Úvod do dědického práva

Předpoklady dědění

Aby mohlo dojít k nabytí pozůstalosti dědicem, neboli k tzv. dědění, musí nastat následující právní skutečnosti:

• smrt zůstavitele
• existence dědictví
• způsobilý dědic
• dědický titul

Smrt zůstavitele je prvním a základním předpokladem k tomu, aby se případný dědic vůbec mohl stát dědicem a mohlo tak dojít k přechodu vlastnického práva k majetku zůstavitele na dědice. Jelikož okamžikem smrti vzniká dědici právo na pozůstalost nebo na poměrný díl (v případě více dědiců), je zřejmé, že dědicem může být pouze ten, kdo jím je v okamžiku smrti zůstavitele. Pouze taková osoba může nabýt majetek z pozůstalosti. Nedědí tedy ten, kdo zemře před zůstavitelem (předemře), ale ani ten, kdo zemře současně s ním.

Smrt fyzické osoby obvykle konstatuje lékař v úmrtním listě. Ten také oznámí smrt osoby matričnímu úřadu v obci, kde se nacházelo její poslední bydliště. Tento správní úřad dále o úmrtí informuje soud, který pověří notáře k vedení dědického řízení. Při výjimečných situacích, např. nezvěstnosti osoby nebo úmrtí, při kterém nelze smrt na místě ověřit – např. při katastrofě nebo vojenském konfliktu – uvede soud den, který je považován za den smrti člověka. Zápis o úmrtí do matriky upravuje zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení.

Dalším předpokladem dědění je samotná existence dědictví, tedy jmění, které může přejít na dědice. Do dědictví vždy spadají jak aktiva, tak pasiva zůstavitele, tedy jak jeho majetek, tak také dluhy. Není možné, aby dědic přijal pouze majetek zůstavitele a dluhy přitom odmítl. Zákonodárce v tomto případě významnou měrou posiluje postavení zůstavitelových věřitelů, kteří se po smrti zůstavitele uspokojují z dědické pozůstalosti. Na druhou stanu lze odpovědnost za dluhy vnímat jako projev zásady o plnění smluv, která v systému občanského práva nijak výjimečná není.

Dalším nezbytným předpokladem k dědění je osoba způsobilého dědice. Dědicem může být jakákoliv fyzická nebo i právnická osoba, tedy, jsou-li splněny občanským zákoníkem stanovené podmínky, rovněž i stát (Český republika). Dědicem se může stát ovšem i člověk ještě nenarozený, tzv. nasciturus. Dle § 25 občanského zákoníku se na počaté dítě hledí jako již na narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům a pokud se následně narodí živé. Tedy pokud zůstavitel zemře v době, kdy byl nasciturus již počat, stává se tento jeho dědicem. Pokud by se však dítě nenarodilo živé, hledí se na něj, jako by nikdy nebylo. Způsobilost člověka dědit pak zaniká jeho smrtí a u právnické osoby jejím zánikem.

Nezpůsobilým se dědic může však stát i za svého života, a to z následujících zákonem stanovených důvodů:

• pokud se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil. Výše uvedené však nevede k dědicově nezpůsobilosti v případě, že mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.
• pokud probíhá v den zůstavitelovi smrti řízení o rozvod manželství zahájené na zůstavitelův návrh podaný právě z důvodu domácího násilí. V takovém případě je zůstavitelův manžel vyloučen z dědického práva jako zákonný dědic.
• pokud byl rodič zbaven rodičovské odpovědnosti proto, že ji či její výkon zneužíval nebo že výkon rodičovské odpovědnosti z vlastní viny závažným způsobem zanedbával. Také v tomto případě je dědic vyloučen z dědického práva po dítěti podle zákonné dědické posloupnosti.

V posledních dvou uvedených případech však dědic může být povolán z jiného titulu, např. ze závěti či dědickou smlouvou. Pokud tedy dědic objektivně nemůže dědit na základě zákona, může ho zůstavitel povolat zvlášť např. závětí. Potomek toho, kdo je vyloučen z dědického práva, nastupuje při zákonné dědické postoupnosti na jeho místo, i když vyloučený přežije zůstavitele. To neplatí v případě potomků vyloučeného manžela.

