Zastoupení podnikatele

30. 1. 2019 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Každá fyzická i právnická osoba se ocitá v situaci, kdy se svým jednáním zavazuje k nějaké povinnosti či jí na základě jejího jednání naopak vzniká nějaké právo. Ne vždy však podnikatel může v konkrétních situacích jednat sám a musí být zastoupen jinou osobou. Cílem tohoto článku je vnést základní vhled do problematiky zastoupení podnikatele.

Podrobný obsah


Každá fyzická i právnická osoba se v každodenním životě ocitne v situaci, kdy se svým jednáním zavazuje k nějaké povinnosti či jí na základě jejího jednání naopak vzniká nějaké právo, neboli slovy zákona: „právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran“ (§545 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „občanský zákoník“).

Typickým příkladem takového jednání může být uzavření kupní smlouvy, na základě které se podnikatel zaváže svému zákazníkovi dodat určité zboží a zároveň na základě dané smlouvy vzniká podnikateli právo na zaplacení kupní ceny zákazníkem. Ne vždy však podnikatel může v konkrétních situacích jednat sám (ať už z nedostatku svého času, zkušeností a znalostí či z jiných důvodů) a musí být z tohoto důvodu zastoupen jinou osobou. Cílem tohoto článku je vnést základní vhled do problematiky zastoupení podnikatele.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Způsoby jednání podnikatele

Jak již bylo v úvodu tohoto článku naznačeno, podnikatel může jednat v rámci právních vztahů osobně či v zastoupení (právnická osoba pak musí být v rámci právního jednání vždy zastoupena, a to vzhledem ke skutečnosti, že právnickou osobu lze považovat za umělý právní konstrukt, který nemá podle občanského zákoníku svéprávnost, resp. způsobilost k právnímu jednání).

Zastoupení podnikatele lze rozlišovat na zastoupení smluvní (tj. zastoupení založené smlouvou), zákonné (tj. zastoupení, které přímo vyplývá ze zákona, typicky se jedná o statutární orgán obchodní společnosti, mimo podnikání lze jako příklad uvést jednání rodiče za dítě jako jeho zákonného zástupce), a zastoupení vyplývající z rozhodnutí soudu či jiného správního orgánu.

Za speciální kategorii zastoupení lze považovat zastoupení přímé a nepřímé. V případě zastoupení přímého zástupce jedná jménem a na účet zastoupené osoby, v případě nepřímého zastoupení pak jedná na účet zastoupeného svým jménem.

Všeobecná ustanovení k zastoupení

Občanský zákoník v Hlavě III Dílu 1 (§§ 436 až 440) obsahuje ustanovení, která se obecně vztahují na celkovou problematiku zastoupení, a to za předpokladu, že zákon v konkrétních případech nestanoví jinak. Jedná se tedy o společná ustanovení, která jsou obecně platná jak pro smluvní zastoupení, tak i pro zákonné zastoupení či opatrovnictví.

Obecně platí zásada, že kdo je oprávněn jednat jménem jiného, je jeho zástupcem, přičemž ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Typickým příkladem může být případ, kdy zastoupený zmocní zástupce, aby jeho jménem podepsal smlouvu o koupi zboží, přičemž obecně při splnění všech zákonných podmínek je z takové smlouvy zavázán vůči druhé smluvní straně logicky zastoupený, nikoli jeho zástupce.

Zástupce má zásadně jednat osobně. Řetězení zastoupení (tj. možnost zástupce zvolit si pro dané zmocnění dalšího zástupce, resp. možnost zastoupení zástupce jeho zástupcem, tzv. substitutem) je možné v případě, že je to se zastoupeným ujednáno nebo vyžaduje-li to nutná potřeba, případně umožňuje-li to zákon (např. statutární orgán, který zastupuje právnickou osobu, může určit další osobu, která tak k zastupování právnické osoby bude oprávněna – viz § 443 občanského zákoníku). Zástupce však vždy odpovídá zastoupenému za řádný výběr takové osoby.

Zastoupený je oprávněn si pro vyřízení téže záležitosti vybrat více zástupců, přičemž se má za to, že každý z těchto zástupců může jednat samostatně. Toto pravidlo může být modifikováno přímo zastoupeným, který si stanoví více zástupců, přičemž z dohody zastoupeného a jeho zástupců je zároveň zřejmé, že zástupci mají jednat společně (popř. může být taktéž uvedeno, jakým způsobem mají zástupci jednat).

V rámci všeobecných ustanovení o zastoupení je též v § 437 obsažena obecná úprava o střetu zájmů mezi zastoupeným a zástupcem. Zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Zde je však nutné rozlišovat mezi zastoupením smluvním a zastoupením zákonným a opatrovnictvím.

Zatímco uvedená výjimka (tj. že zastoupený věděl nebo musel vědět o střetu zájmů) platí pro smluvní zastoupení, podle názoru odborné veřejnosti se tato výjimka z pravidla zákazu střetu zájmů v případě zákonného zastoupení a opatrovnictví neuplatní. Odkázat lze na § 460 občanského zákoníku, v rámci kterého je stanoveno, že pokud dojde ke střetu zájmů zákonného zástupce nebo opatrovníka se zájmem zastoupeného (nebo dokonce i pokud jen hrozí takový střet zájmů), jmenuje soud kolizního opatrovníka.

Typickým příkladem jsou spory o péči nezletilého dítěte mezi rodiči, kteří jsou zákonnými zástupci dítěte. V takovém sporu oba rodiče sledují nejen zájmy dítěte, ale logicky též zájmy svoje vlastní. Z tohoto důvodu proto soud v takovém případě nezletilému dítěti stanoví pro řízení kolizního opatrovníka.

Ve vztahu k obecným ustanovením o střetu zájmů lze zmínit též ustanovení § 437 odstavec druhý občanského zákoníku, ve kterém je uvedeno, že „jednal-li zástupce, jehož zájem je v rozporu se zájmem zastoupeného, s třetí osobou a věděla-li tato osoba o této okolnosti nebo musela-li o ní vědět, může se toho zastoupený dovolat.“ Jinými slovy, jednal-li zástupce ve věci zastoupeného s jinou (třetí) osobou a tato třetí osoba byla v dobré víře, že zástupce jedná v zájmu zastoupeného, pak je takové jednání zástupce platné.

Pokud ale třetí osoba věděla nebo musela vědět, že zájem zástupce je ve střetu zájmu zastoupeného, pak i přes to je takové jednání platné, nicméně zastoupený je oprávněn dovolat se relativní neplatnosti tohoto jednání. Dle § 437 odst. 3 občanského zákoníku se má zároveň za to, že tu je rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce jedná i za tuto třetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní záležitosti.“ S ohledem na výše uvedené (zejména § 460 občanského zákoníku) se lze však domnívat, že § 437 odst. 2 se neuplatní na zákonné zastoupení a opatrovnictví, které má obvykle ve vztahu ke střetu zájmů upravena přísnější pravidla.

