástavním právem může být zajištěna i smluvní pokuta, sjednají-li si to strany. Věřitelovu právu na plnění odpovídá povinnost dlužníka splnit závazek, a to řádně a včas.

Věřitel se ze zástavy může uspokojit po splatnosti zajištěného dluhu způsobem, který si smluvil se zástavcem (popřípadě zástavním dlužníkem) v písemné formě, případně z výtěžku zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy podle některého ze zvláštních zákonů. Zástavní věřitel má vůči zástavci právo na náhradu nutných nákladů vynaložených při výkonu zástavního práva.

Ve srovnání s jinými zajišťovacími prostředky má zástavní právo několik výhod; v praxi je také využíváno nejčastěji. Zatímco u jiných typů zajištění může být dlužníkův majetek vystaven proměnám a jeho původní solventnost oslabena, tak zástavní právo naproti tomu představuje pro věřitele o mnoho vyšší stupeň jistoty, neboť směnná hodnota věci je vystavena poměrně malým výkyvům.

Vzhledem k tomu, že věřitel má být uspokojen z výtěžku zástavy, dostává se mu před ostatními případnými věřiteli přednostního postavení (princip priority), neboť je to především on, kdo musí být z dosaženého výtěžku na prvém místě uspokojen. Ostatní věřitelé jsou odsouváni do vzdálenějšího pořadí a naděje na uspokojení z výtěžku prodeje se tak snižuje.

Přední postavení mezi zástavními právy zaujímá zástavní právo k nemovitostem, které je označované jako hypotéka (hypotekární zástavní právo). V porovnání se zástavním právem k věci movité nebo k pohledávce se jedná o nejspolehlivější prostředek k uspokojení věřitele. Obvyklá cena nemovitostí, zvláště pozemků, je totiž vystavena mnohem menšímu kolísání než cena movitých věcí nebo solventnost poddlužníka. Důležitou roli sehrává také publicita, které se zástavnímu právu k nemovitosti dostává prostřednictvím vyznačení tohoto práva v katastru nemovitostí.

Zástavní právo má několik základních funkcí. Jednak zajišťovací, která pobízí dlužníka, aby splněním svého závazku zbavil věc právní závady v podobě zástavního práva, a dále také funkci uhrazovací, která dává zástavnímu věřiteli možnost dosáhnout uspokojení zajištěné pohledávky zpeněžením zástavy a náhradním plněním z výtěžku prodeje.

Pohledávce takto zajišťované odpovídá dlužníkova povinnost k plnění. Dle § 1311 odst. 1 OZ může být zástavním právem zajištěn dluh peněžitý i nepeněžitý, podmíněný či dluh, který má vzniknout teprve v budoucnu.

V případě zástavního práva se uplatňuje princip akcesority, tzn., že vznik i trvání zástavního práva nerozlučně souvisí se zajišťovanou pohledávkou. Zástavní právo tak přistupuje k pohledávce jako prostředek jejího zajištění a posílení. Pohledávka a zástavní právo ji zajišťující jsou spolu natolik vzájemně spjaté, že ani s pohledávkou ani se zástavním právem nelze samostatně nakládat. Dle § 1883 nemá postoupení pohledávky účinky vůči osobě, která dluh zajistila zástavním právem, dokud ji postupitel o postoupení pohledávky nevyrozumí, nebo postupník postoupení neprokáže. Zástavní právo je zároveň právem absolutním, které zabezpečuje zástavnímu věřiteli ochranu proti každému, kdo by jej ve výkonu tohoto práva neoprávněně ohrožoval nebo zkracoval.

V zástavní smlouvě musí být určen předmět zástavního práva a zajišťovaná pohledávka. Předmětem zástavy může být věc movitá i nemovitá, podíl v korporaci, cenný papír či pohledávka. Jako zástava může sloužit pouze věc, se kterou lze obchodovat. Cizí věc může být zastavena jen se souhlasem vlastníka.

Bez souhlasu vlastníka věci vznikne zástavní právo jen tehdy, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten jí přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Účastníky právního vztahu tak může být zástavní věřitel, zástavní dlužník a zástavce. Zástavce je osoba, která zastavila věc k zajištění dlužníkova závazku. Může jít o osobu totožnou s dlužníkem, či o osoby odlišné. Zastavit lze i věc, ke které vznikne zástavnímu dlužníkovi vlastnické právo až v budoucnu.

