Kupní smlouva a smlouva o dílo

Nehledě na to, jestli se jedná o podnikatele či nepodnikající osoby, vychází úprava kupní smlouvy a smlouvy o dílo vždy z občanského zákoníku. Úprava těchto dvou typů smluv je poměrně rozsáhlá a podrobná. Smlouvy mají některé shodné rysy, avšak pro smluvní strany z nich vyplývají různá práva a povinnosti, proto je nutné s přihlédnutím k okolnostem vždy přesně určit, o kterou z těchto smluv se v konkrétním případě jedná.

Kupní smlouvou se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu věc (zboží), která je předmětem koupě, a umožnit mu nabýt k této věci vlastnické právo. Kupující se zavazuje věc převzít a zaplatit prodávajícímu kupní cenu. Kupní cena musí být ve smlouvě dostatečně určitě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení.

Smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel na svůj náklad a nebezpečí provést pro objednatele určité dílo a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení a k převzetí díla. Cena musí být ve smlouvě dohodnuta dostatečně určitě nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení. Cenu lze také stanovit odhadem. Strany mohou také uzavřít smlouvu bez určení ceny díla; v takovém případě platí za ujednanou cenu placená za totéž nebo srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek. Je také možné dohodnout tzv. cenu podle rozpočtu (§ 2620 občanského zákoníku), nebo může být cena určena třetí osobou či soudem.

Občanský zákoník závazně stanoví, co se rozumí dílem. Dílem se rozumí zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní smlouvu (což bude vysvětleno níže), montáž určité věci, její údržbu, provedení opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části.

Smlouva, na základě které má být dodána věc, která má být teprve vyrobena, se považuje za  kupní smlouvu. Pokud osoba, které má být ještě nevyrobená věc dodána, poskytne druhé smluvní straně podstatnou část toho, co je k výrobě věci zapotřebí (typicky materiálu), se však na danou smlouvu jako na kupní pohlížet nebude. Taková smlouva bude svým charakterem smlouvou o dílo. Za kupní smlouvu se nepovažuje smlouva, podle níž převážná část závazku strany, která má zboží dodat, spočívá ve vykonání činnosti nebo závazek této strany zahrnuje montáž zboží. Montáží jsou zde míněny speciální úkony, nebude se tedy jednat např. o pouhé napojení spotřebiče na energetický zdroj apod.

Dílo tedy ve smyslu občanského zákoníku neoznačuje výsledek činnosti, ale samotnou činnost směřující k hmotně zachycenému výsledku. Takovým výsledkem může být nejen stavba, stroj, obraz či jiný předmět, ale také informace zachycené na papíře nebo jiném nosiči dat. Smlouva o dílo se tak uplatní např. i u zpracování projektů, analýz či vytváření počítačových programů.

Uzavřou-li podnikatelé např. „kupní smlouvu“, jež však naplní všechny podstatné náležitosti smlouvy o dílo, bude se celý vztah z této smlouvy řídit právě ustanoveními smlouvy o dílo, i přesto, že se strany mylně domnívají, že uzavřely smlouvu kupní. Je třeba si uvědomit, že mezi oběma smlouvami existují rozdíly, a to mimo jiné např. v otázce nabytí vlastnického práva k hmotnému předmětu smlouvy a přechodu nebezpeční škody na něm.

Smlouva o koupi závodu

Zvláštním typem kupní smlouvy je smlouva o koupi závodu (§ 2175 a násl. občanského zákoníku). Smlouvou o koupi závodu se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu závod a převést na něj vlastnické právo ke všemu, co k závodu náleží, přičemž právní úprava umožňuje vyloučení jednotlivých položek za předpokladu, že převáděnému celku zůstanou zachovány vlastnosti závodu (ve smyslu § 502 občanského zákoníku). Kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související se závodem a zaplatit kupní cenu. Obchodní závod vymezuje občanský zákoník v § 502 jako organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Závod tak tvoří vše, co slouží k jeho provozu. Rozhodná je však skutečnost, ne evidence věcí závodu.

K závodu náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které podnikatel vytvořil a které slouží k provozování závodu nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit. Na kupujícího tak přecházejí např. i práva z průmyslového a jiného duševního vlastnictví (pokud to neodporuje jejich povaze či smlouvě o poskytnutí výkonu práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví) a rovněž přecházejí i práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů se zaměstnanci.

Vlastnictví k nemovitostem přechází na kupujícího vkladem do katastru nemovitostí, vlastnické právo k ostatním věcem přechází již účinností smlouvy, není-li kupující zapsán ve veřejném rejstříku, jinak až po zveřejnění údaje, že uložil doklad o koupi závodu do sbírky listin. Občanský zákoník výslovně uvádí, že kupující přebírá se závodem také dluhy prodávajícího, které s podnikem souvisí a o jejichž existenci kupující věděl nebo jejich existenci mohl předpokládat. Tyto dluhy tedy nejsou samy o sobě součástí závodu, avšak zákon stanoví, že musí přejít na kupujícího spolu se závodem.

Jedná se o dluhy ze smluv, či přímo ze zákona, může jít o dluh z odpovědnosti za škodu, za vady či bezdůvodné obohacení (není rozhodné, zda tyto dluhy jsou nesporné nebo zda jsou předmětem soudního sporu). Neudělil-li věřitel souhlas k převzetí dluhu kupujícím, ručí za splnění dluhu nadále prodávající. Je třeba zdůraznit, že nepřecházejí tzv. veřejnoprávní závazky, tj. např. závazek doplatit daňový nedoplatek.