Posledním bodem, který je v rámci této kapitoly vhodné zmínit, je obecná úprava skutečnosti, kdy zástupce překročí své zástupčí oprávnění (viz § 440 občanského zákoníku), tzn., že zástupce jedná nad rámec toho, k čemu byl zastoupeným zmocněn. V takovém případě, je z jednání, v rámci kterého zástupce své oprávnění překročil, vázán sám zástupce.

Zastoupený je však oprávněn bez zbytečného odkladu takové jednání schválit, čímž překročení zástupčího oprávnění „zhojí“, tj. bude platit, že je z daného jednání zastoupený vázán tak, jako kdyby k překročení zástupčího oprávnění nedošlo. Pokud však ke schválení zástupčího oprávnění bez zbytečného odkladu nedojde, může třetí osoba, se kterou bylo jednáno a která byla v dobré víře, požadovat po zástupci, aby splnil, co bylo ujednáno, anebo aby nahradil škodu.

Na tomto místě je nicméně nutné zdůraznit, že uvedené pravidlo se převrací v případě smluvního zastoupení (§ 441 a násl. občanského zákoníku), tj. pokud v rámci smluvního zastoupení zástupce (zmocněnec) překročí zástupčí oprávnění a nesouhlasí-li s tím zastoupený (zmocnitel), oznámí to osobě, se kterou zmocněnec jednal, bez zbytečného odkladu poté, co se o právním jednání dozvěděl.

Neučiní-li to, platí, že překročení schválil; to však neplatí, pokud osoba, s níž zástupce právně jednal, měla a mohla z okolností bez pochybností poznat, že zmocněnec zástupčí oprávnění zjevně překračuje (§ 446 občanského zákoníku).

Jako zjednodušený příklad lze uvést situaci, kdy pan Alfons zmocní svého zletilého syna Cecila (tj. jedná se o smluvní zastoupení), aby za něj sjednal koupi počítače od paní Bohumily. Syn Cecil nicméně sjedná koupi nejen počítače, ale též koupi mobilního telefonu, čímž překročil své zástupčí oprávnění.

Pan Alfons v případě, že s uvedeným nesouhlasí, musí paní Bohumile bez zbytečného odkladu tento nesouhlas se sjednáním koupě mobilního telefonu oznámit. V případě, že tak neučiní, je jednáním svého syna vůči paní Bohumile pan Alfons zavázán (za předpokladu, že paní Bohumila nemohla vědět, že Cecil nebyl oprávněn mobilní telefon koupit).

V případě, že pan Alfons paní Bohumile bez zbytečného odkladu oznámil, že se sjednáním koupě mobilního telefonu nesouhlasí, je Cecil z daného jednání vázán sám a paní Bohumila může po Cecilovi požadovat, aby si od ní předmětný mobilní telefon koupil (resp. zaplatil), jak bylo závazně ujednáno.


Na závěr této kapitoly je však nutné ještě jednou zdůraznit, že výše uvedená obecná ustanovení se uplatní pouze v případě, že právní úprava upravující konkrétní případ zastoupení nestanoví jinak.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Smluvní zastoupení

Smluvní zastoupení je, jak z názvu vyplývá, založeno smlouvou uzavřenou mezi zmocnitelem (tj. osobou, která zmocňuje druhou osobu k právnímu jednání v ujednaném rozsahu – zastoupený) a zmocněncem (tj. osobou, která má zmocnitele v ujednaném rozsahu zastupovat – zástupce).

Zmocnitelem i zmocněncem může být fyzická i právnická osoba. V případě, že zmocněncem je právnická osoba, náleží výkon zástupčího oprávnění do působnosti statutárního orgánu této právnické osoby. K výkonu zastoupení je oprávněna i osoba, kterou statutární orgán určí. Bližší výklad toho, co se rozumí spojení „kterou statutární orgán určí“ však občanský zákoník neuvádí a bude tedy záležet na soudní praxi, jak se k tomuto ustanovení postaví.

Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že smluvní zastoupení jako takové se často ne příliš šťastně zaměňuje s pojmem „plná moc“, který má užší význam, přičemž pojem plná moc je v občanském právu rozlišován od smlouvy o plné moci (případně dohody o plné moci).

Smlouva o plné moci je dvoustranným právním jednáním mezi zmocnitelem a zmocněncem, na základě kterého vzniká samotný vztah zastoupení (tj. zmocnitel v ujednaném rozsahu zmocňuje zmocněnce a zmocněnec s tímto zmocněním souhlasí a zároveň se zavazuje zmocnitele v domluveném rozsahu zastupovat).

Plná moc je pak primárně jednostranným právním jednáním zmocnitele, ve kterém zmocnitel potvrzuje, že zmocněnec je oprávněn za něj činit právní jednání v uvedeném rozsahu. Samotnou plnou mocí tedy vztah zastoupení nevzniká. Plnou mocí se naopak zmocněnec především prokazuje vůči třetím osobám, že je oprávněn za zmocnitele učinit konkrétní právní jednání.

Rozlišení mezi smlouvou o plné moci a samotou plnou mocí je významné například i pro skutečnost, že forma smlouvy o plné moci může být ústní, pokud zákon nestanoví jinak. Naopak v případě plné moci zákon primárně stanovuje, že netýká-li se zastoupení jen určitého (tj. jednoho konkrétního) právního jednání, musí mít plná moc písemnou formu, přičemž vyžaduje-li se pro právní jednání, které má zmocněnec za zmocnitele vykonat, zvláštní forma, musí být v téže formě udělena i plná moc.

Typickým případem je například uzavření kupní smlouvy k nemovitosti, která se zapisuje do katastru nemovitostí: Pan Alfons si přeje od paní Bohumily koupit dům na Praze 4. Za tímto účelem chce s paní Bohumilou podepsat kupní smlouvu, která musí mít pro účely katastrálního řízení úředně ověřené podpisy (pomineme skutečnost, že katastrální zákon upravuje další možnosti ověření podpisů na kupní smlouvě – například možnost, kdy kupující a prodávající podpisy prohlásí za vlastní přímo před katastrálním úřadem).

Vzhledem ke skutečnosti, že pan Alfons se ze zdravotních důvodů nemůže podpisu kupní smlouvy zúčastnit, může se ústně domluvit se svým synem Cecilem, že ho při podpisu kupní smlouvy zastoupí (tj. vznikne dohoda o plné moci).

