Kontrola z finančního úřadu a její práva

Namátkové daňové kontroly

V posledních letech došlo k živé diskuzi o ústavnosti namátkových daňových kontrol, která byla zpochybněna nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07.

V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že použití daňové kontroly nemůže být zcela svévolné, nýbrž je třeba vyžadovat existenci správcem daně formulovaných důvodů k jejímu zahájení, tj. existenci konkrétních pochybností či podezření, že daňovým subjektem původně přiznaná a správcem daně vyměřená daň je nižší, než by měla být.

Ústavní soud současně konstatoval, že důvody a podezření musí existovat v okamžiku zahájení kontroly a musí být správcem daně jednoznačně formulovány a daňovému subjektu sděleny a objektivně zachyceny v protokolu o zahájení kontroly. Jen obecně formulovaný zájem státu na řádném výběru daní takovým důvodem dle Ústavního soudu nebyl.

Závěry citovaného nálezu byly vnímány jako velmi kontroverzní, a to nejen ze strany Ministerstva financí ČR, finančních ředitelství a potažmo jednotlivých finančních úřadů, ale i ze strany odborníků na ústavní a daňové právo, neboť jejich důsledná aplikace v podstatě znemožňovala efektivní výkon státního dohledu nad výběrem daní.

Od výše uvedeného nálezu se nejdříve odchýlil Nejvyšší správní soud a nakonec i sám Ústavní soud, když v usnesení sp. zn. I. ÚS 378/10 ze dne 3. 11. 2010 mimo jiné uvedl, že dostačujícím důvodem k zahájení kontroly může být i ověření oprávněnosti nároku na odpočet, ověření osvobozených plnění či ověření úplnosti účetnictví atd., přičemž jde o typické a obvyklé skutečnosti, jež jsou v kontrolní činnosti daňových úřadů předmětem daňové kontroly a jejich běžné ověření nepředstavuje neobvyklou či snad dokonce šikanózní formu výkonu daňové správy.

Nadále platí, že výkon namátkové kontroly nesmí jevit znaky svévole a nesmí tak být ve svém důsledku vůči daňovému subjektu šikanózním jednáním. Přesto lze shrnout, že zahajování namátkových kontrol, tedy kontrol, u nichž absentuje konkrétní podezření či pochybnost o správnosti předchozích daňových přiznání a jež jsou odůvodněny pouze potřebou správce daně ověřit správnost či úplnost skutečností významných pro správu daní, považuje v současnosti judikatura za ústavně konformní a namátkové kontroly jsou v důsledku toho správcem daně opět hojně využívány.

Opakovaná daňová kontrola

Často diskutovaným problémem jsou rovněž opakované daňové kontroly. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 24. 1. 2006, č. j. 2 Afs 31/2005–57, uvedl, že daňová kontrola jako jeden z nástrojů ke zjišťování skutkového stavu v rámci daňového řízení nemůže být opakována mimo rámec a logiku procesních instrumentů, které jako jediné připouštějí opakování samotného daňového řízení, jehož je daňová kontrola jako dílčí procesní postup vždy součástí.

V reakci na předchozí judikaturu tak bylo do nového daňového řádu včleněno ustanovení § 85 odst. 5, podle kterého je daňovou kontrolu, která se týká skutečností, jež byly v souladu s vymezeným rozsahem již kontrolovány, možné opakovat pouze v přísně vymezených případech, a to:

  • pokud správce daně zjistí nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění správce daně uplatněny v původní daňové kontrole a které zakládají pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti dosud stanovené daně nebo tvrzení daňového subjektu; takto lze daňovou kontrolu opakovat pouze v rozsahu, který odpovídá nově zjištěným skutečnostem nebo důkazům, nebo
  • pokud daňový subjekt učiní úkon, kterým mění svá dosavadní tvrzení; takto lze daňovou kontrolu opakovat pouze v rozsahu, který odpovídá změně dosavadního tvrzení daňového subjektu.

Daňová kontrola jako nezákonný zásah

Nejsou-li splněny zákonné podmínky pro zahájení a provádění daňové kontroly, má takováto kontrola povahu nezákonného zásahu, proti kterému je možno podat stížnost, a pokud jí správce daně nevyhoví, je možno dále podat žalobu podle § 82 a násl. soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“).

Podmínky takového postupu uvedl Nejvyšší správní soud ČR ještě za platnosti zákona o správě daní a poplatků v rozhodnutí ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004–110, ve vztahu k novému daňovému řádu pak např. v rozhodnutí ze dne 7. 11. 2013, č. j. 9 Aps 4/2013–25:

  • Zahájení i provádění daňové kontroly může být podle okolností nezákonným zásahem, proti kterému je možno podat žalobu podle § 82 a násl. s.ř.s.
  • Taková žaloba je přípustná pouze poté, kdy žalobce bezvýsledně vyčerpal právní prostředek stanovený podle zákona k jeho ochraně (§ 85 s.ř.s.). Tímto právním prostředkem je prošetření vyřízení stížnosti nejblíže nadřízeným správcem daně ve smyslu § 261 odst. 6 daňového řádu. Bezvýsledným vyčerpáním prostředku ochrany se rozumí nejen stav, kdy v rámci prošetření způsobu vyřízení stížnosti nebylo daňovému subjektu vyhověno, ale též situace, kdy nebylo prošetření způsobu vyřízení stížnosti vůbec provedeno ve stanovené lhůtě.
  • Lhůta pro podání takové žaloby (§ 84 s.ř.s.) počíná běžet od okamžiku, kdy se daňový subjekt dozvěděl o výsledku prošetření vyřízení stížnosti nejblíže nadřízeným správcem daně (§ 261 odst. 6 daňového řádu), popřípadě od okamžiku marného uplynutí lhůty pro prošetření vyřízení stížnosti.
Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.

Přehled všech témat Právního průvodce




• Témata: Právní průvodce | Právo