Pokud jde o přechod pohledávek, budou se na něj vztahovat obecná ustanovení o postoupení pohledávek dle občanského zákoníku (§ 1879 a násl.).

Výši kupní ceny závodu, nebo alespoň způsob jejího dodatečného určení, si strany sjednávají již ve smlouvě. Zákon stanoví, že se má se za to, že kupní cena je stanovena na základě údajů o převáděném jmění uvedených v účetních záznamech o prodávaném závodu ke dni uzavření smlouvy a na základě dalších hodnot uvedených ve smlouvě, pokud nejsou zahrnuty do účetní evidence. Má-li nabýt smlouva účinnosti k pozdějšímu datu, mění se výše kupní ceny s přihlédnutím ke zvýšení nebo snížení jmění, k němuž došlo v mezidobí. Toto ustanovení není kogentní, strany se tedy od něj mohou odchýlit (je však třeba tak učinit výslovně ve smlouvě). Strany si tedy mohou stanovit libovolnou kupní cenu na základě jejich dohody.

Zákonná úprava se dále vztahuje na způsob předání závodu mezi smluvními stranami, na přechod nebezpečí škody na předávaných věcech, na odpovědnost za vady a další důležité aspekty prodeje závodu.

Tato smlouva patří mezi složitější smluvní typy a k jejímu sjednávání doporučujeme přizvat zkušeného advokáta.

Smlouva o úschově, smlouva o skladování a úschova cenného papíru

Smlouva o úschově, smlouva o skladování a smlouva o úschově cenného papíru upravují opatrování svěřené movité věci. Nemusí být uzavřeny písemně.

Smlouvou o úschově se zavazuje schovatel, že od uschovatele převezme věc, aby ji pro něj opatroval. Úplata za úschovu náleží schovateli jen tehdy, bylo-li to mezi stranami smlouvy ujednáno, nebo pokud to vyplývá ze zvyklostí, z předchozího styku smluvních stran nebo z předmětu činnosti schovatele. Bez této dohody se jedná o smlouvu bezúplatnou.

Ustanovení o smlouvě o úschově se přiměřeně použijí v případech, kdy strany uzavřou jinou smlouvu, a podle ustanovení tohoto zákona je jedna strana povinna opatrovat pro druhou stranu věc, kterou má u sebe (to neplatí, pokud z těchto ustanovení vyplývá odlišná úprava).

Smlouva o skladování oproti tomu spočívá v uložení a opatrování věci za úplatu (za tzv. skladné). Strany smlouvy se nazývají skladovatel a ukladatel. Není-li ve smlouvě uvedeno, zda má být úplatná nebo bezplatná, použije se pravidlo, že jde o smlouvu o skladování, a tedy o smlouvu úplatnou, je-li opatrování věci předmětem podnikání skladovatele.

Zákon tak stanoví závazná pravidla rozlišení, kdy se bude jednat o smlouvu o úschově a kdy o smlouvu o skladování.

Výše úplaty se určuje smluvně nebo v obchodních podmínkách (například odkazem na ceník skladovatele). Pokud nebyla výše skladného ujednána vůbec, ukladatel zaplatí skladné obvyklé v době a v místě uzavření smlouvy s přihlédnutím k povaze věci, délce a způsobu skladování.

U smlouvy o skladování je stanovena povinnost skladovatele vydat při přijetí věci od ukladatele písemné potvrzení (může jít o tzv. skladištní list, jehož náležitosti stanoví § 2417 občanského zákoníku). Od této povinnosti není možné se smluvně odchýlit.
Skladovatel má ze zákona zadržovací právo ke skladované věci, dokud se u něho nacházejí, k zajištění svých nároků ze smlouvy o skladování.

Lze shrnout, že smlouva o skladování se uplatní tam, kde podnikatel provozuje skladování jako svou podnikatelskou činnost, popřípadě většinou tam, kde si strany výslovně dohodnou úplatnost opatrování, ačkoliv to neplatí vždy, s ohledem na ust. § 2406 odst. 2 občanského zákoníku, které upravuje možné sjednání úplaty i u smlouvy o úschově. Nejsou-li tyto podmínky splněny, bude se jednat o smlouvu o úschově (samozřejmě při naplnění všech jejích podstatných náležitostí).

Posledním typem je smlouva o úschově cenného papíru, upravená v ust. § 2409 a násl. občanského zákoníku.

Předmětem této smlouvy je závazek schovatele držet v úschově cenné papíry uschovatele, a to odděleně od vlastních cenných papírů nebo cenných papírů jiných uschovatelů. Tato povinnost schovatele se neuplatní v případě, že se jedná o hromadnou úschovu, nebo bylo-li mezi ním a uschovatelem sjednáno něco jiného. Schovatel je povinen vést evidenci o cenném papíru uloženém do jeho úschovy, která musí obsahovat identifikaci uschovatele a místo uložení cenného papíru.

Další ustanovení občanského zákoníku vztahující se k úschově cenných papírů upravují podmínky hromadné úschovy a imobilizace cenných papírů, neboli tzv. úschovu cenných papírů jejich emitentem (vydavatelem) před jejich vydáním prvému nabyvateli.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.