Přestupky v podnikání a jiné správní delikty

Přestupky podle přestupkového zákona

Přestupky jsou upraveny v již zmíněných zákonech 250/2016 Sb., zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a 251/2016 Sb., zákona o některých přestupcích. Přestupkový zákon upravuje obecná ustanovení ohledně přestupků včetně řízení o nich (co neupravuje, se řídí podle zásady subsidiarity správním řádem) a zákon o některých přestupcích pak obsahuje výčet některých přestupků včetně trestů, které lze za ně uložit. Přestupek může podle stávající právní úpravy spáchat fyzická osoba, fyzická podnikající osoba i právnická osoba.

Přestupek

Přestupkem se podle § 5 přestupkového zákona rozumí „společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin“. Pro odpovědnost za přestupek platí, že musí být splněny základní znaky, a sice

• protiprávní jednání uvedené v přestupkovém nebo jiném zákoně, se kterým zákon spojuje hrozbu určitou sankcí a které přísluší projednat správnímu orgánu,
• zároveň se může jednat o zaviněné protiprávní jednání i jednání z nedbalosti, pokud zákon výslovně nestanoví podmínku úmyslného zavinění,
• a také se nesmí jednat o trestný čin.

Jednáním se rozumí i opomenutí takového jednání, k němuž byl pachatel povinen podle okolností a svých osobních poměrů. Pro úmyslné spáchání přestupku platí, že osoba musí chtít porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem (úmysl přímý), nebo že věděla, že takovým jednáním může škodlivý následek způsobit a byla s tím srozuměna (úmysl nepřímý).

Naproti tomu k nedbalostnímu spáchání přestupku dojde tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (nedbalost vědomá). O nedbalostní přestupek jde také tehdy, když daná osoba nevěděla, že svým jednáním může porušit, nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, avšak s přihlédnutím k okolnostem a osobním poměrům (schopnostem, praxi, povolání, věku apod.) o tom mohla a měla vědět (nedbalost nevědomá).

Základním rozdílem mezi přestupkem a trestným činem je míra společenské škodlivosti (závažnosti). U trestného činu je tato míra samozřejmě mnohem vyšší.

Okolnosti vylučující protiprávnost

Někdy se jednání, které má znaky přestupku, za protiprávní jednání nepovažuje. Tato situace nastává např. v případě nutné obrany a krajní nouze.

Nutná obrana je jednání, kdy osoba způsobem, který ve vztahu ke způsobu útoku není zcela zjevně nepřiměřeným, odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem. Je zde nutná aktuálnost a okamžitost škodlivého jednání, resp. jeho hrozby. K takové nutné obraně je oprávněn každý, zároveň však pro nutnou obranu platí, podmínka výše uvedená.

Krajní nouzí je pak jednání, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem. Vyžaduje se, aby následek za využití krajní nouze nebyl stejně závažný, nebo závažnější než ten, který hrozil a zároveň, aby hrozící následek nešlo odvrátit jinak.

Příčetnost a věk

Odpovědný za spáchání přestupku není ten, kdo v době jeho spáchání nedovršil věk 15 let. Za přestupek není také odpovědný ten, kdo pro duševní poruchu v době jeho spáchání nemohl rozpoznat, že jeho chování je protizákonné, nebo svoje jednání nemohl ovládat. Je však odpovědný ten, kdo se do stavu nepříčetnosti přivedl požitím alkoholu nebo jiné návykové látky, a to i z nedbalosti. Typicky se bude jednat například o požití alkoholu ve chvíli, kdy pachatel věděl, že bude řídit auto. Nebo nedbalostní případ, kdy pachatel požil alkohol a pak mu zavolá známý z nádraží, aby ho přijel vyzvednout, a řidič ačkoli věděl, že alkohol požil, pro známého dojel.

Zavinění

Zavinění, tedy vnitřní vztah pachatele k následku, je třeba zkoumat u fyzických osob vždy. Zavinění má dvě základní formy, a sice úmysl a nedbalost.