Zástavní smlouva musí být sepsána písemně, není-li zástava movitou věcí, která je odevzdána zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě, která ji má pro něj opatrovat. Kromě smlouvy je pro vznik zástavního práva dále nutné:

  • u movitých věcí odevzdání zastavené věci věřiteli či jiné osobě, na které se zástavce a zástavní věřitel dohodli; odevzdání může být nahrazeno tzv. znamením, tedy označením, že je věc zastavena;
  • u nemovitých věcí vzniká zástavní právo vkladem do katastru nemovitostí;
  • u listinných cenných papírů jejich odevzdáním, u zaknihovaných cenných papírů zápisem na účtu vlastníka v příslušné evidenci;
  • je-li to stanoveno zástavní smlouvou, může být vznik zástavního práva k movité věci podmíněn zápisem do rejstříku zástav.

Zástavu je možné zpeněžit způsobem, na kterém se zástavní věřitel dohodl se zástavcem (tedy s tím, kdo zástavu poskytl) nebo se zástavním dlužníkem. Tato dohoda musí mít písemnou formu, jinak lze uvažovat o zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo jejím prodejem. Je-li zástavou cenný papír, kterým se obchoduje na evropském trhu cenných papírů (např. Pražská burza cenných papírů), prodá se cenný papír na tomto trhu nebo i mimo tento trh, ale za cenu určenou tímto trhem.

Zástavní věřitel je povinen zástavnímu dlužníkovi oznámit, že hodlá provést výkon svého zástavního práva, a to písemně. V oznámení pak musí uvést, jak se hodlá ze zástavy uspokojit. V případě, že dlužník má zástavu u sebe (tedy nebyla odevzdána věřiteli), je povinen jí na základě tohoto oznámení věřiteli vydat a nesmí jí sám prodat.

Zástavu je povinen vydat i se všemi listinami potřebnými k převzetí zástavy, jejímu prodeji a k užívání. Zástavní věřitel pak může ke zpeněžení zástavy přistoupit až po 30 dnech poté, co započetí výkonu zástavního práva dlužníkovi oznámil, nebo tento výkon nechal zapsat do veřejného rejstříku (např. katastru nemovitostí). Strany si přitom nejsou oprávněny sjednat lhůtu kratší.

Smluvní strany si mohou dohodnout, za předpokladu písemné formy dohody, že zástavce může zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo si jí za libovolnou, nebo předem určenou cenu, ponechat. Tato dohoda se však nemůže vztahovat na pohledávky, které ještě nejsou splatné.

Zadržovací právo

Dle úpravy provedené v ustanovení § 1395 OZ a násl. se zadržovací právo řadí mezi věcná práva k cizím věcem. Zadržovací právo se, od ostatních právních institutů majících taktéž zajišťovací funkci, liší zejména tím, že k jeho vzniku nedochází smluvně. Jedná se o vedlejší právo věřitele z právního vztahu, jehož jsou již věřitel a dlužník účastníky.

Tato skutečnost plyne již z § 1395 odst. 1 OZ: „Kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může jí ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat.“

Zadržovací právo věřitel neuplatňuje smluvně, ale faktickým zadržením věci na základě zákona. Jde tedy o jednostranné právní jednání věřitele, k němuž se nevyžaduje ani předchozí výzva dlužníkovi, aby splnil svůj závazek, ani poskytnutí náhradní lhůty pro splnění. Věřitel ale musí bezodkladně vyrozumět dlužníka o zadržení věci a o důvodech, které k zadržení vedly. Jestliže má věřitel věc u sebe na základě písemné smlouvy, musí i toto vyrozumění být v písemné formě.

Vyrozumění dlužníka o zadržení věci a o jeho důvodech ale není předpokladem pro vznik zadržovacího práva.

Zadržovací právo nemá osoba, která má věc, k níž by mohlo toto právo vzniknout, u sebe neprávem, zejména jestliže se jí zmocnila násilně nebo lstí. Zadržovací právo nemá ani ten, jemuž při předání věci bylo uloženo, aby s ní naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva. To neplatí, zadrží-li věc osoba, která ji má u sebe v době zahájení insolvenčního řízení, ve kterém se řeší úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka.

