Mimosoudní řešení sporů



Druhy mimosoudního řešení sporů

Existuje řada způsobů, jak spor mimosoudně řešit, o některých z nich podáváme v tomto článku stručné pojednání. Jsou to předarbitrážní uznávací metody, zprostředkování (mediace), rozhodčí řízení institucionální, řízení ad hoc, finanční arbitráž a mezinárodní arbitráž. Zvláštní pozornost pak věnujeme v současné době nejpoužívanějšímu mimosoudnímu způsobu řešení sporů, a to rozhodčímu řízení institucionálnímu.

Předarbitrážní urovnávací metody

Předarbitrážní urovnávací metody jsou smírčí skupina, expertní zásah a předarbitrážní řízení před rozhodčím.

  • Smírčí skupina je metoda vhodná pro dlouhodobé smluvní vztahy (např. ze stavební smlouvy), kdy spor urovnává smírčí skupina složená ze tří nestranných osob seznámených s danou činností. Skupina se utváří na začátku vztahu, pravidelně se schází (např. na místě výstavby) a posuzuje nejen právní, ale i skutkové spory. Tato metoda je neformální a jejím výsledkem je doporučení. Pokud se strany sporu dohodnou, může následovat arbitráž, kde členové skupiny mohou být rozhodci.
  • Expertní zásah je metodou, kdy spory během delšího smluvního vztahu řeší nestranný expert, který zásadně neposuzuje právní otázky; pokud se na tom strany dohodnou, může vydávat závazná určení a rozhodnutí.
  • Předarbitrážní řízení před rozhodčím je metodou, při které rozhodčí soud vydá na žádost strany do třiceti dnů určitý příkaz (obdoba soudního předběžného opatření), jehož účelem je jen dočasné urovnání umožňující klidné vyřešení sporu stranami; úprava může zavazovat strany k jednání v souladu s vydaným příkazem.

Zprostředkování (mediace)

Je metodou urovnání sporu, kde k řešení sporu mezi dvěma stranami slouží zásah třetí nestranné osoby – mediátora, který k tomu používá různé postupy.

Legislativně byla mediace dlouhou dobu zakotvena pouze v trestně právní justici, a to zákonem č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, ve znění pozdějších předpisů. Na základě tohoto zákona vznikla státní instituce Probační a mediační služba, která řeší konflikty pro přesně vymezený druh klientely v trestně právní oblasti. Na nutnost legislativního rámce pro všechny oblasti mediace zareagoval zákonodárce až přijetím zákona upravujícího mediaci i v netrestních věcech.

Dne 1. 9. 2012 tedy nabyl účinnosti zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci) (dále jen „mediační zákon“), který upravuje výkon a účinky mediace prováděné zapsanými mediátory. Mediační zákon definuje pojem mediace jako postup při řešení konfliktu za účasti jednoho nebo více mediátorů, kteří podporují komunikaci mezi osobami na konfliktu zúčastněnými tak, aby jim pomohli dosáhnout smírného řešení jejich konfliktu uzavřením mediační dohody.

Mediátorem dle mediačního zákona může být fyzická osoba, která je zapsána v seznamu Ministerstva spravedlnosti a splňuje náležitosti podle § 16 mediačního zákona, ke kterým patří způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, vysokoškolské vzdělání v magisterském nebo v navazujícím magisterském studijním programu a složení zkoušky mediátora, které zajišťuje Ministerstvo spravedlnosti (pro advokáty Česká advokátní komora).

Jak již bylo uvedeno shora u zákonné definice mediace, cílem smírného řešení konfliktu stran je uzavření mediační dohody, jejíž práva a povinnosti nelze bez dalšího na druhé straně vynutit. Mediační dohoda však může být učiněna přímo vymahatelnou (vykonatelnou) státní mocí, a to jejím následným schválením soudem ve formě smíru.

Další možností zajištění vykonatelnosti vedle soudního smíru je rovněž možné následné uzavření dohody o splnění nároku vyplývajícího z mediační dohody ve formě notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti. Tím se dohoda stane exekučním titulem, aniž by tomu muselo předcházet soudní nebo rozhodčí řízení, na jehož základě může ten, komu toto právo svědčí v případě neplnění ze strany povinného navrhnout k jeho vymožení nařízení exekuce spočívající ve vymožení peněžité částky od dlužníka pro věřitele, případně v donucení ke splnění jiné povinnosti.

Vedle popsaného způsobu mediace upravené mediačním zákonem je však stále možné provádění mediace, jak tomu bylo do nabytí účinnosti mediačního zákona, a to pokud se strany dohodnou na řešení sporu cestou mediace, zvolí si nestrannou, důvěryhodnou osobu mediátora, který nemusí být znalec práva ani dané problematiky (na rozdíl od konciliace, viz níže). Mediátor se snaží odstraňovat překážky v komunikaci, definovat problémy, prozkoumávat možnosti dohody, navrhovat řešení sporu a přitom respektovat samostatnost stran (na žádnou ze stran nesmí vyvíjet tlak).

