Souběh pracovního poměru s funkcí v orgánu obchodní společnosti

Článek přibližuje problematiku souběhu pracovní smlouvy s členstvím v orgánu obchodní korporace.

Nastiňuje také možná východiska s ohledem na dynamický vývoj judikatury, která výklad a aplikaci souběhu pracovního poměru a výkonu funkce statutárního orgánu dotváří.

Možnost souběhu pracovní smlouvy s členstvím v orgánu obchodní korporace vzbuzuje po dlouhou dobu živou diskuzi. Od roku 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník spolu se zákonem o obchodních korporacích, se díky ustanovení § 61 odst. 3 zákona o obchodních korporacích na první pohled mohlo zdát, že je takovýto souběh umožněn.

Rozsáhlou novelou zákona o obchodních korporacích, která vstoupila v účinnost 1. ledna 2021, bylo však jmenované ustanovení zrušeno a otázka souběhu pracovního poměru s funkcí v orgánu obchodní společnosti se tak nyní jeví opět jako méně jasná.

Související zákony:

Související právní průvodci:

Úvod

Přístup k souběhu pracovní smlouvy a funkce člena orgánu (nejčastěji statutárního) prošel v České republice dlouhým vývojem.

Nejdříve nebyl souběh absolutně připuštěn, a to pod sankcí neplatnosti takové pracovní smlouvy v části, kde se náplň práce shodovala s povinnostmi statutárního orgánu obchodní společnosti. Následně byla připuštěna možnost pověřit obchodním vedením jakoukoli osobu, včetně osoby zastávající funkci člena statutárního orgánu obchodní společnosti, kterou umožnila novela obchodního zákoníku v roce 2012.

Další změna nastala s již zmíněnou účinností zákona o obchodních korporacích. Jaká je ale stávající situace ohledně přípustnosti souběhu pracovního poměru a funkcí jednatele? Je takový souběh vůbec možný, případně jaké musí být naplněny podmínky?

Co je to souběh

V první řadě je nezbytné definovat, co je vlastně myšleno souběhem. Obecně se jedná se o situaci, kdy se kumulují práva a povinnosti z několika právních vztahů. V rámci fungování obchodní korporace mohou nastat různé varianty souběhu.

Vedle toho je nezbytné objasnit, že v rámci obchodní korporace  lze zastávat funkci jednak jako člen statutárního orgánu, kterým je typicky představenstvo, jednak ale i kontrolního orgánu, kterým je typicky dozorčí rada.

Co se týče variant možného souběhu:

U fyzické osoby podílející se na činnosti a chodu obchodní korporace může nastat souběh funkce člena statutárního orgánu s účastí této osoby na obchodní korporaci jakožto společníka. Typicky se bude jednat o „menší“ obchodní společnosti, kde logicky společník zastává rovněž funkci některého z orgánů společnosti. Takový typ souběhu je, jak již bylo uvedeno, zcela obvyklým a samozřejmě jako takový zákonem vyloučen není.

Naopak souběh člena statutárního a kontrolního orgánu nebo souběh funkce člena kontrolního orgánu a funkce prokuristy u společnosti s ručením omezeným je zákonem výslovně zakázán, a to dle ust. § 201 odst. 4 ZOK: „Členem dozorčí rady nemůže být jednatel společnosti nebo jiná osoba oprávněná podle zápisu v obchodním rejstříku jednat za společnost“.

Souběh člena kontrolního orgánu a statutárního orgánu, případně prokuristy akciové společnosti je rovněž v ZOK výslovně zakázán – viz ust. § 448 odst. 4 ZOK: „Člen dozorčí rady nesmí být současně členem představenstva nebo jinou osobou oprávněnou podle zápisu v obchodním rejstříku jednat za společnost“.

Pokud však fyzická osoba vykonává ve společnosti funkci člena orgánu obchodní společnosti, a zároveň je v pracovním poměru k této obchodní společnosti, jedná se o souběh funkce člena orgánu a pracovního poměru. Právě takový souběh je umožněn pouze za splnění určitých podmínek, které budou podrobně rozebrány dále v tomto článku.

Pracovní smlouva vs. smlouva o výkonu funkce

Pro bližší pochopení problematiky je nezbytné prvně vymezit základní znaky jednak smlouvy pracovní (resp. pracovního poměru), jednak smlouvy o výkonu funkce, která bývá uzavírána jako smlouva příkazní, a posoudit jejich rozdíly.