K tomu, aby Cecil mohl katastrálnímu úřadu prokázat, že je oprávněn za svého otce podepsat kupní smlouvu, udělí pan Alfons Cecilovi plnou moc. V tomto případě, však tato plná moc musí mít též úředně ověřený podpis pana Alfonse, jakožto zmocnitele (tak jako musí být na kupní smlouvě úředně ověřený podpis pana Alfonse, jakožto kupujícího), tj. u plné moci musí být dodržena zvláštní forma, která je vyžadována pro dané právní jednání.


Pro úplnost je vhodné doplnit, že povinnost dodržovat zvláštní formu u plné moci činila v praxi značné potíže, když pro právní jednání, pro které byla plná moc udělována, byla vyžadována forma veřejné listiny (tj. i plná moc měla dle dikce zákona mít formu veřejné listiny). Novelou občanského zákoníku byla proto zavedena výjimka, že v případě, že je pro právní jednání vyžadována forma veřejné listiny, postačí, bude-li plná moc k tomuto právnímu jednání udělena v písemné formě s úředně ověřenými podpisy.

Zmocnění založené na základě smluvního zastoupení dle § 448 zaniká:

  • vykonáním právního jednání, na které bylo zastoupení omezeno (tj. pokud bylo zmocnění uděleno za účelem prodeje domu, zaniká oprávnění okamžikem řádného dovršení prodeje);
  • odvoláním zmocnění zmocnitelem (o odvolání zmocnění však zmocněnec musí být vyrozuměn, popř. mu musí být tato skutečnost jinak známa);
  • vypovězením zmocnění zmocněncem;
  • úmrtím (či v případě právnické osoby zánikem) zmocnitele či zmocněnce (ledaže bylo ujednáno jinak).

Zmocnění může být nicméně ukončeno i jinými způsoby, například uplynutím doby, na kterou bylo zmocnění uděleno (bylo-li zmocnění učiněno na dobu určitou), prohlášením konkurzu zmocnitele apod.

V případě zániku zmocnění je zmocněnec povinen bez zbytečného odkladu po zániku zmocnění vydat vše, co mu zmocnitel propůjčil či co pro zmocnitele získal (tj. například příslušné listiny – včetně písemně udělené plné moci; dále prostředky; pomůcky; užitky, které zmocněnec pro zmocnitele získal).

Pro úplnost je však nutné dodat, že pokud zmocnění zanikne smrtí zmocnitele nebo vypovězením zmocnění zmocněncem, je zmocněnec povinen ještě i po samotném zániku zmocnění učinit vše, co nesnese odkladu, aby zmocnitel (popř. jeho právní nástupce) neutrpěl újmu.

Na tomto místě je vhodné odkázat na část čtvrtou (relativní majetková práva), díl 5 občanského zákoníku (ustanovení § 2430 až § 2520), kde jsou upraveny jednotlivé smluvní typy, na základě kterých obvykle smluvní zmocnění konkrétně vzniká.

Jedná se zejména o příkaz (tj. příkazní smlouvu), zprostředkování (tj. zprostředkovatelskou smlouvu), komisi (tj. komisionářskou smlouvu), zasilatelství či obchodní zastoupení, přičemž o těchto smluvních typech bylo již blíže pojednáno v článku Smlouvy uzavírané podnikateli – rozdíly mezi smluvními typy (viz kapitola 4). Dříve se mezi tyto smluvní typy řadila i smlouva mandátní, která ovšem byla účinností nového občanského zákoníku (tj. od 1. ledna 2014) zrušena. Nelze ani samozřejmě vyloučit vznik smluvního zastoupení na základě smlouvy nepojmenované (tj. smlouvy, která není zvláště jako smluvní typ upravena – viz § 1746 odst. 2 občanského zákoníku).

Prokura

Prokura (dříve též označována jako obchodní plná moc) je zvláštním druhem smluvního zastoupení, na základě kterého podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku zmocňuje prokuristu k právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu, popřípadě pobočky, a to i k těm, pro která se jinak vyžaduje zvláštní plná moc (viz § 450 odst. 1 občanského zákoníku). K úpravě obchodního závodu viz blíže článek Obchodní závod, koupě a pacht závodu.

Je však nutné zdůraznit, že pro prokuru platí určitá specifická pravidla a omezení:

1. Udělit prokuru může pouze podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku.

Dle § 42 zákona č. 304/2013 Sb., zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů (dále též jako „zákon o veřejných rejstřících“), se do obchodního rejstříku zapisují:

    • a) obchodní společnosti a družstva podle zákona upravujícího právní poměry obchodních společností a družstev (dále jen „obchodní korporace“);
    • b) fyzické osoby,
      • které jsou podnikateli, mají bydliště v České republice a požádají o zápis, a
      • uvedené v § 43 zákona o veřejných rejstřících, které podnikají na území České republiky, a požádají o zápis;
    • c) další osoby, stanoví-li povinnost jejich zápisu zákon (povinnost zapsat se do obchodního rejstříku má například fyzická osoba, která je podnikatelem podnikajícím na území České republiky, jestliže výše jejích výnosů nebo příjmů snížených o daň z přidané hodnoty, je-li součástí výnosů nebo příjmů, dosáhla nebo přesáhla za 2 po sobě bezprostředně následující účetní období v průměru částku 120 000 000 Kč (přičemž pro povinnost zápisu stačí, aby byla splněna alespoň jedna z výše uvedených podmínek)

Podnikatel, který není zapsán v obchodním rejstříku, nemůže tedy prokuru udělit. Typicky se tedy bude jednat o fyzickou osobu – podnikatele, který nesplňuje podmínky pro povinný zápis a který neprovedl zápis do obchodního rejstříku na dobrovolné bázi; v případě, že takový podnikatel bude chtít udělit prokuru, bude se muset do obchodního rejstříku nejdříve nechat zapsat. Blíže k obchodnímu rejstříku též Veřejné rejstříky – Obchodní rejstřík.

2. Prokura může být udělena pouze fyzické osobě (případně více fyzickým osobám). Udělit prokuru právnické osobě zakazuje přímo zákon (viz § 452 odst. 2 občanského zákoníku). Je však nutné upozornit na skutečnost, že další právní předpisy mohou obsahovat další omezení okruhu fyzických osob, kterým je možné prokuru udělit.

Jedním z těchto případů je například § 448 odst. 7 zákona č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jako „ZOK“), který stanovuje, že člen dozorčí rady nesmí být současně členem představenstva nebo jinou osobou oprávněnou podle zápisu v obchodním rejstříku jednat za společnost. Vzhledem ke skutečnosti, že prokura se do obchodního rejstříku zapisuje (jak je uvedeno níže), to znamená, že člen dozorčí rady akciové společnosti prokuristou být nemůže, ačkoli by se jednalo o fyzickou osobu.

