Zásady správy daní

Zásady správy daní jako základní zásady vyjadřují postup nezbytný pro dosažení cíle, tj. pro správné stanovení a včasné vybrání daně.

Ve smyslu těchto daňových zásad je nutno vykládat i níže uvedená práva a povinnosti jak daňového subjektu, tak správce daně. K základním zásadám daňového řízení patří:

• Zásada zákonnosti (legality) zakotvuje povinnost správce daně jednat v řízení o daních v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy. Na straně jedné hájí zájmy státu, na straně druhé dbají zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. Správce daně může uplatňovat svou pravomoc pouze k účelům a v rozsahu,  jenž mu byl svěřen zákonem. V rámci zásady zákonnosti správce daně rovněž šetří práva a právem chráněné zájmy jak daňových subjektů, tak třetích osob.
• Zásada přiměřenosti stanoví, že pokud správce daně po osobách vyžaduje plnění jejich povinností, pak k tomu používá jen takové prostředky, které tyto osoby co nejméně zatěžují (musí však být zároveň dostatečné k dosažení sledovaného cíle).
• Zásada přiměřenosti stanoví, že pokud správce daně po osobách vyžaduje plnění jejich povinností, pak k tomu používá jen takové prostředky, které tyto osoby co nejméně zatěžují (musí však být zároveň dostatečné k dosažení sledovaného cíle).
• Zásada rovného procesního postavení stanoví, že všechny daňové subjekty mají v daňovém řízení před správcem daně stejná procesní práva a povinnosti. Daňový řád umožňuje daňovým subjektům využít řady opravných prostředků proti rozhodnutím správce daně tak, aby mohly být vždy zjištěny objektivní skutečnosti.
• Zásada spolupráce znamená, že právem i povinností všech daňových subjektů je úzce spolupracovat se správcem daně při správném stanovení a vybrání daně. Přitom jsou všechny daňové subjekty povinny dodržovat zákony i ostatní obecně závazné právní předpisy. K naplnění této daňové zásady stanoví daňový řád a jednotlivé hmotněprávní daňové zákony řadu práv a povinností jak pro správce daně, tak i pro daňové subjekty. Správce daně pro zabezpečení cíle daňového řízení disponuje nástroji, aby mohl daň vyměřit a vybrat i v tom případě, kdy daňový subjekt povinnou součinnost neposkytuje.
• Zásada poučovací a slyšení ve věci správci daně ukládá povinnost umožnit osobám zúčastněným na správě daní uplatňovat jejich práva a poskytnout jim v souvislosti se svými úkony přiměřené poučení o jejich právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu potřebné nebo stanoví-li tak zákon.
• Zásada vstřícnosti a slušnosti vyžaduje, aby správce daně vycházel osobám zúčastněným na správě daní vstříc a vyvaroval se při správě daní nezdvořilostí.
• Zásada rychlosti správci daně ukládá povinnost postupovat bez zbytečných průtahů.
• Zásada hospodárnosti stanoví, že správce daně musí postupovat tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady. Správce daně tak může konat úkony pro různá řízení společně (spojením řízení).
• Zásada volného hodnocení důkazů stanoví, že správce daně při rozhodování hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Daňovým subjektům je tak dán prostor k volbě způsobu dokazování, formy i množství předkládaných důkazů. Zásada však nezakládá libovůli správce při daňové kontrole a provedené důkazy a způsob jejich hodnocení musí umožnit přezkoumání vydaného rozhodnutí.
• Zásada legitimního očekávání zavazuje správce daně rozhodovat konzistentně, neodchylovat se nedůvodně od svých dřívějších rozhodnutí a posuzovat skutkově stejné či podobné případy shodně.
• Zásada materiální pravdy znamená, že při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního jednání nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně bez ohledu na stav formálně právní (např. označení podání odlišně od jeho skutečného obsahu). Zastření správné kvalifikace určité činnosti nebo úkonů s ní spojených se nemůže stát pro daňové řízení relevantním podkladem pro stanovení nebo vybrání daně, protože rozhodující je vždy skutečný obsah této činnosti nebo příslušných úkonů.
• Zásada neveřejnosti znamená, že daňové řízení je vždy neveřejné. Řízení se tedy mohou účastnit jen ty osoby, o kterých tak stanoví zákon. Osoby zúčastněné na správě daní a úřední osoby jsou povinny zachovávat mlčenlivost o všem, co se v souvislosti se správou daní dozvěděly. Této povinnosti mohou být zproštěny jen za podmínek stanovených zákonem. Za porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost, pokud nejde o čin přísněji trestný, lze pracovníkovi (úřední osobě) správce daně, popř. třetí osobě, která byla jakkoliv účastna na daňovém řízení, uložit za takový přestupek pokutu až do výše 500 000 Kč.
• Zásada vyhledávací (oficiality) znamená, že daňové řízení je správce daně povinen zahájit i z vlastního podnětu vždy, jakmile jsou splněny zákonné podmínky pro vznik či existenci daňové pohledávky, a to i v případech, kdy daňový subjekt nesplnil v tomto směru buď vůbec, nebo řádně své povinnosti. Daňové řízení je zahájeno ze strany správce daně jakýmkoliv úkonem vůči daňovému subjektu.

Správce daně je oprávněn zpracovávat osobní údaje pouze v případě, jsou-li potřebné pro správu daní, a to jen v rozsahu, který je pro dosažení cíle správy daní nezbytný.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.