Pracovní smlouva – pracovní poměr

Pracovní poměr je dle ust. § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, jedním ze základních pracovněprávních vztahů (pozn.: dalšími jsou pak dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti). Pracovní poměr se zpravidla zakládá pracovní smlouvou uzavřenou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.

Zaměstnanec pak vykonává dle ust. § 2 zákoníku práce pro zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy ve vztahu podřízenosti k zaměstnavateli závislou práci, a to vždy osobně (nemůže se tedy nechat zastoupit), na základě pokynů zaměstnavatele, jménem zaměstnavatele, na jeho náklady a odpovědnost. Za výkon závislé práce náleží zaměstnanci mzda, odměna nebo plat (státní zaměstnanci).

Závislá práce navíc musí být vykonávána v pracovní době a na pracovišti zaměstnavatele (případně na jiném dohodnutém místě). U pracovní smlouvy zákon výslovně vyžaduje uzavření v písemné formě, musí v ní být sjednán druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce.

Pracovní poměr vzniká dnem nástupu do práce určeným v pracovní smlouvě a zaniká pouze na základě zákonem vymezených skutečností: dnem stanoveným v dohodě o ukončení pracovního poměru, uplynutím výpovědní doby, uplynutím sjednané doby, smrtí zaměstnance nebo okamžitým zrušením pracovního poměru, jsou-li naplněny podmínky ust. § 55 a násl. zákoníku práce.

Zaměstnanec jako slabší smluvní strana požívá v pracovněprávním vztahu ochrany, která vyplývá přímo ze zákoníku práce. Z nejdůležitějších ochranných ustanovení je možné jmenovat například zaměstnavatelovu povinnost rovného zacházení se zaměstnanci, zákaz diskriminace, ochrana osobnostních práv zaměstnanců, ochrana osobních údajů zaměstnanců, a jiné.

Zaměstnanec odpovídá za škodu způsobenou z nedbalosti v mezích stanovených v ust. § 250 a násl. zákoníku práce, tedy do výše 4,5násobku svého průměrného měsíčního výdělku. Toto omezení výše náhrady škody neplatí, byla-li škoda způsobena v opilosti nebo pod vlivem návykových látek, a pokud zaměstnanec způsobil škodu úmyslně, ve jmenovaných případech může zaměstnavatel požadovat i náhradu ušlého zisku.

Smlouva o výkonu funkce

Výkon funkce člena orgánu obchodní korporace se zpravidla uskutečňuje, jak již bylo uvedeno, na základě příkazní smlouvy dle ust. § 2430 a násl. občanského zákoníku, kterou uzavírá daná obchodní společnost a konkrétní člen orgánu (ať už statutárního, nebo kontrolního). Jedná se tedy o obchodněprávní, nikoli pracovněprávní smluvní vztah. Z tohoto režimu plynou podstatné odlišnosti vůči shora zmiňované pracovní smlouvě.

V závazkovém vztahu mezi členem orgánu a společností nelze hovořit o vztahu nadřízenosti – podřízenosti. Ze strany člena orgánu je očekáván osobní výkon funkce, dle ZOK nikdo není oprávněn udělovat statutárnímu orgánu kapitálové obchodní společnosti pokyny týkající se obchodního vedení, člen statutárního orgánu však může o takový pokyn požádat nejvyšší orgán korporace. Vždy má ale povinnost jednat s péčí řádného hospodáře.

Hlavní povinností člena statutárního orgánu je jednat s péčí řádného hospodáře, kterou ust. § 159 odst. 1 OZ definuje jako jednání:

  • s nezbytnou loajalitou (tedy neupřednostňovat své vlastní zájmy, popř. zájmů osob blízkých před zájmy dané obchodní korporace; zahrnuje rovněž povinnost mlčenlivosti) a
  • s potřebnými znalostmi a pečlivostí (dle ust. § 51 ZOK tak jedná ten, kdo mohl v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace).

Dalšími povinnostmi člena statutárního orgánu je dodržení zákazu konkurence (ust. § 199 ZOK pro společnosti s ručením omezeným; ustanovení § 451 ZOK pro akciové společnosti; ust. § 710 ZOK u družstev), který znamená, že člen statutárního orgánu obchodní korporace nesmí bez svolení společníků podnikat ve stejném předmětu podnikání.