Na samotnou osobu prokuristy, jakožto fyzickou osobu, občanský zákoník v rámci ustanovení o prokuře neklade žádné další speciální požadavky (např. ve vztahu k vzdělání, odbornosti apod.). Ačkoli prokurista nemusí mít žádné speciální vzdělání, neznamená to však, že by na něj nebyly kladeny žádné nároky - prokurista musí zejména vykonávat prokuru s péčí řádného hospodáře (viz § 454 občanského zákoníku, případně § 52 odst. 1 ZOK). Vzhledem k závažnosti rozhodnutí, které prokurista za podnikatele může v rámci výkonu prokury činit, lze nicméně jen doporučit zvolit osobu prokuristy co nejpečlivěji.

Prokura může být udělena více fyzickým osobám, přičemž v takovém případě se má za to, že každý prokurista zastupuje podnikatele samostatně (jedná se tedy o prokuru známou též jako „solidární prokura“), ledaže je při udělení prokury určeno něco jiného (viz § 452 odst. 2 občanského zákoníku). V rámci udělení prokury však lze stanovit, že všichni prokuristé musí zastupovat podnikatele společně (tj. ve sboru, tato prokura je známá též jako „kolektivní prokura“).

To znamená, že v případě, kdy má podnikatel prokuristy Alfonse, Bohumilu a Cecila, musí všichni tito prokuristé za podnikatele jednat společně. Lze si nicméně představit i situaci, kdy podnikatel stanoví, že část prokuristů musí zastupovat podnikatele pouze ve sboru a zbylí prokuristé mohou podnikatele zastupovat samostatně; tj. Alfons a Bohumila musí vždy zastupovat společně, Cecil je oprávněn podnikatele zastupovat sám. Výše uvedené je možné stanovit též obecně, tj. prokuristy podnikatele jsou Alfons, Bohumila a Cecil, přičemž za podnikatele „jsou oprávněni jednat alespoň dva prokuristé společně“.

3. Prokurista (tj. zástupce) není oprávněn přenést prokuru na někoho jiného ani udělit další prokuru. Na rozdíl od obecných ustanovení ke smluvnímu zastoupení (které byly zmíněny v předchozích kapitolách tohoto článku), není ani možné, aby si podnikatel a prokurista ujednali něco jiného; k takovým ujednáním se ze zákona nepřihlíží (viz § 451 občanského zákoníku).

4. V rámci prokury není nutné blíže specifikovat rozsah zmocnění, jako je to v případě klasického smluvního zastoupení (resp. plné moci). V případě, že podnikatel udělí druhé osobě (prokuristovi) prokuru, znamená to, že ho automaticky zmocňuje ke všem právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu, popřípadě pobočky, a to i k těm, pro která se jinak vyžaduje zvláštní plná moc (viz již dříve citovaný § 450 odst. 1 občanského zákoníku).

Zejména z tohoto důvodu nicméně občanský zákoník vyžaduje, aby bylo při udělení prokury výslovně uvedeno, že se jedná o prokuru (viz § 450 odst. 2 občanského zákoníku). Výše uvedené znamená, že prokura může mít ve značném množství případů poměrně nenáročnou textaci.

Na tomto místě je též vhodné uvést, že prokura se nevztahuje pouze na hmotněprávní zastoupení podnikatele, ale prokurista je taktéž oprávněn zastupovat podnikatele (právnickou osobu) v řízení před civilním soudem (za předpokladu, že může v rámci udělené prokury jednat samostatně – viz výše solidární prokura), a to dle § 21 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jako „OSŘ“).

Výše uvedený rozsah právních jednání, ke kterým podnikatel automaticky zmocňuje prokuristu udělením prokury (tj. k právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu), však není neomezený. Prokurista není oprávněn per se (samostatně) zcizit nebo zatížit nemovitou věc – toto oprávnění musí být v prokuře výslovně uvedeno (přičemž stačí v prokuře uvést, že prokura opravňuje prokuristu ke zcizování a zatěžování všech nemovitostí). Typickým případem zatížení či zcizení nemovitosti je prodej nemovitosti, zřízení zástavního práva k nemovitosti, zatížení nemovitosti služebností apod.

Vzhledem ke značné šíři oprávnění, které prokuristovi z prokury plynou, lze doporučit, aby prokura byla blíže upravena vnitřními pokyny. Ačkoli omezení prokury vnitřními pokyny nemají vůči třetím osobám žádné účinky, a to ani kdyby tato omezení byla zveřejněna – tj. typicky v obchodním rejstříku (viz § 453 občanského zákoníku), i přesto mají vnitřní omezení prokury na prokuristu významný vliv – v případě porušení těchto omezení je prokurista povinen uhradit podnikateli újmu, kterou mu porušením omezení způsobil.

Je též nutné znovu zdůraznit, že prokurista může v rámci prokury činit pouze ta právní jednání, která souvisí s provozem obchodního závodu. Prokurista tak není například oprávněn v rámci prokury zastupovat podnikatele v jeho osobních záležitostech, které s podnikáním nikterak nesouvisí (takové záležitosti pak mohou být nicméně řešeny „klasickou“ plnou mocí, pokud samozřejmě v konkrétním případě právní předpisy možnost zastupování jako takového přímo nevylučují – např. uzavření manželství).

5. Je možné udělit prokuru pouze pro konkrétní pobočku (příp. konkrétní pobočky či některý z obchodních závodů podnikatele) – jedná se o tzv. filiální prokuru. V takovém případě však v prokuře musí být taková pobočka (či obchodní závod) výslovně označena (viz § 450 odst. 2 občanského zákoníku). Není-li pobočka či konkrétní obchodní závod v prokuře výslovně označeny, platí, že je prokura udělena na všechny pobočky či obchodní závody podnikatele.

6. Prokura musí mít písemnou formu, ústně ji udělit nelze.

7. Prokura je zapisována do obchodního rejstříku. Z tohoto důvodu proto podnikatel, který si prokuru přeje prokuristovi udělit, musí být v obchodním rejstříku sám zapsán, jak již bylo uvedeno výše.

Dle § 25 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících se do obchodního zákona o prokuře zapisují zejména tyto skutečnosti:

  • k osobě prokuristy – jméno a adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu,
  • způsob, jakým prokurista jedná (význam lze shledat například v případě, kdy podnikatel udělí prokuru více prokuristům, přičemž blíže stanoví způsob, jakým mají prokuristé podnikatele zastupovat – viz výše bod 2),
  • uvedení údaje o tom, že se prokura vztahuje jen na určitou pobočku nebo na určitý závod, včetně jejich identifikace,
  • údaj o tom, zda je prokurista oprávněn zcizit nebo zatížit nemovitou věc (viz výše bod 4),
  • údaj o tom, zda byl prokuristovi pozastaven výkon funkce (viz § 48 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících).