Posledním předpokladem dědění je dědický titul, neboli důvod, na základě kterého je dědic za dědice povolán. Takovým titulem je pouze dědická smlouva, závěť nebo zákon, přičemž mohou působit i vedle sebe. Dědická smlouva je novým institutem občanského práva, který občanský zákoník zavedl, a kterým posiluje možnost zůstavitele svobodně rozhodnout o své pozůstalosti. Dalšími možnostmi pro zůstavitele, jak pořídit o svém majetku pro případ smrti, je závěť a dovětek.

Vydědění

Vydědění je institut dědického práva, který stanoví podmínky, za jakých může zůstavitel tzv. nepominutelného dědice vyloučit z jeho práva na povinný díl, anebo jej v jeho právu na povinný díl zkrátit (omezit výši podílu z pozůstalosti). Za nepominutelného dědice se přitom považují děti zůstavitele. V případě, že by nedědily, jsou nepominutelnými dědici jejich potomci.

Nepominutelní dědici přitom mají ze zákona nárok na povinný díl z pozůstalosti. Občanský zákoník upravuje velikost povinného dílu zvlášť podle stáří nepominutelného dědice. Je-li nepominutelný dědic zletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu. Nezletilý nepominutelný dědic pak musí dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny z jeho zákonného dílu. Povinný díl může být zůstaven v podobě dědického podílu nebo odkazu, avšak nepominutelnému dědici musí zůstat zcela nezatížen.

Zůstavitel může nepominutelného dědice přitom vydědit pouze tehdy, pokud nepominutelný dědic:

• a) neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nouzi,
• b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl,
• c) byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze, nebo
• d) vede trvale nezřízený život.

Zůstavitel může vydědit ovšem i nepominutelného dědice, který je nezpůsobilý dědit, a proto je z dědického práva vyloučen. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, i pokud je tak zadlužen nebo si počíná tak marnotratně, že tu je obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl. Učinit to však může jen tak, že tento jeho povinný díl zůstaví dětem svého nepominutelného dědice, popřípadě, pokud již nežijí, tak jejich potomkům.

Důležité také je, že pokud vyděděný potomek zůstavitele přežije, nedědí poté ani jeho potomci. Zůstavitel však může omezit vydědění pouze na vyděděné potomky samotné. Nedožije-li se však vyděděný potomek smrti zůstavitele, pak jeho potomci dědí.

Aby mohlo být případné vydědění platné, je nezbytné aktivní jednání zůstavitele. Ten musí projevit vůli a pořídit listinu o vydědění, ve které, aby měla kýžené účinky, by měl vyslovit důvod vydědění. Nevysloví-li zůstavitel důvod vydědění, má nepominutelný dědic právo na povinný díl, pokud se neprokáže zákonný důvod. Forma pořízení listiny o vydědění se přitom řídí stejnými pravidly jako pořízení závěti, viz níže.

Náhradnictví

Zůstavitel je oprávněn pro případ, že dědictví nenabude osoba, kterou povolal za dědice, povolat této osobě náhradníka, případně také náhradníkům může povolat postupně další náhradníky. Podstatou náhradnictví je tak povolání náhradního dědice na místo dědice původního pro případ, že se původní dědic nedožije dědictví, nebo jej z nějakého jiného důvodu nenabude. Povolá-li takto zůstavitel několik náhradníků, dědí pouze ten, který je ve výčtu všech náhradníků nejbližší osobě, která dědictví nenabyla.

Pro náhradníka je důležitou skutečností, že veškerá omezení uložená dědici postihují také jeho, ledaže zůstavitel projevil jinou vůli, nebo vyplývá-li to z povahy věci.

Náhradnictví zanikne tehdy, pokud povolaný dědic nabude dědictví. Náhradnictví dále dle zákona zanikne tehdy, pokud náhradnictví, které zůstavitel zřídil svému dítěti v době, kdy nemělo potomky, zanechá potomky způsobilé dědit. To platí i tehdy, zřídí-li zůstavitel náhradnictví jinému svému potomku v době, kdy ten potomky nemá.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.