Ve smlouvě ani zákonné úpravě tedy nelze očekávat pro člena orgánu ochranu jako slabší smluvní strany. Co se týče formy smlouvy, tato musí být rovněž písemná, a dle ust. § 59 ZOK navíc podléhá schválení nejvyšším orgánem obchodní korporace (valnou hromadou/ členskou schůzí).

Za výkon funkce člena orgánu náleží odměna, jen byla-li sjednána ve smlouvě o výkonu funkce. Jinak se má za to, že výkon funkce je bezúplatný.

Pokud se vrátíme ke shora zmiňovaným povinnostem člena statutárního orgánu,  s jejich porušením je úzce spjata i odpovědnost člena statutárního orgánu za škodu.

V případě, že člen statutárního orgánu tuto povinnost poruší a rozhodne v rozporu se zájmy obchodní korporace, případně si neobstará veškeré potřebné informace ke kvalifikovanému rozhodnutí, je vůči společnosti odpovědný za způsobenou škodu a je rovněž povinen vydat prospěch, který v souvislosti s takovým jednáním získal.

Při posuzování porušení povinnosti péče řádného hospodáře se dle ust. § 52 odst. 1 ZOK přihlíží k péči, kterou by v podobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li by v obdobném postavení.

Funkce statutárního orgánu

Pro bližší pochopení se nyní zaměříme na problematiku souběhu u statutárního orgánu.

S ohledem na další posuzování možnosti souběhu funkce statutárního orgánu s pracovně-právním vztahem je v první řadě nezbytné vymezit základní úkoly statutárního orgánu, jak jsou stanoveny zákonem:

  • Primární funkcí statutárního orgánu je dle § 164 OZ zastupovat danou právnickou osobu (zde obchodní korporaci) ve všech záležitostech.
  • Statutárnímu orgánu náleží obchodní vedení společnosti (§ 195 ZOK – s.r.o.; § 435 ZOK – a.s., § 706 ZOK – družstvo) a zároveň, jak již bylo uvedeno, nikdo není oprávněn udělovat statutárnímu orgánu pokyny týkající se obchodního vedení.
  • Statutární orgán je dále povinen zajišťovat řádné vedení účetnictví a předkládat ke schválení účetní závěrku společnosti jejímu nejvyššímu orgánu.
  • Statutární orgán má dále povinnost předkládat nejvyššímu orgánu společnosti (valné hromadě/ členské schůzi) ke schválení návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty.

Odraz problematiky v rozhodovací praxi soudů

Jak již bylo uvedeno shora, přístup k možnému souběhu funkcí se v průběhu let značně vyvíjel.

Jedním z prvních a přelomových judikátů na téma souběhu byl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/1992, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/1995. Vrchní soud projednával spor o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně.

Žalobkyně byla jedním ze tří společníků společnosti s ručením omezeným, a zároveň také její jednatelkou, kdy mezi ní a společností byly vedle pracovní smlouvy uzavřeny další dohody, z nichž pro žalobkyni vyplývaly další odměny představující úhradu telefonních hovorů a možnost používání vlastního automobilu.

Po čase došlo mezi společníky k neshodám, které měly za následek okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně. Ta se následně soudně domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a požadovala úhradu ušlé mzdy.

Vrchní soud rozhodl, že pracovněprávní úkony činí jménem společnosti její statutární orgán, přičemž činnost člena statutárního orgánu není vykonávána v pracovním poměru, neboť výkon funkce statutárního orgánu není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) tehdejšího zákoníku práce z r. 1965. Dále, že vznik a zánik tohoto právního vztahu (mezi společností a statutárním orgánem) není upraven pracovněprávními předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy.

Vrchní soud rovněž judikoval, že pracovní poměr člena statutárního orgánu může být platný, pokud jeho náplň práce není výkon funkce člena statutárního orgánu.

Další judikatura se vyvíjela stejným směrem, přičemž kritériem pro posouzení legálnosti souběhu pracovní smlouvy s výkonem funkce statutárního orgánu byla míra shody povinností plynoucích z pracovní smlouvy a činnosti statutárního orgánu.