V kontrastu k tomu není třeba zkoumat zavinění u správních deliktů spáchaných právnickými osobami. Odpovědnost právnických osob je tzv. objektivní (bez ohledu na zavinění) s možností liberace (zproštění odpovědnosti za přestupek). To stejné platí i v případě podnikajících fyzických osob, kdy se rovněž jedná o zavinění objektivní.

Právnická osoba jako pachatel přestupku

Právnická osoba je pachatelem, jestliže k naplnění znaku přestupku došlo jednáním fyzické osoby, jež je přičitatelné právnické osobě (např. jednáním statutárního orgánu, zaměstnance) a která tím porušila právní povinnost uloženou právnické osobě, a to při činnosti právnické osoby, v přímé souvislosti s její činností nebo k jejímu prospěchu či zájmu. Za porušení právní povinnosti právnické osoby se též považuje porušení právní povinnosti uložené její organizační složce nebo jinému útvaru, který je její součástí. Přitom není nutné zjišťovat, která konkrétní fyzická osoba daný přestupek svým jednáním způsobila (jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě).

Právnická osoba je odpovědná, ačkoli k jednání jí přičitatelné, došlo ještě před jejím vznikem, jestliže právnická osoba vznikla, ale soud rozhodl o její neplatnosti, a také je-li právní jednání, které mělo založit oprávnění k jednání za právnickou osobu, neplatné nebo neúčinné (v případě např. plné moci).

Odpovědnost podnikajících fyzických osob

Fyzická podnikající osoba může být odpovědná za přestupky, která spáchala sama svým vlastním jednáním. Stejně jako právnické osobě jí ale může být také přičitatelná odpovědnost za jednání jiných osob.

Zproštění odpovědnosti právnických osob a podnikajících fyzických osob

Právnická osoba i fyzická podnikající osoba za přestupek, který by jí byl jinak přičitatelný, neodpovídá, pokud prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. Není však možné se zprostit odpovědnosti, jestliže nad fyzickou osobou nebyla vykonávána povinná nebo potřebná kontrola, nebo nebyla učiněna nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení přestupku.

Správní tresty

Přestupkový zákon pro označení právního následku přestupku používá termín „správní trest“. Pachateli přestupku lze uložit pouze takový správní trest, jaký co do druhu i výše umožňuje zákon.

Jako postih za protiprávní jednání umožňuje přestupkový zákon ukládat správní trest a ochranná opatření. Ochranná opatření jsou omezující opatření a zabrání věci.

Podle přestupkového zákona lze uložit sankce:

• napomenutí,
• pokutu,
• zákaz činnosti,
• propadnutí věci nebo náhradní hodnoty,
• zveřejnění rozhodnutí o přestupku.

Tento systém je obecný a uplatní se na přestupky upravené v zákoně o některých přestupcích i na přestupky (správní delikty) podle zvláštních zákonů, pokud tyto zákony neobsahují zvláštní ustanovení o správních trestech.

Správní trest lze i v rámci jednoho protiprávního jednání ukládat samostatně, nebo i společně s jiným správním trestem. Napomenutí však není možno uložit společně s peněžitou pokutou.

Má-li správní orgán za to, že k nápravě pachatele postačí samotné projednání přestupku, může od uložení správního trestu upustit, ale i v takovém případě vysloví vinu pachatele.

Pokuta

Pokuta je sankcí majetkové povahy. Jde o nejčastěji uplatňovanou sankci. Přestupkový zákon nestanoví výši pokuty absolutně, ale relativně, tedy do určité výše a stanoví pouze její maximálně přípustnou horní hranici. Horní hranice pokuty je vždy stanovena u příslušné skutkové podstaty přestupku nebo ve zvláštních zákonech. Pokud není výše pokuty stanovena, platí maximální výše 1 000 Kč.