Předmětem zadržovacího práva jsou pouze zpeněžitelné věci movité, nikoliv nemovitosti či práva. Zadržovací právo může zajišťovat jak splatné, tak i nesplatné dluhy; nesplatné dluhy však jen v případě, když dlužník nezajistí dluh jinak, ačkoli tak učinit měl, když dlužník prohlásí, že dluh nesplní, nebo když je zřejmé, že dlužník dluh nesplní následkem okolnosti, která u něho nastala a která věřiteli nebyla známa (ani nemohla být) při vzniku dluhu.

Ohledně péče o zadrženou věc a úhrady nákladů s tím spojených má věřitel uplatňující zadržovací právo stejné postavení jako zástavní věřitel ohledně zástavy. Je tak oprávněn tuto věc držet po celou dobu trvání zadržovacího práva, dále je povinen starat se o ni s péčí řádného hospodáře, zejména ji opatrovat a chránit před poškozením, ztrátou a zničením, má proti dlužníku právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.

Užívat zadržovanou věc a přisvojovat si její přírůstky, plody a užitky může věřitel jen se souhlasem dlužníka a způsobem pro dlužníka neškodným. Pokud dojde během doby, v níž věřitel má u sebe zadržovanou věc, k její ztrátě, zničení nebo poškození, odpovídá věřitel za vzniklou škodu podle obecných ustanovení odpovědnosti za škodu. Věřitel má také při výkonu soudního rozhodnutí právo na přednostní uspokojení z výtěžku zadržované věci před jiným věřitelem, a to i zástavním věřitelem.

Zadržovací právo zaniká zánikem zajištěného dluhu (tedy splněním závazku, jemuž odpovídá splatná pohledávka, k jejímuž zajištění zadržovací právo vzniklo), zánikem zadržené věci, vzdá-li se věřitel zadržovacího práva nebo zadržené věci nebo dostane-li se věc trvale z moci věřitele. Zadržovací právo zaniká i tehdy, jestliže dlužník poskytne věřiteli s jeho souhlasem dostatečnou jistotu. Jistotu lze poskytnout především zřízením zástavního práva, ručením, zajišťovacím postoupením pohledávky, či zajišťovacím převodem práva. Jistota je dostatečná tehdy, jestliže odpovídá zajištěné pohledávce.

Samotný výkon zadržovacího práva, tedy zpeněžení zadržené věci, pak podléhá stejným zásadám jako výkon práva zástavního. Občanský zákoník v § 1398 přímo odkazuje na ust. § 1359, které upravuje výkon zástavního práva. Ten, kdo má v dispozici zadrženou věc a má splatnou pohledávku, může se uspokojit způsobem, na kterém se dohodl se svým dlužníkem, přičemž tato dohoda musí mít písemnou formu.

Není tedy vyloučené, aby si zadrženou věc ponechal, aniž by ji musel zpeněžit. V případě absence dohody se může uspokojit z výtěžku prodeje zadržené věci ve veřejné dražbě nebo z jejího prodeje. Pokud je zadrženou věcí cenný papír přijatý k obchodování na burze cenných papírů nebo jiném evropském regulovaném trhu, musí cena, za kterou se cenný papír prodá, odpovídat ceně určené tímto trhem.

Ručení

Ručení je upraveno v § 2018 a násl. OZ. Dohodou účastníků lze zajistit pohledávku ručením. Ručení vzniká písemným prohlášením, jímž ručitel bere na sebe vůči věřiteli povinnost, že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník. Od zástavního práva se liší tím, že nevzniká mezi věřitelem a dlužníkem, ale mezi věřitelem a třetí osobou odlišnou od dlužníka. Tím se zmenšuje riziko věřitele spojené s návratností pohledávky. Za jednu pohledávku se může zaručit i více ručitelů. Zaručí-li se za jeden dluh více ručitelů, ručí každý z nich věřiteli za celý dluh. Ručitel může ručit za celou pohledávku nebo pouze za její část.

V případě, že je dluh zajištěn ručením, je věřitel povinen dlužníka i ručitele písemně vyzvat k úhradě. Ručitel, který splnil dluh, je oprávněn požadovat na dlužníkovi náhradu za plnění poskytnuté věřiteli. V případě, že věřitel ručitele odmítne, nemá právo po něm poté již cokoliv žádat. A zároveň ručitel může plnění odepřít v případě, že věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem.