Značnou výhodou, kterou povinnost zapsat prokuru do obchodního rejstříku přináší, je, že prokurista nemusí při každém právním jednání, při kterém podnikatele zastupuje, předkládat potvrzení o udělení prokury (to by vzhledem ke komplexnosti zastoupení podnikatele na základě prokury mohlo být značně neefektivní). Jakmile je prokura do obchodního rejstříku zapsána, má třetí osoba, se kterou prokurista při zastoupení podnikatele jedná, možnost si udělení prokury v obchodním rejstříku ověřit.

Na rozdíl od staré úpravy však zápis prokury do obchodního rejstříku není zápisem konstitutivním, nýbrž deklaratorním. To znamená, že prokura je udělena okamžikem, kdy podnikatel prokuristovi prokuru udělí, resp. prokurista a podnikatel uzavřou smlouvu o výkonu prokury (tj. zápis deklaratorní), nikoli okamžikem zápisu prokury do obchodního rejstříku (tj. zápis konstitutivní).

Nevýhodou výše uvedeného, které si podnikatel musí být vědom, je skutečnost, že podnikatel musí v obchodním rejstříku hlídat aktuálnost zapsaných údajů o prokuře. To znamená, že v případě, kdy podnikatel prokuristovi prokuru odvolá (případně ji omezí na určitou pobočku), musí podnikatel tyto změny nechat do obchodního rejstříku bez zbytečného odkladu zapsat. V opačném případě by třetí osoby mohly být na základě údajů uvedených v obchodním rejstříku stále v dobré víře, že prokurista může za podnikatele jednat, což by podnikateli mohlo přinést nemalé nepříjemnosti.

8. Prokurista se při výkonu prokury podepisuje tak, že k firmě podnikatele (tj. k názvu, pod kterým je podnikatel zapsán v obchodním rejstříku – blíže viz Základy firemního práva) připojí svůj podpis a údaj označující prokuru. Jako příklad podpisu prokuristy lze uvést například: „Prodal a Postavil, s.r.o., Jaroslav Pokojský, prokurista“. V případě, že prokura byla udělena pro jednotlivou pobočku nebo jeden z více obchodních závodů, připojí prokurista za svůj podpis také údaj označující danou pobočku nebo obchodní závod.

Prokura je v občanském zákoníku systematicky zařazena do dílu věnujícímu se smluvnímu zastoupení. To znamená, že na otázky neřešené speciálními ustanoveními o prokuře se použijí obecná ustanovení o smluvním zastoupení. Jednou z takových neřešených otázek je například překročení zástupčího oprávnění prokuristou, kde lze odkázat na úpravu obecných ustanovení, která byla rozebrána výše.

Na závěr lze uvést, že prokura zaniká nejen odvoláním ze strany zmocnitele (tj. podnikatele), výpovědí ze strany prokuristy či smrtí prokuristy, ale též i převodem nebo pachtem obchodního závodu či pobočky, pro které byla udělena.

Je též vhodné zdůraznit, že smrtí podnikatele prokura nezaniká, ledaže bylo ujednáno něco jiného (viz § 456 občanského zákoníku). O zániku prokury se též může podnikatel a prokurista vzájemně dohodnout. V případě, že prokura zanikne, neměl by podnikatel váhat zapsat tuto změnu do obchodního rejstříku bez zbytečného odkladu, a to z důvodů výše uvedených (viz bod 7).

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Zákonné zastoupení

Cílem této kapitoly je seznámit čtenáře se základními instituty zákonného zastoupení. Jedná se především o zastoupení vedoucím odštěpného závodu (viz ust. § 503 občanského zákoníku), zastoupení osobou pověřenou podnikatelem určitou činností při provozu závodu (viz ust. § 430 odst. 1 občanského zákoníku) či osobou přítomnou v provozovně (viz ust. § 430 odst. 2 občanského zákoníku).

Pro úplnost bude zmíněno i jednání za právnickou osobu, která ze své povahy (právnickou osobu lze považovat za právní fikci) není schopná sama za sebe jednat, nýbrž je schopná jednat zejména prostřednictvím svého orgánu či jiné osoby (viz primárně ust. § 163 a § 164 občanského zákoníku a ust. § 166 občanského zákoníku).

Zákonné zastoupení tedy znamená, že oprávnění příslušné osoby jednat za zastupovaného v uvedeném rozsahu vyplývá přímo ze zákonných ustanovení a oprávněný k zastupování nepotřebuje žádné další (speciální) zmocnění (např. plnou moc).

Zastoupení vedoucím odštěpného závodu

Úpravu zastoupení podnikatele vedoucím odštěpného závodu (dříve označován jako vedoucí organizační složky) lze nalézt v ust. § 503 občanského zákoníku. Odštěpný závod lze slovy zákona definovat jako pobočku, která je zapsána do obchodního rejstříku (viz ust. § 503 odst. 2 občanského zákoníku).

Pobočka je pak občanským zákoníkem definována jako část závodu, která současně splňuje následující kritéria: vykazuje hospodářskou a funkční samostatnost a zároveň o této části podnikatel rozhodl, že bude pobočkou (viz ust. § 503 odst. 1 občanského zákoníku). Pro bližší upřesnění pojmů obchodní závod, pobočka a odštěpný závod lze odkázat na článek Obchodní závod, koupě a pacht závodu.

Jak již bylo výše zmíněno, odštěpný závod je pobočkou zapsanou do obchodního rejstříku, přičemž o odštěpném závodu se do obchodního rejstříku zapisují tyto údaje: označení, sídlo nebo umístění, předmět činnosti nebo podnikání a údaje o vedoucím odštěpného závodu (tj. jméno a adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu) – viz ust. § 51 zákona o veřejných rejstřících.

Vedoucí odštěpného závodu je oprávněn podnikatele zastupovat ve všech záležitostech týkajících se odštěpného závodu, přičemž toto oprávnění vedoucímu odštěpného závodu vzniká až zápisem do obchodního rejstříku, nikoli samotným ustanovením vedoucího. Zápis vedoucího odštěpného závodu do obchodního rejstříku má proto konstitutivní povahu.

Z této skutečnosti vyplývá, že vedoucí odštěpného závodu není ze své pozice oprávněn bez dalšího podat na obchodní rejstřík návrh na zápis své osoby jakožto vedoucího obchodního závodu. Osobou oprávněnou k podání návrhu na zápis změn u svého odštěpného závodu je proto primárně zřizovatel tohoto závodu, tj. přímo podnikatel (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 7 Cmo 418/2015).

Vedoucí odštěpného závodu je též ze zákona (tj. nepotřebuje k tomu zvláštní zmocnění) obecně oprávněn podnikatele zastupovat v civilněprávních a správních řízení (nikoli však v rámci daňového řízení), a to za předpokladu, že se věc týká příslušného odštěpného závodu. Zákonné zakotvení tohoto oprávnění lze nalézt v ust. § 21 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („za právnickou osobu jedná vedoucí jejího odštěpného závodu, jde-li o věci týkající se tohoto závodu“) či v ust. § 30 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád („jménem právnické osoby činí úkony ten, kdo je k tomu oprávněn v řízení před soudem podle zvláštního zákona“ – tj. dle občanského soudního řádu).