Zákaz činnosti

Zákaz činnosti je sankcí omezující povahy, která svými důsledky zároveň přináší pachateli nemalou majetkovou újmu. Lze ho uložit i samostatně, ale často je spojován s pokutou. Zákaz činnosti může být uložen jen tehdy, je-li to stanoveno zákonem . Zákonem je také stanovena horní hranice doby, na níž je možné zákaz činnosti uložit.

Další podmínkou také je, že předmětem zákazu činnosti může být jen činnost, kterou:

• pachatel vykonává v pracovním nebo jiném obdobném poměru (podle zákoníku práce), nebo
• k níž je třeba povolení nebo souhlasu státního orgánu, a spáchal-li pachatel přestupek touto činností nebo v souvislosti s ní.

Zákaz činnosti nemůže být uložen jako správní sankce, jestliže oprávnění k určité činnosti vzniká přímo ze zákona nebo registrací u příslušného úřadu. Rozhodnutím o uložení zákazu činnosti také nezaniká pracovní nebo obdobný poměr ani se neruší povolení nebo souhlas s výkonem činnosti. Pachatel však nemůže dále činnost, která je předmětem zákazu činnosti, vykonávat.

Propadnutí věci nebo náhradní hodnoty

Propadnutí věci lze uložit, jestliže věc náleží pachateli a věc:

• byla ke spáchání přestupku použita nebo určena, anebo
• byla přestupkem získána nebo byla nabyta za věc přestupkem získanou, anebo
• kterou, pachatel nabyl za věc uvedenou v předchozím bodě), pokud hodnota věci není ve vztahu k hodnotě nabyté věci zanedbatelná.

Účelem tohoto správního trestu je zabránit pachateli v páchání dalších přestupků a také mu odejmout prospěch z přestupků. Vlastníkem propadlé věci se stává stát.

Propadnutí náhradní hodnoty funguje obdobně. Tento správní trest přichází v úvahu v případě, pokud pachatel před uložením správního trestu propadnutí věci věc zničí, poškodí, zatají apod. V tomto případě mu může být uloženo propadnutí náhradní hodnoty až do výše, která odpadá hodnotě věci použité ke spáchání přestupku, získané jeho spácháním nebo nabyté za věc získanou spácháním přestupku.

Zveřejnění rozhodnutí o přestupku

Tento správní trest lze uložit právnické nebo podnikající fyzické osobě, pokud tak stanoví zákon. Zveřejňuje se výroková část rozhodnutí poté, co nabude právní moci vyvěšením na úřední desce a ve veřejném sdělovacím prostředku. Obsahem zveřejněného rozhodnutí však nesmějí být údaje umožňující identifikaci jiné osoby než pachatele.

Ochranná opatření

Ochranná opatření jsou opatření státního donucení, jež způsobují určitou újmu osobám, kterým jsou ukládána, a současně chrání zájmy společnosti. Způsobená újma zde však není účelem, ale nezbytným důsledkem jejich jinak výchovného a preventivního zaměření, zároveň také neobsahují prvek morálního odsouzení činu. Jedná se omezující opatření (jako např. zákaz navštěvovat určená veřejně přístupná místa, nebo místa, kde se konají kulturní, sportovní a jiné akce), nebo zabrání věci či náhradní hodnoty (v případě, že např. vlastník věci není znám, věc nenáleží pachateli).

Ukládání správních trestů i ochranných opatření musí provázet zjištění všech okolností, za kterých došlo ke spáchání přestupku, předpokladů nápravy a zajištění ochrany zájmů společnosti. Zásady, které se uplatňují při vyměření správních trestů, jsou zejména zásada zákonnosti, spravedlnosti, individualizace a přiměřenosti, která požaduje, aby byl zvolen takový druh správního trestu a ten vyměřena v rámci sazby tak, aby vyjadřovala všechny zvláštnosti činu a odpovědné osoby.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.