Přestupky a správní delikty v podnikání



Správní delikty

Správní delikt je jedním z druhů deliktů, tedy porušení povinnosti stanovené zákonem. Objektem (chráněným statkem) správních deliktů je zájem na bezporuchovém výkonu veřejné správy. Za správní delikt je označováno protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, za které ukládá správní úřad (orgán) trest stanovený normou správního práva. Úprava správních deliktů je obsažena a značně roztříštěna v množství zákonů, které upravují danou oblast činnosti kontrolovanou veřejnou mocí.

Jednotlivými znaky správního deliktu tedy jsou:

1. Jednání jako projev vůle ve vnějším světě. Může jím být konání i opomenutí takového konání, ke kterému je odpovědná osoba povinna. V případě právnických osob jde o jednání fyzických osob (ředitelů, zaměstnanců), které je podle poměrů přičteno právnické osobě. Zde záleží na situaci, která předcházela porušení právního předpisu a na konkrétních okolnostech případu. Tak např. poškození věci bude přičteno pouze konkrétní fyzické osobě, neudržování stavby podle stavebního zákona naopak právnické osobě.

2. Protiprávnost znamená, že jednání je v rozporu s právem, tedy je porušena nebo nebyla splněna povinnost vyplývající z normy správního práva nebo uložená na základě zákona k tomu oprávněným orgánem.

3. Škodlivost znamená, že k tomu, aby jednání naplnilo znaky správního deliktu, musí být pro společnost škodlivé.

4. Správní delikty jsou v zákonech popsány prostřednictvím tzv. skutkové podstaty. Tou je jednoznačně určeno jednání, které je zákonem zakázáno. Skutková podstata se skládá ze 4 základních prvků, a sice objektu, objektivní stránky, subjektu a subjektivní stránky.

Objektem je právem chráněný zájem (např. zájem státu na řádném a včasném odvedení daně ze strany podnikatele).

  • Objektivní stránka záleží v jednání (ve formě konání či opomenutí), následku a v příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem.
  • Subjektem je osoba, která za delikt odpovídá. Pro správní delikty je typické, že subjektem může být jak fyzická osoba, tak právnická osoba. U fyzické osoby je třeba vzít v úvahu také její deliktní způsobilost. Pro fyzickou osobu je deliktní způsobilost spojena s určitou rozumovou a volní vyspělostí, věkem a schopností ovládat své jednání a posoudit jeho následky. Deliktní způsobilost právnické osoby je spojena s její existencí. Právnické osoby, jejichž vznik je spojen se zápisem do obchodního rejstříku, jsou tedy deliktně odpovědné ode dne, kdy jsou zapsány do obchodního rejstříku.
  • Subjektivní stránka se u správních deliktů vyčerpává zaviněním, které lze definovat jako vnitřní psychický vztah pachatele k následku svého jednání. Platí, že postačuje zavinění z nedbalosti, pokud není zákonem stanoven požadavek, že jednání musí být úmyslné.

5. Trestnost je skutečnost, že se spácháním deliktu spojuje zákon hrozbu trestem.

Druhy správních deliktů

Již bylo výše řečeno, že úprava správních deliktů je roztříštěná mezi více různých zákonů. V celém právním řádu můžeme i přesto rozlišovat následující skupiny správních deliktů:

  1. přestupky
  2. správní disciplinární delikty
  3. tzv. správní pořádkové delikty
  4. jiné správní delikty, zejména:
    • správní delikty fyzických osob
    • správní delikty právnických osob
    • správní delikty právnických osob a tzv. podnikajících fyzických osob (správní delikty „podnikatelů“ či správní delikty smíšené povahy).

Pro účely tohoto textu, který se věnuje správním deliktům, které mohou být spáchány při podnikání, se budeme podrobněji věnovat přestupkům a jiným správním deliktům právnických osob a podnikatelů. Jen pro úplnost však naznačíme i ostatní druhy správních deliktů, i když se s nimi podnikatelé setkají jen obtížně.