Mediační proces je podřízen málo přísným pravidlům o řízení nebo dokazování, není závazný a strany se jej účastní dobrovolně. Můžeme ho rozdělit do několika fází: v počáteční fázi mediátor buduje důvěru stran a strukturu mediace, zjišťuje pozice stran, úroveň jejich rozporu; v další fázi shromažďuje údaje a vyjasňuje podstatu sporu; následně se mediátor snaží nalézt vzájemně výhodné varianty řešení, a dojde-li k podstatné shodě, zformuluje ji písemně jako dodatek ke smlouvě, ze které vznikl daný spor, či sepíše dohodu o urovnání sporu. Mediátor obvykle neplní po ukončení mediace úlohu rozhodce.

S pojmem mediace úzce souvisí pojem konciliace, jde o formalizovanější proces než je mediace (konciliátor se snaží právními radami dosáhnout smíru za současné přítomnosti stran sporu); na základě hodnocení skutkové a právní okolnosti věci konciliátor vypracuje nezávislý a hlavně nezávazný posudek, který stranám zejména k pochopení stavu věci a k rozhodnutí, jaké další kroky učiní. Existují i názory, že konciliace je samostatnou urovnávací metodou.

Rozhodčí řízení institucionální (před rozhodčími soudy založenými na základě zákona)

Rozhodčí řízení institucionální se koná před stálými rozhodčími orgány (soudy nebo jinými institucemi), povaha činnosti těchto institucí je ovšem různá. Obvykle vydávají pro jednotlivé druhy mimosoudních řešení sporů obecné procesní řády; poskytují personální (správní personál) i věcné (prostory pro řízení, školení, zprostředkování doručování písemností) zázemí rozhodcům i stranám.

Jak již bylo uvedeno shora, v České republice existují v současnosti tři stálé rozhodčí soudy: Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, Rozhodčí soud při burze cenných papírů Praha a Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno. Výhodou tohoto řízení oproti řízení ad hoc (viz dále) je autorita a důvěra instituce. Nevýhodou jsou správní poplatky, které jsou poměrně vysoké zejména pro řízení o nižších částkách.

Rozhodčí řízení ad hoc (před rozhodci jmenovanými stranami sporu pro konkrétní spor)

Jde o nahodilé urovnání sporů (ad hoc), kde významnou úlohu mají arbitrážní asociace (sdružení rozhodců), jejich veškerá činnost se odvíjí od obsahu příslušné rozhodčí smlouvy uzavřené stranami a jejich vnitřní předpisy nelze pokládat za vnitřní předpisy ve smyslu rozhodčího řádu. Výrazněji než v případě volby stálého rozhodčího soudu je nutné ve smlouvě uvést další údaje, které napomůžou formování rozhodčího senátu a strany jimi ovlivní i vlastní průběh rozhodčího řízení v těch částech, kde to zákon dovoluje.

Rozhodce nebo jiná osoba (účastnící se na rozhodování) nesmí být závislá na předmětu sporu, jeho stranách a jejich zástupcích. Výhodou tohoto řízení je větší možnost kontroly nad průběhem řízení a pružnější přizpůsobení pravidel řízení a jejich aplikace dle povahy sporu.

Finanční arbitráž

Řízení před finančním arbitrem upravuje zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finančním arbitrovi“) a lze jej využít v případě sporů vzniklých mezi poskytovatelem platebních služeb a uživatelem platebních služeb při poskytování platebních služeb, v případě sporů vzniklých mezi vydavatelem elektronických peněz a držitelem elektronických peněz při vydávání a zpětné výměně elektronických peněz, v případě sporů mezi věřitelem nebo zprostředkovatelem a spotřebitelem při nabízení, poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, mezi provozovatelem směnárenské činnosti a zájemcem o provedení směnárenského obchodu nebo osobou, se kterou byl směnárenský obchod proveden atd. (blíže viz ust. § 1 zákona o finančním arbitrovi).

Řízení se zahajuje pouze na návrh klienta finanční instituce, podání návrhu má stejné právní účinky na promlčení, jako v případě podání žaloby u příslušného soudu, přičemž návrh je nepřípustný: nejde-li o spor spadající do působnosti arbitra, jde-li o spor již soudem rozhodnutý nebo soudu předložený, jde-li o spor již arbitrem řešený nebo o spor již rozhodnutý rozhodčím orgánem nebo jemu předložený.

V průběhu řízení je nařízeno ústní jednání jen na návrh účastníka řízení nebo na základě vlastního podnětu arbitra.

Arbitr může požadovat větší součinnost po bance než po klientovi, není vázán návrhem a aktivně opatřuje důkazy. Při svém rozhodování vychází arbitr ze skutkového stavu věci a volně hodnotí důkazy. Ve věci samé rozhoduje bez zbytečného odkladu nálezem, jehož písemné vyhotovení doručuje účastníkům do vlastních rukou.

Nález obsahuje výrok, odůvodnění a poučení o námitkách (ty je možné podat do 15 dnů od doručení, mají odkladné účinky a rozhoduje o nich opět arbitr, který může nález potvrdit nebo změnit). Doručený nález, který nelze napadnout námitkami, je v právní moci, a jestliže uplynula lhůta k plnění stanovená v nálezu, je soudně vykonatelný podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Mezinárodní arbitráž

Mezinárodní společnosti se stále častěji obracejí se svými spory k mezinárodní arbitráži, neboť váhají svěřit svou věc místním soudům.