Ačkoli občanský zákoník blíže nespecifikuje žádné zvláštní podmínky kladené na osobu vedoucího odštěpného závodu, lze s ohledem na znění § 51 zákona o veřejných rejstřících učinit závěr, že vedoucím odštěpného závodu může být pouze fyzická osoba.

Pro úplnost je též vhodné zmínit, že lze předpokládat, že (s ohledem na dikci ust. § 432 občanského zákoníku) pro vedoucího odštěpného závodu platí zákaz konkurence, a to ačkoli je zákaz konkurence dle ust. § 432 ne příliš systematicky zařazen v jiné části občanského zákoníku. Dle výše uvedeného ustanovení platí, že osoba, která vystupuje jako podnikatelův zástupce při provozu obchodního závodu, nesmí bez souhlasu podnikatele činit na vlastní nebo cizí účet nic, co spadá do oboru obchodního závodu. Stane-li se tak, může se podnikatel domáhat, aby se jeho zástupce takového jednání zdržel.“ (viz. ust. § 432 odst. 1 občanského zákoníku).

To, co je myšleno pod spojením „co spadá do oboru obchodního závodu“, však není v zákoně blíže specifikováno. Dle názoru odborné veřejnost je nutné při zkoumání tohoto pojmu vzít v potaz, „jaká činnost je fakticky realizována v konkrétním obchodním závodu, v jehož rámci byl zástupce pověřen určitou činností“ (viz komentář k ust. § 432 v Lavický a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 1645).

Ke konkurenční činnosti musí mít osoba, která zastupuje podnikatele při provozu obchodního závodu (pro zjednodušení dále jako „zastupující osoba“), od podnikatele výslovný souhlas. Ačkoli není v občanském zákoníku výslovně stanoveno, zdali souhlas má být učiněn ústně nebo písemně, doporučujeme pro vyloučení jakýchkoli budoucích pochybností a nepříjemností zachovat formu písemnou.

V případě, že zastupující osoba porušuje zákaz konkurence, tj. bez souhlasu podnikatele činí na vlastní či cizí účet to, co spadá do oboru obchodního závodu, je podnikatel oprávněn žádat, aby se zastupující osoba uvedeného jednání zdržela, a to i na základě žaloby podané k soudu.

Vedle žaloby požadující zdržení se konkurenčního jednání ze strany zastupující osoby, jsou v odstavci druhém ust. § 432 občanského zákoníku upraveny další nástroje ochrany podnikatele před konkurenčním jednáním zastupující osoby. Podnikatel se dle uvedeného ustanovení může dále bránit dvojím způsobem, přičemž vždy záleží na tom, zdali zastupující osoba porušila zákaz konkurence tím, že jednala na vlastní účet, či tím, že jednala na účet cizí:

  • Jednala-li zastupující osoba na vlastní účet, může se podnikatel domáhat toho, aby zástupcovo jednání bylo prohlášené za učiněné na účet samotného podnikatele. Tj. podnikatel se může domáhat, aby soud určil, že práva a povinnosti, které by plynuly zastupující osobě z takového jednání (které učinila pro sebe), byly připsány samotnému podnikateli, nikoli zastupující osobě.
  • Jednala-li zastupující osoba na cizí účet, je podnikatel oprávněn se domáhat, aby mu bylo postoupeno právo na odměnu, či aby mu byla vydána odměna již poskytnutá, tj. aby na něj byla převedena v zásadě jakákoli výhoda, „která může mít byť i jen potenciální hodnotu plynoucí z konkurenčního jednání podnikatelova zástupce“ (viz Lavický, ibid.).

Výše uvedená práva, která jsou uvedena pod bodem 1 a 2, je však u soudu nutné uplatnit do 3 měsíců ode dne, kdy se podnikatel o jednání dozvěděl (subjektivní lhůta), a nejpozději do jednoho roku, kdy k předmětnému jednání došlo (objektivní lhůta), jinak zanikají. Dle ust. § 432 odst. 3 občanského zákoníku může podnikatel namísto výše uvedených práv požadovat náhradu škody, která mu porušením zákazu konkurence vznikla.

To však platí pouze tehdy, měl-li a mohl-li zástupce vědět, že svou činností podnikatele poškozuje. Zároveň však i platí, že měl-li a mohl-li vědět také ten, v jehož prospěch podnikatelův zástupce nedovoleně jednal, že jde o činnost poškozující podnikatele, je povinen k náhradě škody také on.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Zastoupení osobou pověřenou podnikatelem určitou činností při provozu závodu

V ust. § 430 odst. 1 je upraveno, že „pověří-li podnikatel někoho při provozu obchodního závodu určitou činností, zastupuje tato osoba podnikatele ve všech jednáních, k nimž při této činnosti obvykle dochází.“ Tento druh zastoupení je nicméně nutné rozlišovat od zastoupení vedoucím odštěpného závodu, které bylo popsáno výše.

Vedoucí odštěpného závodu je oprávněn zastupovat podnikatele ve všech záležitostech, které se týkají odštěpného závodu, přičemž toto oprávnění vzniká zápisem do obchodného rejstříku. Naproti tomu osoba pověřená podnikatelem určitou činností při provozu závodu je oprávněna zastupovat podnikatele pouze v těch jednáních, která jsou při této činnosti obvyklá, přičemž oprávnění vzniká již samotným pověřením a toto pověření se do obchodního rejstříku nezapisuje.

To ale může činit značné výkladové problémy, zejména při snaze blíže definovat „obvyklost“ jednání, přičemž tato definice bude ve většině případů závislá na konkrétních okolnostech (např. na organizační struktuře podnikatele) a na bližším upřesnění pojmu „obvyklosti“ ze strany soudů.

Na základě judikatury a odborné literatury (viz např. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014) lze například mít za to, že při činnosti stavbyvedoucího je obvyklé uzavírat smlouvy, které jsou potřebné k realizaci díla (viz též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 274/2004). Obdobně uzavírání standardních smluv obchodního charakteru generálním ředitelem společnosti lze taktéž považovat za obvyklá jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. září 2006, sp. zn. 5 Tdo 1096/2006).

V odborné literatuře se lze též setkat s názorem, že z obvyklosti lze zásadně vyloučit jednání jako vystavování směnek, uzavírání smluv o půjčkách a úvěrech a zastupování ve sporech, přičemž tento názor se ale opírá o znění článku 47 odst. 1 předválečného všeobecného obchodního zákoníku (viz komentář k § 432 v Občanský zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7478-370-8.).