Správní disciplinární delikty

Správním disciplinárním deliktem jsou delikty fyzických osob, které jsou ve zvláštním vztahu k určité veřejné instituci, se zvláštními právy a povinnostmi vyplývajícími ze služebního, zaměstnaneckého nebo členského poměru fyzické osoby k instituci. Půjde nejčastěji o státní instituce, profesní komory atd. Subjektem takového deliktu může být pouze osoba příslušející k dané instituci.

Správní pořádkové delikty

Správní pořádkové delikty nemusí být u právnických osob nijak vzácné. Jedná se o delikty spočívající v tom, že odpovědný subjekt nesplnil povinnost uloženou právním předpisem odpovídajícím způsobem, a správní orgán nutí povinnou osobu k jejímu řádnému splnění. Právě účel pořádkového deliktu (prosazení porušených nebo nesplněných povinností) je odlišný od ostatních správních deliktů. Sankce je většinou pokuta se stanovenou horní hranicí a lze ji uložit i opakovaně. Skutkové podstaty a sankce jsou obsaženy v řadě zákonů. Pořádkové delikty se projednávají ve správním řízení.

Přestupky podle přestupkového zákona

Přestupky jsou upraveny v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Zákon o přestupcích obsahuje také výčet skutkových podstat jednání, která jsou označena za přestupek. Další skutkové podstaty jsou pak obsaženy ve zvláštních zákonech. Přestupek může být spáchán pouze fyzickou osobou.

Přestupek

Přestupkem se podle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích rozumí „zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno“ v přestupkovém, nebo jiném zákoně a zároveň nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Pro odpovědnost za přestupek platí, že musí být splněny základní znaky, a sice

  • protiprávní jednání uvedené v přestupkovém nebo jiném zákoně, se kterým zákon spojuje hrozbu určitou sankcí a které přísluší projednat správnímu orgánu,
  • a zároveň se může jednat o zaviněné protiprávní jednání i z nedbalosti, pokud zákon výslovně nestanoví úmyslné zavinění.

Jednáním se rozumí i opomenutí takového jednání, k němuž byl pachatel povinen podle okolností a svých osobních poměrů. Pro úmyslné spáchání přestupku platí, že osoba musí chtít porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, nebo že věděla, že takovým jednáním může škodlivý následek způsobit a byla s tím srozuměna.

Naproti tomu k nedbalostnímu spáchání přestupku dojde tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. O nedbalostní přestupek jde také tehdy, když daná osoba nevěděla, že svým jednáním může porušit, nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, avšak s přihlédnutím k okolnostem a osobním poměrům (schopnostem, praxi, povolání, věku apod.) o tom mohla a měla vědět.

Základním rozdílem mezi přestupkem a trestným činem je míra společenské nebezpečnosti (závažnosti). U trestného činu je tato míra samozřejmě mnohem vyšší.

Okolnosti vylučující protiprávnost

Někdy se jednání, které má znaky přestupku, za protiprávní jednání nepovažuje. Tato situace nastává zejména v případě nutné obrany a krajní nouze.

Nutná obrana je jednání, kdy osoba přiměřeným způsobem odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem. Je zde nutná aktuálnost a okamžitost škodlivého jednání. K takové nutné obraně je oprávněn každý, zároveň však pro nutnou obranu platí zásada přiměřenosti, kdy obrana nesmí vést k horšímu následku, než by vedlo jednání, kdyby nikdo nezasáhl.

Krajní nouzí je pak jednání, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem. Vyžaduje se tu proporcionalita mezi hrozícím následkem a následkem vzniklým využitím krajní nouze a zároveň, aby hrozící následek nešlo odvrátit jinak.

Příčetnost a věk

Odpovědný za spáchání přestupku není ten, kdo v době jeho spáchání nedovršil věk 15 let. Za přestupek není také odpovědný ten, kdo pro duševní poruchu v době jeho spáchání nemohl rozpoznat, že jeho chování je protizákonné, nebo svoje jednání nemohl ovládat. Je však odpovědný ten, kdo se do stavu nepříčetnosti přivedl požitím alkoholu nebo jiné návykové látky, a to i z nedbalosti. Typicky se bude jednat například o požití alkoholu ve chvíli, kdy pachatel věděl, že bude řídit auto. Nebo nedbalostní případ, kdy pachatel požil alkohol a pak mu zavolá známý z nádraží, aby ho přijel vyzvednout, a řidič ačkoli věděl, že alkohol požil, pro známého dojel.