Například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. 21 Cdo 2507/2003, se soud zabýval nárokem na odměnu za výkon funkce statutárního orgánu v případě zjištění neplatného pracovního poměru. Soud stanovil, že: „fyzické osobě musí být vydán neoprávněný majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení), který vznikl tím, že zaměstnavatel (obchodní společnost) přijal od fyzické osoby plnění z neplatného právního úkonu (neplatná pracovní smlouva).“

Výše bezdůvodného obohacení pak odpovídá tomu, co by zaměstnavatel musel plnit fyzické osobě za skutečně vykonanou práci v případě, že by pracovní smlouva byla uzavřena platně, tedy podle mzdových podmínek platných u zaměstnavatele v době, kdy byla práce vykonána.

Naopak rozsudek Nejvyššího soudu z 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 2379/2010 se zabýval bezdůvodným obohacením člena statutárního orgánu na úkor obchodní společnosti, když pobíral souběžně mzdu jako obchodní ředitel společnosti a odměnu za výkon funkce člena statutárního orgánu.

Bezdůvodné obohacení zde určovala výše rozdílu mezi skutečně vyplacenými částkami a výší odměny, na kterou měl nárok jako člen statutárního orgánu dané společnosti. Přičemž je třeba vždy zohlednit i odměnu za fakticky odvedenou práci.

Dalším důležitým rozhodnutím byl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, který se zabývá situací, kdy člen statutárního orgánu podepíše sám se sebou pracovní smlouvu jako se zaměstnancem společnosti. Neboť uzavření pracovní smlouvy je výsledkem jednání, do něhož obě strany (zaměstnavatel a zaměstnanec) vstupují s vlastními rozdílnými představami, chtějí sjednat smlouvu pro sebe co nejvýhodnější.

Soud dovodil, že „rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření pracovní smlouvy vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem současně hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele.

V roce 2012 se situace ohledně nejasnosti možného souběhu stabilizovala, neboť do tehdejšího obchodního zákoníku (zák. č. 513/1991 Sb.) bylo novelou včleněno ustanovení § 66d – tzv. pověření obchodním vedením. Statutární orgán mohl nově zcela nebo zčásti pověřit jiného obchodním vedením společnosti, přičemž tyto činnosti mohly být vykonávány v pracovněprávním vztahu zaměstnancem společnosti, který mohl být zároveň členem statutárního orgánu.

Došlo tedy k rozvolnění úpravy, jelikož agenda obchodního vedení mohla být statutárním orgánem přenesena na jinou osobu.

Po rekodifikaci obchodního práva v roce 2014 byla ovšem možnost pověření obchodním vedením z nového znění zákona o obchodních korporacích vypuštěna. Problematika možnosti souběhu se tak znovu stala velmi aktuální, přičemž judikatura vydaná před novelou v roce 2012 se stala opět relevantní. Tento stav, kdy souběh funkce člena statutárního orgánu se zaměstnaneckým poměrem nebyl v českém právním řádu upraven, byl do jisté míry opět stabilizován přijetím zákona o obchodních korporacích. Ten obsahoval ustanovení o povinnosti schválení odměny či jiného plnění pro člena statutárního orgánu nejvyšším orgánem obchodní korporace.

Významným byl rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 496/2014 posuzující případ, kde žalovaný jako obchodní ředitel byl na základě manažerské smlouvy povinen mimo jiné zabezpečovat úkoly vyplývající z rozhodnutí představenstva žalobce, generálního ředitele, organizačního řádu, pracovního řádu, zákoníku práce a dalších obecně závazných a vnitřních norem.

Hlavní náplní práce byla věcně vymezená organizační a řídící činnost na určitém úseku obchodní společnosti vykonávaná za přímé podřízenosti jejímu generálnímu řediteli.

Soud dovodil, že tuto činnost nelze zahrnout pod zastupování akciové společnosti navenek ani pod její obchodní vedení, protože náplní práce žalovaného podle manažerské smlouvy uzavřené mezi ním a žalobcem nebyla stejná činnost, kterou žalovaný vykonával jako místopředseda jeho představenstva.

Výše uvedená rozhodnutí demonstrují vývoj judikatury a tedy problematiky souběhu. Nyní se ovšem dostáváme k rozhodnutím, která představují nejnovější produkty rozhodovací praxe soudů a určují tak současnou podobu souběhu.

