Kontrola z finančního úřadu a její práva

Daňová kontrola

Všeobecná pravidla provádění kontroly úřadů státní správy jsou stanovena zákonem č. 255/2012 Sb., o kontrole (tzv. kontrolním řádem), ve znění pozdějších předpisů. Na tuto obecnou úpravu pak navazuje úprava zvláštní, upravená pro oblast správy daní v zákoně č. 280/2009 Sb., daňovém řádu, ve znění pozdějších předpisů. Při daňové kontrole pracovník správce daně zjišťuje nebo prověřuje daňové povinnosti, tvrzení daňového subjektu nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně, a to buď u daňového subjektu, nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu kontroly nejvhodnější.

Zásady správy daní

Zásady správy daní jako základní zásady vyjadřují postup nezbytný pro dosažení cíle, tj. pro správné stanovení a včasné vybrání daně.

Ve smyslu těchto daňových zásad je nutno vykládat i níže uvedená práva a povinnosti jak daňového subjektu, tak správce daně. K základním zásadám daňového řízení patří:

  • Zásada zákonnosti znamená, že správci daně jednají v řízení o daních v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy. Na straně jedné chrání zájmy státu, na straně druhé dbají na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. Správce daně může uplatňovat svou pravomoc pouze k účelům a v rozsahu stanoveném zákonem.
  • Zásada zdrženlivosti znamená, že správce daně má šetřit práva a právem chráněné zájmy jak daňových subjektů, tak třetích osob.
  • Zásada přiměřenosti znamená, že pokud správce daně po osobách vyžaduje plnění jejich povinností, pak k tomu používá jen takové prostředky, které tyto osoby co nejméně zatěžují (musí však být zároveň dostatečné k dosažení sledovaného cíle).
  • Zásada procesní rovnosti stanoví, že všechny daňové subjekty mají v daňovém řízení před správcem daně stejná procesní práva a povinnosti. Daňový řád umožňuje daňovým subjektům využít řady opravných prostředků proti rozhodnutím správce daně tak, aby mohla být vždy zjištěna objektivní pravda.
  • Zásada spolupráce znamená, že právem i povinností všech daňových subjektů je úzce spolupracovat se správcem daně při správném stanovení a vybrání daně. Přitom jsou všechny daňové subjekty povinny dodržovat zákony i ostatní obecně závazné právní předpisy. K naplnění této daňové zásady stanoví daňový řád a jednotlivé hmotněprávní daňové zákony řadu práv a povinností jak pro správce daně, tak i pro daňové subjekty. Správce daně pro zabezpečení cíle daňového řízení má nástroje k tomu, aby mohl daň vyměřit a vybrat i v tom případě, kdy daňový subjekt povinnou součinnost neposkytuje.
  • Zásada poučovací správci daně ukládá povinnost umožnit osobám zúčastněným na správě daní uplatňovat jejich práva a poskytnout jim v souvislosti se svými úkony přiměřené poučení o jejich právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu potřebné nebo stanoví-li tak zákon.
  • Zásada vstřícnosti a slušnosti vyžaduje, aby správce daně vycházel osobám zúčastněným na správě daní vstříc a vyvaroval se při správě daní jakýchkoliv nezdvořilostí.
  • Zásada rychlosti správci daně ukládá povinnost jednat bez zbytečných průtahů.
  • Zásada hospodárnosti stanoví, že správce daně musí postupovat tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady.
  • Zásada volného hodnocení důkazů stanoví, že správce daně při rozhodování hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Daňovým subjektům je tak dán prostor k volbě způsobu dokazování, formy i množství předkládaných důkazů.
  • Zásada legitimního očekávání zavazuje správce daně rozhodovat konzistentně, neodchylovat se nedůvodně od svých dřívějších rozhodnutí a posuzovat skutkově stejné či podobné případy shodně.
  • Zásada materiální pravdy znamená, že při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního jednání nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně bez ohledu na stav formálně právní. Zastření správné kvalifikace určité činnosti nebo úkonů s ní spojených se nemůže stát pro daňové řízení směrodatným podkladem pro stanovení nebo vybrání daně, protože rozhodující je vždy skutečný obsah této činnosti nebo příslušných úkonů.
  • Zásada neveřejnosti znamená, že daňové řízení je vždy neveřejné. Řízení se tedy mohou účastnit jen ty osoby, o kterých tak stanoví zákon. Osoby zúčastněné na správě daní a úřední osoby jsou povinny zachovávat mlčenlivost o všem, co se v souvislosti se správou daní dozvěděly. Této povinnosti mohou být zproštěny jen za podmínek stanovených zákonem. Za porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost, pokud nejde o čin přísněji trestný, lze pracovníkovi správce daně, popř. třetí osobě, která byla jakkoliv účastna na daňovém řízení, uložit pokutu až do výše 500 000 Kč.
  • Zásada vyhledávací (oficiality) znamená, že daňové řízení je správce daně povinen zahájit i z vlastního podnětu vždy, jakmile jsou splněny zákonné podmínky pro vznik či existenci daňové pohledávky, a to i v případech, kdy daňový subjekt nesplnil v tomto směru buď vůbec, nebo řádně své povinnosti. Daňové řízení je zahájeno ze strany správce daně jakýmkoliv úkonem vůči daňovému subjektu.

Správce daně je oprávněn shromažďovat osobní údaje pouze v případě, jsou-li potřebné pro správu daní, a to jen v rozsahu, který je pro dosažení cíle správy daní nezbytný.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.




• Témata: Právní průvodce | Právo