Finanční záruka

Finanční záruka vzniká písemným prohlášením výstavce v záruční listině, že uspokojí závazek věřitele do výše určité peněžní částky, jestliže dlužník nesplní věřiteli určitý dluh, nebo budou-li splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině. Jestliže je výstavcem banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo, označujeme takovou finanční záruku jako bankovní záruku.

Bankovní záruka je vlastně zvláštním případem ručení, kdy ručitelem je banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo. Míra jistoty je zde ve srovnání s jinými zajišťovacími prostředky vyšší, dále se nevyžadují od věřitele prakticky žádné dodatečné úkony. Jejich provedení, jakož i riziko, že dlužník závazek nesplní, přenáší věřitel na záruční instituci. Ta si pak sama musí zajistit splnění pohledávky od dlužníka, za kterého převzala bankovní záruku.

Finanční záruka je upravena v § 2029 a násl. OZ. Vyznačuje se řadou zvláštností. Finanční záruka je totiž zásadně nezávislá na zajišťovaném závazku. Předmětem zajištění formou finanční záruky může být závazek k peněžitému i nepeněžitému plnění. Plnění výstavce je však vždy peněžité.

U finanční záruky neplatí ze zákona zásada akcesority, podle které je zajišťovací vztah závislý na zajišťovaném závazku, ani zásada subsidiarity, podle které může věřitel požadovat plnění od ručitele až po marné písemné výzvě dlužníkovi. Tyto zásady by se uplatnily pouze v případě, že by to vyplývalo ze záruční listiny. Vznik finanční záruky je podmíněn vydáním záruční listiny. Pro rozsah ručení banky či jiné instituce je určující částka, která je uvedena v záruční listině, nikoliv tedy výše pohledávky věřitele. Výstavce splní povinnost z finanční záruky po písemné výzvě věřitele, pokud jsou splněny všechny podmínky uvedené v záruční listině.

Finanční záruka je uskutečňována za úplatu, která je stanovená podle délky platnosti záruky a míry rizika. Lze ji omezit i jen na určitou dobu, pak musí věřitel své právo uplatnit v době určené záruční listinou, jinak finanční záruka zanikne.

Zajišťovací převod práva

Tento zajišťovací institut je upraven v § 2040–2044 a násl. OZ. Podstatou je převedení práva dlužníka či jiné osoby (nejčastěji práva vlastnického) na věřitele s rozvazovací podmínkou, že dluh bude splněn. Což znamená, že v okamžiku splnění dluhu nabyde dlužník či jiná osoba, která jistotu poskytla, své právo zpět. Ovšem pokud dlužník dluh nesplní, stává se tento původně časově omezený převod práva nepodmíněným a definitivním. To znamená, že věřitel nabyde právo, které bylo předmětem zajišťovacího převodu práva a zároveň je dlužník povinen předat věřiteli vše, co je nutné k plnému výkonu převedeného práva.

Převyšuje-li obvyklá cena jistoty výši zajištěného dluhu, vyplatí věřitel osobě, která jistotu poskytla, částku odpovídající rozdílu. Přitom je oprávněn si započítat náklady, které v souvislosti s výkonem zajišťovacího převodu práva účelně vynaložil.

V případě, že předmětem zajišťovacího převodu práva je věc nemovitá, je důležité upozornit na daňové důsledky pro věřitele, který je povinen, jakožto nový vlastník nemovité věci, odvést daň z nabytí této nemovitosti a následně platit každoročně daň z nemovitosti. V případě, že dlužník dluh splatí a dojde ke zpětnému převodu práva, musí věřitel podat dodatečné daňové přiznání, na základě kterého uplatní vratku původně zaplacené daně z nabytí nemovitosti.

Smluvní pokuta

Splnění smluvního závazku lze utvrdit sjednáním „smluvní pokuty“, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli, nesplní-li svůj dluh řádně, a to bez ohledu na jeho zavinění. Tuto podmínku si strany mohou ve smlouvě případně upravit jiným způsobem, např., že se smluvní pokuta bude vztahovat pouze na zaviněné porušení povinnosti. Smluvní pokuta v obchodním i občanském životě mívá i další funkci, a to reparační v podobě alespoň částečného odčinění majetkové újmy, která zpravidla vznikne věřiteli tím, že dlužník svůj závazek nesplnil.