Zavinění

Zavinění, tedy vnitřní vztah pachatele k následku, je třeba zkoumat u fyzických osob vždy. Zavinění má dvě základní formy, a sice úmysl a nedbalost.

V kontrastu k tomu není třeba zkoumat zavinění u správních deliktů spáchaných právnickými osobami. Odpovědnost právnických osob je tzv. objektivní (bez ohledu na zavinění). To stejné platí i v případě podnikajících fyzických osob, kdy se rovněž jedná o zavinění objektivní.

Odpovědnost právnických osob

Odpovědnost za přestupek je důsledně budována na principu odpovědnosti fyzické osoby, nemůže být tedy za porušení povinnosti stanovené zákonem postihována právnická osoba. Odpovědnost za porušení povinnosti uložené právnické osobě má podle přestupkového zákona ten, kdo za právnickou osobu jednal nebo měl jednat a jde-li o jednání na příkaz, ten, kdo dal k jednání příkaz. Jedná se tedy o osobní odpovědnost odpovědné fyzické osoby, která:

  • za právnickou osobu jednala nebo jednat měla, tj. odpovědná osoba podle zákona nebo příslušného vnitřního předpisu,
  • dala k jednání příkaz.

Přesto, že odpovědné osobě byla uložena sankce za přestupek, tak právnické osobě může být i tak uložena sankce za porušení stanovených právních povinností v rámci správního deliktu, např. podle § 58 zákona o obcích, nebo § 24 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami způsobenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami.

Odpovědnost podnikajících fyzických osob

V případě, že se jednání, které má znaky přestupku dopustí podnikající fyzická osoba, je nutné vždy posoudit, zda k porušení zákona došlo v souvislosti s podnikatelskou činností této osoby či nikoli. V případě, že k předmětnému jednání došlo bez souvislosti s podnikatelskou činností fyzické osoby, půjde o přestupek; v případě, že souvislost s podnikatelskou činností je dána, nejedná se o přestupek, ale o správní delikt v užším smyslu podnikající fyzické osoby.

Pachatel přestupku

Pachatelem přestupku je osoba, která svým jednáním naplnila všechny znaky přestupku. Může jim být pouze nepodnikající fyzická osoba.

Podnikající fyzické osoby a právnické osoby jsou naopak pachatelem správního deliktu podnikatelů či správního deliktu právnických osob, i když dané jednání má znaky přestupku.

Sankce

Na rozdíl od trestního zákona používá přestupkový zákon pro označení právního následku přestupku termín „sankce“. Pachateli přestupku lze uložit pouze takovou sankci, kterou co do druhu i výše umožňuje zákon.

Jako postih za protiprávní jednání umožňuje přestupkový zákon ukládat sankce a ochranná opatření. Ochranná opatření jsou omezující opatření a zabrání věci.

Podle přestupkového zákona lze uložit sankce:

  • napomenutí,
  • pokutu,
  • zákaz činnosti,
  • propadnutí věci,
  • zákaz pobytu.

Tento systém je obecný a uplatní se na přestupky upravené ve zvláštní části přestupkového zákona i na přestupky podle zvláštních zákonů, pokud tyto zákony neobsahují zvláštní ustanovení o sankcích (např. za stavební přestupky podle stavebního zákona lze uložit pouze pokutu).

Sankce lze i v rámci jednoho protiprávního jednání ukládat samostatně, nebo i společně s jinou sankcí. Jen napomenutí není možno uložit společně s peněžitou pokutou.

Má-li správní orgán za to, že k nápravě pachatele postačí samotné projednání přestupku, může od uložení sankce upustit, ale i v takovém případě vysloví vinu pachatele.