Následuje nicméně upozornění, že ani výše uvedené „nebude platit zcela všeobecně: v případě velkých korporací s rozsáhlou manažerskou strukturou je představitelné, že například vystavování směnek bude spadat do obvyklé činnosti finančního ředitele, zastupování ve sporech do obvyklé činnosti vedoucího právního oddělení atp.“ (tamtéž). Lze tedy odkázat na již výše zmíněnou skutečnost, a to, že specifikace obvyklosti bude vždy záležet na konkrétních okolnostech případu.

Pověření konkrétní osoby určitou činností při provozu závodu přitom může být učiněno i ústně. Vzhledem k výše uvedenému nicméně lze doporučit, aby pověření osoby určitou činností bylo provedeno písemně a aby rozsah její činnosti byl blíže specifikován (např. ve vnitřním předpisu podnikatele).

S výše uvedeným souvisí i úprava překročení zástupčího oprávnění pověřené osoby, která je zakotvena v ust. § 431 občanského zákoníku. V případě, že pověřená osoba překročí svým jednáním to, co je pro její činnost obvyklé, podnikatele toto právní jednání i tak zavazuje.

To neplatí pouze v případě, že třetí osoba, se kterou pověřená osoba jednala, o překročení věděla nebo musela-li o něm vědět vzhledem k okolnostem případu. Představit si lze například situaci, kdy třetí osoba přijde na vrátnici provozovny podnikatele, kde vrátný této třetí osobě podepíše smlouvu o převodu nemovité věci ve vlastnictví podnikatele.

Toto jednání lze jistě považovat za skutečnost, kdy třetí osoba musela s ohledem na okolnosti případu vědět, že vrátný k podpisu takové smlouvy oprávněn není. Důkazní břemeno při případném soudním sporu přitom leží na podnikateli, který musí dokázat, že třetí osoba o překročení zástupčího oprávnění musela vědět.

Na závěr je vhodné uvést, že stejně jako v případě vedoucího odštěpného závodu i v případě osoby pověřené určitou činností při provozu podniku platí zákaz konkurence dle ust. § 432 občanského zákoníku.

Zastoupení osobou přítomnou v provozovně

Zastoupení osobou přítomnou v provozovně (neboli též tzv. nezmocněné jednatelství) je upraveno v ust. § 430 odst. 2 občanského zákoníku. Slovy zákona, podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, pokud byla třetí osoba v dobré víře, že jednající osoba je k jednání oprávněna.

Jedná se tedy především o jednání osoby, která i přesto, že nebyla podnikatelem pověřena v rámci provozovny určitou činností, za podnikatele z vlastního rozhodnutí jedná. Ačkoli není provozovna v zákoně blíže specifikována, lze za ní považovat jakýkoli prostor, v rámci kterého podnikatele provozuje své podnikání (např. obchod).

Další podmínkou pro přičitatelnost jednání této osoby podnikateli je skutečnost, že třetí osoba byla v dobré víře, že osoba přítomná v provozovně byla oprávněna za podnikatele jednat, tj. „zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl anebo mohl mít pochybnosti“ (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96-II.). Důkazní břemeno ve vztahu ke skutečnosti, že třetí osoba v dobré víře nebyla, bude v případném soudním sporu opět nést podnikatel.

Jako typický případ nezmocněného jednatelství lze uvést film Vrchní, prchni!, ve kterém Josef Abrhám přiměřeně oblečen vystupuje jako číšník a inkasuje od nic netušících strávníků peníze, aniž by ho majitel restaurace k takovému jednání zmocnil.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

 Jednání za právnickou osobu

Ačkoli výše uvedené druhy zastoupení, tj. zastoupení vedoucím odštěpného závodu, zastoupení osobou pověřenou podnikatelem určitou činností při provozu závodu a zastoupení přítomnou v provozovně, se týká jak fyzických osob podnikatelů, tak právnických osob podnikatelů, občanský zákoník dále obsahuje obecnou úpravu, která se týká pouze právnických osob jako takových (bez rozdílu, zda se jedná o právnickou osobu – podnikatele či právnickou osobu – nepodnikatele).

Tato úprava vyplývá ze specifické povahy právnických osob. Zjednodušeně řečeno, na rozdíl od fyzické osoby, která je schopná za sebe jednat sama, lze právnickou osobu považovat spíše za fikci, která sama způsobilost k jednání nemá, a proto musí být ve všech právních jednáních zastoupena „jinými osobami“, resp. jiné osoby za ni musí jednat – typicky statutární orgán. Obecná úprava oprávnění jednat za právnickou osobu, které vyplývá přímo ze zákona, je zakotvena v ust. § 161 až § 167 občanského zákoníku.

Statutární orgán

Statutárnímu orgánu náleží generální jednatelské oprávnění. To znamená, že statutární orgán je dle ust. § 164 odst. 1 občanského zákoníku oprávněn zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech (nutno ovšem rozlišovat od úpravy ust. § 163 občanského zákoníku, ve kterém je upravena rozhodovací pravomoc statutárního orgánu, tj. že statutárnímu orgánu náleží rozhodovat o těch skutečnostech, které zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu právnické osoby).

Statutární orgán může být monokratický (tj. tvořen jedinou osobou) nebo kolektivní (tj. tvořen více osobami – členy). Pokud působnost statutárního orgánu náleží více osobám (tj. tvoří kolektivní statutární orgán) je každý jeho člen dle obecné zákonné úpravy obsažené v ust. § 164 odst. 2 občanského zákoníku primárně oprávněn zastupovat právnickou osobu samostatně.

Odlišný způsob jednání pak může být blíže upraven v zakladatelském právním jednání, a to například tak, že členové statutárního orgánu mohou zastupovat právnickou pouze dohromady, popř. se lze setkat i s kombinací kolektivního a samostatného zastupování (např. člen statutárního orgánu typu A je oprávněn jednat vždy kolektivně se členem statutárního orgánu B, nebo předseda představenstva akciové společnosti je oprávněn jednat samostatně, ostatní členové představenstva pak vždy společně apod.).

Způsob jednání členů statutárního orgánu pak musí být vždy zapsán v příslušném veřejném rejstříku (obvykle obchodním rejstříku), a to tak, aby byl veřejně dostupný všem osobám, které se statutárním orgánem příslušné právnické osoby jednají a které tak chrání dobrá víra ve správnost údajů zapsaných ve veřejném rejstříku (blíže viz ust. § 121 odst. 1 občanského zákoníku). Lze proto doporučit, aby každá právnická osoba, která upraví či změní způsob jednání statutárního orgánu, se zápisem této skutečnosti do veřejného rejstříku neotálela.

Dle ust. § 164 odst. 2 občanského zákoníku dále platí, že vyžaduje-li zakladatelské právní jednání, aby členové statutárního orgánu jednali společně, může člen právnickou osobu zastoupit jako zmocněnec „samostatně, jen byl-li zmocněn k určitému právnímu jednání“.