Základní ustanovení o smluvní pokutě nalezneme v občanském zákoníku v ustanoveních § 2048 a § 2052. V dohodě smluvních stran o smluvní pokutě musí být zejména stanovena výše smluvní pokuty nebo způsob, jak se její výše určí. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Pro sjednání smluvní pokuty není v občanském zákoníku stanovena žádná zvláštní forma. Je tedy možné si smluvní pokutu sjednat i ve formě elektronické komunikace či ústně. Tento postup však nelze doporučit s ohledem na složité prokazování a následné vymáhání plnění z ústně sjednané smluvní pokuty.

I když dlužník zaplatí smluvní pokutu, není tím zbaven povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Toto ustanovení je zcela dispozitivní, což znamená, že se strany mohou ve smlouvě dohodnout, že se naopak dlužník zbaví povinnosti závazek splnit, zaplatí-li smluvní pokutu. Jednalo by se tak o tzv. nepravou smluvní pokutu.

Věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou. Toto ustanovení je ovšem zcela v dispozici smluvních stran, které si tak mohou ve smlouvě upravit odlišně, že smluvní pokuta se nezapočítává na nárok věřitele na náhradu škody způsobené porušením smluvní povinnosti. Nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit až do výše vzniklé škody. Přihlédne při tom k hodnotě a k významu zajišťované povinnosti.

 

Směnka

Směnka je převoditelný cenný papír, z něhož vyplývá dlužnický závazek, který dává směnečnému dlužníkovi povinnost zaplatit a současně majiteli směnky právo požadovat zaplacení směnečné sumy v určitém čase a na určitém místě. Uplatnění nároků ze směnky je vázáno na její držbu a předložení.

Nejčastěji jsou zmiňovány dva důvody, proč jsou využívány směnky:

  • Směnka je cenný papír převoditelný rukopisem, tudíž umožňuje pružný a rychlý oběh a je možné ji využít jako prostředek placení, kdy věřitel namísto platby v hotovosti akceptuje směnku s určitou dobou splatnosti a může ji použít k získání peněžních prostředků tím, že ji předá bance a od ní získá úvěr nebo ji přímo nabídne k eskontu (odkupu).
  • Práva a povinnosti jednotlivých stran jsou přesně určeny a soudy v ČR se směnkou pracují velice rychle. Směnka se zvlášť doporučuje v případech, pokud existují nějaké pochybnosti o důvěryhodnosti obchodního partnera. Soud v případě uznání závazku ze směnky postupuje v tzv. zkráceném soudním řízení a věřitel své peníze získává rychleji, než by tomu bylo v případě soudního vymáhání pohledávky nezajištěné směnkou.

V závislosti na tom, kdo se k zaplacení zavazuje, rozlišujeme dva základní typy směnek – vlastní a cizí. Vlastní směnku vystavuje dlužník a dává bezpodmínečný slib, že zaplatí ve směnce uvedené osobě (věřiteli nebo oprávněné osobě) stanovenou částku v určitý den (nebo během určité doby) a na stanoveném místě. Cizí směnku vystavuje také dlužník, ale přikazuje jiné třetí osobě (směnečník), např. bance, zaplatit osobě uvedené na směnce (věřiteli) určenou částku. Aby z vystavené směnky plynula příslušná práva a směnka byla platná, musí obsahovat veškeré povinné náležitosti dle zákona.

Směnka cizí musí obsahovat:

  • označení, že jde o směnku, vyjádřené v jazyce, ve kterém je listina napsána,
  • bezpodmínečný příkaz zaplatit uvedenou peněžitou sumu,
  • jméno osoby, která má platit (tzn. výstavce nebo směnečníka),
  • možnosti určení splatnosti směnky: na viděnou, na určitý čas po viděné, na určitý čas po dni vystavení směnky, na určitý den,
  • údaj místa, kde má být placeno,
  • jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno,
  • datum a místo vystavení směnky,
  • vlastnoruční podpis výstavce pod textem (není vyžadováno notářské ověření podpisu).

Podstatné náležitosti směnky vlastní jsou shodné s náležitostmi směnky cizí s tím rozdílem, že směnka vlastní obsahuje bezpodmínečný slib výstavce zaplatit určitou peněžní částku oproti bezpodmínečnému příkazu u směnky cizí. Směnka vlastní smí být vždy pouze jedna. U směnky cizí je možné vystavení více (bezpečnostních) duplikátů.

Další informace o problematice směnek naleznete v samostatném dokumentu „Směnky“ v rubrice Právní průvodce portálu BusinessInfo.cz.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Pravidelné novinky e-mailem