Základ aktuálnímu stavu položil Ústavní soud ČR, který se postavil zcela „proti proudu“ dosavadní rozhodovací praxe, a který v usnesení Ústavního soudu ČR z 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/2015 konstatoval, že „vzhledem k absenci výslovného zákazu souběhu je dle Ústavního soudu jediný možný a ústavně konformní výklad opírající se o princip „pacta sunt servanda“ (smlouvy se musí dodržovat), přičemž jakýkoli jiný výklad je v rozporu se zásadou legální licence, autonomie vůle a smluvní svobody, jakožto vůdčími principy soukromého práva.“

Ústavní soud navíc zdůraznil, že zákaz souběhu funkcí nikdy zákon výslovně nestanovil, nýbrž tento dovodily až obecné soudy.

Uvedený názor Ústavního soudu, který se postavil proti dosavadní ustálené judikatuře,  reflektuje rovněž naprosto zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, kterým bylo překonáno velké množství soudních rozhodnutí v této oblasti, včetně některých výše uvedených a byl položen základ aktuálního platného stavu.

Tento judikát stanovuje, že člen statutárního orgánu obchodní korporace a tato obchodní korporace si pro svůj vztah mohou ujednat režim zákoníku práce, který ovšem nesmí odporovat úpravě výkonu funkce člena statutárního orgánu. Takové ujednání však nečiní jejich vztah pracovněprávním a tak nadále půjde o vztah obchodněprávní, který se řídí zákonem o obchodních korporacích.

K výše uvedenému soud dodává, že pokud člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce i souběžnou pracovní smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce, je nutné na tuto smlouvu pohlížet jako na dodatek ke smlouvě o výkonu funkce. Taková manažerská smlouva pak není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce.

Dalším významným rozhodnutím upravujícím současný stav problematiky souběhu je rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 4344/2017 ze dne 30. 9. 2019, ve kterém Nejvyšší soud ČR vyjádřil názor, že „obchodním vedením společnosti je organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu podniku (závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti, a to bez ohledu na to, zda je vykonává samo představenstvo společnosti či samostatně představenstvem pověřený člen představenstva anebo třetí osoba.”

Novelou zákona o obchodních korporacích účinnou od 1. 1. 2021 bylo ustanovení zakotvující povinnost schválení odměny či jiného plnění pro člena statutárního orgánu nejvyšším orgánem obchodní korporace zrušeno a úprava souběhu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace a zaměstnaneckého poměru je nadále tvořena pouze rozhodovací praxí soudů.

Závěr

Z výše uvedeného vyplývá, že pracovněprávní vztah člena statutárního orgánu, který se náplní práce překrývá s činností statutárního orgánu vymezenou podle ZOK, byl dlouhou dobu dle rozhodovací praxe soudů považován za neplatný.

V současné době se však ve světle uvedených rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu do popředí dostává subjektivní právo na svobodné jednání v mezích zákona a zásady, že smlouvy musí být dodržovány. Dle aktuální judikatury by souběžná pracovní smlouva měla být posuzována jako dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, a nadále by tedy neměla být neplatnou. Nedojde ovšem k založení pracovního poměru a vztah bude nadále podléhat právní úpravě výkonu funkce.

Aktuální nastavení úpravy souběhu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti a pracovněprávního poměru této osoby s obchodní společností je přesto velice problematické. Absentuje zákonná úprava, a proto je směrodatným nikoliv psané, ale soudcovské právo. Takové dotváření práva soudy je ovšem značně nežádoucí, neboť s sebou přináší omezenou právní jistotu adresátů práva ve smyslu nedostatečné dostupnosti práva, jeho nejednoznačnosti a nepředvídatelnosti.

Důsledkem uvedeného jsou mimo jiné zvýšené náklady obchodních společností, které musí být vynaloženy na právní poradenství v této oblasti. Současný stav je proto nežádoucím a bylo by vhodné, kdyby zákonodárce učinil kroky nezbytné k přijetí zákonné úpravy, která by otázku souběhu funkce člena statutárního orgánu s jeho pracovněprávním poměrem postavila najisto a zajistila tak její předvídatelnost a srozumitelnost.

S ohledem na složitost problematiky  a dynamický vývoj judikatury je na místě doporučit při pochybnostech konzultovat Váš případ s advokátem, který se danou problematikou zabývá.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.

Přehled všech témat Právního průvodce




• Témata: Právní průvodce | Právo
• Oblasti podnikání: Právo, právní služby | Služby
• Teritorium: Česká republika