Pokuta

Pokuta je sankcí majetkové povahy. Jde o nejčastěji uplatňovanou sankci. Přestupkový zákon nestanoví výši pokuty absolutně, ale relativně, tedy do určité výše a stanoví pouze její maximálně přípustnou horní hranici. Horní hranice pokuty je vždy stanovena u příslušné skutkové podstaty přestupku nebo ve zvláštních zákonech. Pokud není výše pokuty stanovena, platí maximální výše 1 000 Kč.

Zákaz činnosti

Zákaz činnosti je sankcí omezující povahy, která svými důsledky zároveň přináší pachateli nemalou majetkovou újmu. Lze ho uložit i samostatně, ale často je spojován s pokutou. Zákaz činnosti může být uložen pouze za přestupek, jehož skutková podstata je uvedena v přestupkovém zákoně, nebo pokud příslušný zvláštní zákon uložit zákaz činnosti za přestupek umožňuje. Zákonem je také stanovena horní hranice doby, na níž je možné zákaz činnosti uložit.

Další podmínkou také je, že předmětem zákazu činnosti může být jen činnost, kterou:

  • pachatel vykonává v pracovním nebo jiném obdobném poměru (podle zákoníku práce), nebo
  • k níž je třeba povolení nebo souhlasu státního orgánu, a spáchal-li pachatel přestupek touto činností nebo v souvislosti s ní.

Zákaz činnosti nemůže být uložen jako sankce, jestliže oprávnění k určité činnosti vzniká přímo ze zákona nebo registrací u příslušného úřadu. Rozhodnutím o uložení zákazu činnosti také nezaniká pracovní nebo obdobný poměr ani se neruší povolení nebo souhlas s výkonem činnosti. Pachatel však nemůže dále činnost, která je předmětem zákazu činnosti, vykonávat.

Propadnutí věci

Propadnutí věci lze uložit, jestliže věc náleží pachateli a věc:

  • byla ke spáchání přestupku použita nebo určena, anebo
  • byla přestupkem získána nebo byla nabyta za věc přestupkem získanou.

Účelem této sankce je zabránit pachateli v páchání dalších přestupků a také mu odejmout prospěch z přestupků.

Zákaz pobytu

Zákaz pobytu spočívá v tom, že se pachatel nesmí po dobu trvání zákazu pobytu zdržovat na území obce nebo její části, v níž se opakovaně dopustil přestupku, a to za předkladu, že:

  • byl přestupek spáchán úmyslným jednáním významně narušujícím místní záležitosti veřejného pořádku,
  • byl pachatel v posledních dvanácti měsících přede dnem spáchání přestupku pravomocně uznán vinným z přestupku za obdobné jednání, kterého se dopustil na území stejné obce, a
  • uložení takové sankce je nezbytné k zajištění ochrany místních záležitostí veřejného pořádku na území obce.

Zákaz pobytu za přestupek je možné uložit na dobu nejdéle tří měsíců a zároveň se tento nesmí vztahovat na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý nebo hlášený pobyt. Obecní úřad obce, na jejímž území má pachatel trvalý nebo hlášený pobyt, může pachateli na základě jeho žádosti udělit povolení ke krátkodobému pobytu na území obce nebo její části, na níž se zákaz pobytu vztahuje, a to pro závažné osobní důvody (návštěva lékaře apod.).

Ochranná opatření

Ochranná opatření jsou opatření státního donucení, jež způsobují určitou újmu osobám, kterým jsou ukládána, a současně chrání zájmy společnosti. Způsobená újma zde však není účelem, ale nezbytným důsledkem jejich jinak výchovného a preventivního zaměření, zároveň také neobsahují prvek morálního odsouzení činu.

Ukládání sankcí i ochranných opatření musí provázet zjištění všech okolností, za kterých došlo ke spáchání přestupku, předpokladů nápravy a zajištění ochrany zájmů společnosti. Zásady, které se uplatňují při vyměření sankce, jsou zejména zásada zákonnosti, spravedlnosti, individualizace a přiměřenosti, která požaduje, aby byl zvolen takový druh sankce a ta vyměřena v rámci sazby tak, aby vyjadřovala všechny zvláštnosti činu a odpovědné osoby.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Pravidelné novinky e-mailem