Hlavními důvody pro volbu mezinárodní arbitráže jsou: rychlost procesu, vymahatelnost odškodného, diskrétnost a možnost výběru vhodného rozhodčího soudce. Tyto výhody jasně převažují nad nevýhodami, kterými jsou zejména nutné výdaje.

Jedním z často používaných mezinárodních rozhodčích soudů je Mezinárodní rozhodčí soud při Mezinárodní obchodní komoře (ICC) v Paříži.

Průběh řízení před Mezinárodním rozhodčím soudem při ICC v Paříži

Žalobce podá rozhodčí žalobu na sekretariát Mezinárodního rozhodčího soudu na centrále ICC a uhradí nevratnou zálohovou částku na administrativní výlohy. Po uhrazení poplatku sekretariát odešle kopii žaloby žalovanému s výzvou k odpovědi žalovaného v 30denní lhůtě. Žaloba i odpověď musí být v takovém počtu vyhotovení, aby je obdržely všechny subjekty na žalované/žalující straně, každý rozhodce a sekretariát.

Rozhodčí řízení je kontrolováno Mezinárodním rozhodčím soudem, který plní úlohu kontrolního orgánu a rozhoduje v případě sporu mezi stranami o tom, zda byla uzavřena rozhodčí smlouva, je-li dána příslušnost rozhodčího soudu a o místu rozhodčího řízení.

Rozhodci jsou jmenováni stranami (jmenování potvrzuje soud nebo sekretariát), a pokud tak strany neučiní, jsou rozhodci jmenováni soudem. V této fázi je požadováno zaplacení zálohy na náklady řízení (pokrývající odměnu a náklady rozhodců a administrativní náklady).

Potvrzením rozhodce nebo rozhodců je ustanoven rozhodčí senát, který před samotným projednáním případu sestaví tzv. Meze příslušnosti (tzv. „Terms of Reference“), které mimo popisu procesních stran a skutku vymezují předmět rozhodčího řízení, tedy souhrn otázek určených k zodpovězení. Současně s tímto je sestaven orientační časový harmonogram upravující průběh řízení. Meze příslušnosti musí být sestaveny do 2 měsíců od doručení rozhodčí žaloby sekretariátu. V případě absence součinnosti ze strany jedné ze stran jsou Meze příslušnosti předloženy ke schválení soudu.

Po schválení (stranami nebo případně soudem) si rozhodčí senát začne zjišťovat skutečnosti týkající se případu a stranám musí být umožněno vyjádřit svá stanoviska a vylíčit všechny skutečnosti. Po zjištění skutkového stavu rozhodčí senát prohlásí řízení za uzavřené s čímž je spjata povinnost rozhodčího senátu sdělit sekretariátu přibližný termín předložení návrhu rozhodčího nálezu, který bude postoupen ke schválení soudu.

Rozhodčí nález musí být vydán do 6 měsíců ode dne posledního podpisu na soupisu Mezí příslušnosti či jejich schválení soudem. Sekretariát dohodne s účastníky datum, kdy bude návrh rozhodnutí předložen soudu, i po předání spisu rozhodčímu senátu sekretariátem je stále možnost uzavřít smír mezi stranami – ten pak nabývá formy rozhodčího nálezu za podmínky dohody stran, jejich žádosti a souhlasu rozhodčího senátu. Po schválení nálezu soudem je rozhodnutí podepsáno rozhodci a oznámeno stranám prostřednictvím sekretariátu. Rozhodnutím (rozhodčím nálezem) je rozhodnuto též o výši nákladů rozhodčí řízení.

ICC je zastoupeno v České republice prostřednictvím národní komise (další informace můžete získat na internetových stránkách ICC Česká republika).

Doporučená rozhodčí doložka Arbitrážního soudu Mezinárodní obchodní komory (ICC).

„All disputes arising out of or in connection with the present contract shall be finally settled under the Rules of Arbitration of the International Chamber of Commerce by one or more arbitrators appointed in accordance with the said Rules.“

„Všechny spory vyplývající z této smlouvy nebo v souvislosti s ní budou s konečnou platností rozhodovány podle Řádu pro rozhodčí řízení Mezinárodní obchodní komory jedním nebo více rozhodci jmenovanými v souladu s tímto Řádem.“

Mezinárodní smlouvy

Zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů je zakotvena priorita aplikace mezinárodních smluv před vnitrostátní úpravou. Mezi nejvýznamnější mezinárodní smlouvy s tematikou mimosoudního řešení sporů dle jejich chronologie patří:

  • Protokol o doložkách o rozsudím (Ženeva – 1923)
  • Úmluva o uznávání a výkonu cizích rozhodčích výroků (Ženeva – 1927)
  • Úmluva o uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (New York – 1958)
  • Úmluva o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států (Washington – 1965)

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Pravidelné novinky e-mailem