To znamená, že v případě, kdy právnickou osobu zastupují společně dva, popř. více, členů statutárního orgánu, jeden může zmocnit druhého, aby za něj v rámci zastupování právnické osoby v konkrétní věci jednal; není však oprávněn zmocnit druhého člena statutárního orgánu generálně (tj. ke všem právním jednáním), tedy právní jednání při zastupování musí být ve zmocnění vždy konkrétně specifikováno.

Je však nutné zdůraznit, že výše uvedená úprava je úpravou obecnou, která se vztahuje na všechny právnické osoby bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o obchodní korporace či nikoli. Konkrétní typy právnických osob mohou obsahovat odlišnou či zpřesňující úpravu (odkázat lze zejména na zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)).

Zmínit lze zejména ust. § 47 zákona o obchodních korporacích, které blíže upravuje (vnitřní) omezení jednatelského oprávnění, které se do veřejného rejstříku na rozdíl od způsobu jednání statutárního orgánu nezapisuje. Vnitřní omezení jednatelského oprávnění v obchodních korporacích vůči třetím osobám účinná nejsou, a to ani tehdy, byla-li tato omezení zveřejněna (například na webových stránkách společnosti).

Blíže ke statutárnímu orgánu viz též článek Odpovědnost statutárního orgánu.

Zaměstnanec, člen právnické osoby a člen jiného orgánu nezapsaného do veřejného rejstříku

Dle ust. § 166 odst. 1 občanského zákoníku právnickou osobu zastupují i její zaměstnanci, a to v rozsahu obvyklém vzhledem k jejich pracovnímu zařazení nebo funkci, kterou u právnické osoby zastávají. Tak jako v případě zastoupení osobou pověřenou podnikatelem určitou činností při provozu závodu je občanským zákoníkem i v tomto případě kladen důraz na obvyklost činnosti (viz výše).

Zaměstnancem je nutno rozumět nejen zaměstnance vykonávajícího práci pro podnikatele v hlavním pracovním poměru, ale též zaměstnance konajícího práci na základě dohod mimo pracovní poměr – tj. dohody o pracovní činnosti či dohody o provedení práce.

Pracovní zařazení či funkce zaměstnance je často blíže specifikováno ve vnitřních předpisech právnické osoby (např. v organizačním řádu, pracovním řádu apod.), přičemž slovy občanského zákoníku je pro posouzení rozsahu zástupčího oprávnění zaměstnance podstatný stav, jak se činnost zaměstnance „jeví veřejnosti“.

Pojem „jak se jeví veřejnosti“ není ovšem v ust. § 166 občanského zákoníku blíže specifikován. Lze však mít za to, že stav se bude posuzovat na základě ust. § 4 odst. 1 občanského zákoníku, které upravuje vyvratitelnou právní domněnku, „že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat“, tj. jednání zaměstnance se bude posuzovat (lidově řečeno) podle selského rozumu.

Veřejnosti může být zřejmé bližší pracovní zařazení a oprávnění zaměstnance například z organizační struktury právnické osoby uveřejněné na webových stránkách, příp. z vizitek zaměstnanců.

Překročení zástupčího oprávnění zaměstnance není v ustanovení § 166 občanského zákoníku explicitně upraveno. Dle názoru odborné veřejnosti je v takovém případě nutno rozlišovat, zdali je právnická osoba podnikatelem (v takovém případě se postupuje podle ust. § 431 občanského zákoníku) či zda podnikatelem není (v takovém případě je nutno postupovat podle ust. § 440 občanského zákoníku).

To jest, v případě právnické osoby – podnikatele dle ust. § 431 platí, že v případě překročení zástupčího oprávnění ze strany zaměstnance je podnikatel tímto jednáním vázán. To však neplatí, věděla-li třetí osoba o překročení zástupčího oprávnění nebo musela-li o něm vzhledem k okolnostem vědět.

V případě právnické osoby – nepodnikatele se použije úprava dle § 440 občanského zákoníku, tj. v případě, že zaměstnanec překročí rozsah svého oprávnění zastupovat právnickou osobu a zastoupená právnická osoba (tj. v případě právnické osoby obvykle statutární orgán) takové jednání zaměstnance bez zbytečného odkladu schválí, je z učiněného jednání zavázána sama zastupovaná právnická osoba. V opačném případě je z takto učiněného jednání zavázán sám zaměstnanec.

Dle odstavce druhého ust. § 166 platí, že v případě, že je zástupčí oprávnění zaměstnanců (a lze předpokládat, že i členů právnické osoby či členů jiného orgánu nezapsaného do veřejného rejstříku – viz níže) omezeno vnitřním předpisem právnické osoby, má účinky vůči třetím osobám, jen muselo-li jim být známo.

Výše uvedená úprava zakotvená v ust. § 166 občanského zákoníku se obdobně použije u zastoupení právnické osoby jejím členem nebo členem jiného orgánu nezapsaného do veřejného rejstříku (tj. úprava se neaplikuje například na statutární orgán právnické osoby). V případě orgánu zapsaného do veřejného rejstříku se primárně uplatní úprava zakotvená v ust. § 162 občanského zákoníku, tj. „zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným do veřejného rejstříku, nelze namítat, že právnická osoba nepřijala potřebné usnesení, že usnesení bylo stiženo vadou, nebo že člen orgánu přijaté usnesení porušil.“

Toto ustanovení zejména akcentuje ochranu třetích osob, které se řídí tím, co je zapsáno ve veřejném rejstříku (tzv. materiální publicita veřejných rejstříků), a nelze na ně přenášet to, že si právnická osoba vnitřně omezila jednání těchto orgánů zapisovaných do veřejného rejstříku. Obdobně též výše zmíněná úprava u obchodních korporací, u kterých je irelevantní, zda vnitřní omezení jednání statutárního orgánu bylo zveřejněno či nikoli (tj. vnitřní omezení účinky vůči třetím osobám nemá).

Závěr

Na závěr je vhodné zmínit, že zákon může upravovat další specifické způsoby zastupování podnikatele, jako je například zastupování insolvenčním správcem v případě probíhajícího insolvenčního řízení (viz též Insolvence – úpadek a způsoby jeho řešení), či likvidátorem v rámci likvidace společnosti (viz též Obchodní korporace – zrušení).

Právní úprava zastoupení, jakož i konkrétně zastoupení podnikatele, je však odbornou veřejností často považována za úpravu ne příliš přehlednou, systematickou a provázanou, přičemž úprava obsažená v občanském zákoníku a zákonu o obchodních korporacích místo právní jistoty přináší značné množství výkladových problémů. Je tak otázkou času, jak se k problematickým otázkám postaví soudní praxe.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Přehled všech témat Právního průvodce

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek