Zákonná dědická posloupnost

Zákonná dědická posloupnost ustupuje dědické smlouvě a závěti, jako základním projevům autonomie vůle zůstavitele. Tedy dědění ze zákona se v dědickém řízení uplatní pouze tehdy, pokud nedojde k dědění celé pozůstalosti podle dědické smlouvy nebo závěti. Není-li žádného dědice ani podle zákonné dědické posloupnosti, připadá dědictví státu (odúmrť), na který se pak hledí jako na dědice ze zákona. Stát nemá právo dědictví odmítnout. Stejně jako jiní dědici má však i on právo požadovat soupis pozůstalosti.

Občanským zákoníkem jsou dědicové, v § 1635 – § 1640, v rámci dědické zákonné posloupnosti rozdělení do šesti tříd.

První třída je tvořena zůstavitelovými dětmi a jeho manželem, kteří mají rovný díl (dědí stejným dílem). Nedědí-li některé dítě, dědí jeho děti nebo jeho jiní, byť vzdálenější potomci. Pokud některé z dětí zůstavitele nedědí, nedochází tak k přirůstání dědického podílu k podílu ostatních dědiců této dědické třídy, ale dědický podíl přechází na děti tohoto potomka.

Druhá třída nastupuje v případě, že nedědí zůstavitelovi potomci. Tato třída je tvořena zůstavitelovým manželem, jeho rodiči a těmi, kteří se zůstavitelem žili ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a pečovali o společnou domácnost nebo byli na zůstavitele odkázány výživou. Dědicové druhé třídy dědí stejným dílem, přičemž manžel má nárok na nejméně polovinu pozůstalosti. Osoby spolužijící nemohou podle právní úpravy dědit ve druhé dědické třídě samy, obdobně jako manžel v třídě první.

Ve třetí dědické třídě dědí společně sourozenci zůstavitele a osoby, které žily se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly na zůstavitele odkázány výživou. Tyto osoby dědí pouze tehdy, pokud nedědí dědicové první třídy, ani dědicové třídy druhé. Dědicové této třídy dědí společně rovným dílem. U sourozenců platí zásada přechodu dědického práva na jejich potomky, obdobně jako u dětí zůstavitele v první dědické třídě, s tím omezením, že po sourozencích zůstavitele dědí ve třetí dědické třídě pouze jeho děti, ale již ne děti jeho dětí.

Ve čtvrté dědické třídě dědí prarodiče zůstavitele, a to v případě, že nedědí žádný z dědiců třetí dědické třídy.

V páté dědické třídě dědí prarodiče rodičů zůstavitele, a to za předpokladu, že nedědí žádný z dědiců čtvrté dědické skupiny. Prarodičům otce zůstavitele náleží jedna polovina dědictví a druhá náleží prarodičům matky. Obě dvojice prarodičů se přitom dělí rovným dílem o polovinu, která na ně připadá. Pokud jeden z prarodičů nedědí, případně uvolněný podíl druhému z prarodičů otce nebo matky, se kterým tvoří dvojici. V případě, že nedědí ani jeden z nich, připadne jejich polovina druhé skupině prarodičů.

V šesté dědické třídě dědí děti dětí sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele, a to v případě, že nedědí žádný z dědiců v páté dědické třídě. Děti dětí sourozenců zůstavitele jsou vnuci sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele jsou jeho strýcové a tety.

K zákonné dědické posloupnosti neodmyslitelně patří institut nepominutelného dědice upraveného Občanským zákoníkem v § 1642 a následujících. Jde o osoby, které mají právo na povinný podíl z pozůstalosti zůstavitele, bez ohledu na jeho poslední vůli (netýká se vydědění).

Nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a v případě že nedědí, jejich potomci. Nezletilému dědici se musí ze zákona dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu a zletilému alespoň jedna čtvrtina. Pokud by byli na tomto svém právu zkráceni, mohou se svého práva domáhat proti dědici, který na jejich úkor dědictví nabyl posledním pořízením zůstavitele.

Pokud zůstavitel ve svém posledním pořízení nepominutelného dědice opomenul i přes to, že věděl, že je naživu, zůstává takovému dědici právo na povinný díl. Opomněl-li ho však zůstavitel nikoliv omylem, ale z důvodu, že se vůči němu dědic zachoval způsobem, který opravňuje zůstavitele nepominutelného dědice, pak se takové opomenutí považuje za vydědění učiněné mlčky a po právu.

Právo na povinný díl není právem na podíl na pozůstalosti, ale právo nepominutelného dědice, aby ho dědic, který jeho podíl nabyl posledním pořízením zůstavitele, vyplatil peněžitou částkou, rovnající se hodnotě jeho dílu. Při zvláštních důvodech na straně dědiců, a pokud to lze po nepominutelném dědici spravedlivě požadovat, může soud povolit vyplacení takové částky ve splátkách nebo odklad splatnosti. Nepominutelný dědic se však může s dědici dohodnout i jiným způsobem.

Aby se mohla určit výše částky, která má být nepominutelnému dědici vyplacena, je třeba hodnotu majetku v pozůstalosti po zůstaviteli odhadnout a odečíst od ní dluhy, které na pozůstalosti váznou, tedy zjistit čistou hodnotu pozůstalosti.

Do povinného dílu se také započítává vše, co nepominutelný dědic obdržel od zůstavitele bezplatně v posledních třech letech zůstavitelova života. Zůstavitel však může přikázat, aby se započtení provedlo za delší dobu. Zejména pak:

• vše, co zůstavitel dal potomku za svého života na úlevu v nákladech spojených se založením společné domácnosti,
• vše, co mu dal na založení manželského nebo obdobného soužití,
• vše, co mu dal v souvislosti s nástupem do zaměstnání či započetím podnikání a prostředky použité na úhradu dluhů zletilého potomka.

Do započtení se nezapočítává obvyklé darování.

Ten, kdo by byl nepominutelným dědicem, ale nemá právo na povinný díl, má právo na nutnou výživu, pokud se mu jí nedostává nebo není schopen sám se živit. Tímto způsobem však nelze dostat více, než kolik by činil povinný díl dané osoby. Pozůstalý manžel má právo na slušnou výživu z pozůstalosti po dobu šesti týdnů po smrti manžela. Pozůstalý manžel také nabývá vlastnické právo k movitým věcem, které tvoří základní vybavení rodinné domácnosti, i když není dědicem. Právo mu však nevznikne, pokud se zůstavitelem bez vážných důvodů nesdílel rodinnou domácnost.

Dluhy z dědictví

Občanský zákoník výrazně posílil pozici věřitelů oproti předchozí právní úpravě, která je proti dědicům značně znevýhodňovala. Věřitelé měli omezené možnosti ve snaze uspokojit se v dědickém řízení, protože dědici odpovídali za dluhy, patřící do dědické podstaty, pouze do výše jejich dědického podílu.

V nynější úpravě dochází k přechodu povinnosti k úhradě dluhů na dědice v plném rozsahu. Dědic je tak v případě, že dědictví nabude, povinen uhradit dluhy zůstavitele i nad rozsah jím nabytého dědictví, a to ze svého výlučného majetku. Dědici je poskytnuta jistá míra ochrany, spočívající v soupisu pozůstalosti. Právo vyhradit si soupis pozůstalosti má dědic do jednoho měsíce ode dne, kdy ho soud o tomto právu vyrozuměl. V důsledku uplatnění práva soupisu pozůstalosti se odpovědnost dědice za dluhy zůstavitele omezuje na cenu nabytého dědictví. Ten kdo si soupis pozůstalosti nevyhradil nebo prohlásil, že právo výhrady soupisu neuplatňuje, nemůže si soupis vyhradit dodatečně.

Soupis pozůstalosti může být nahrazen seznamem pozůstalostního majetku, který sepíše správce pozůstalosti a potvrdí jej všichni dědici. V jednoduchých případech může soud rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku.

V případě, že dědic výhradu soupisu pozůstalosti uplatnil ve výše uvedené lhůtě, bude povinen pouze k úhradě zůstavitelových dluhů do výše nabytého dědictví, nikoliv v jejich plné výši. Pokud však dědic vědomě neuvede do soupisu pozůstalosti některé věci, které měly do pozůstalosti náležet a sloužit tak k úhradě dluhů zůstavitele a věřiteli se podaří jejich existenci prokázat, přestane pro dědice platit ochrana, kterou mu poskytoval soupis pozůstalosti a bude povinen uhradit dluhy v plné výši.

Správa pozůstalosti a její soupis

Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti, spravuje pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví tento správce pozůstalosti, případně vykonavatel závěti. Pokud zůstavitel nepovolal žádnou z těchto osob, spravuje pozůstalost dědic nebo dědicové. Ten, kdo pozůstalost spravuje, z ní poskytuje splátky na zaopatření osobám. V rámci výkonu správy pozůstalosti lze majetek, který je jejím obsahem, zcizit, vyžaduje-li to zájem na zachování jeho hodnoty nebo podstaty.

Soud učiní bez odkladu závěru pozůstalosti, jestliže

• některý z dědiců není svéprávný,
• některý z dědiců je neznámého pobytu,
• je obava, že je pozůstalost předlužena,
• věřitel navrhl odloučení pozůstalosti, nebo
• je-li tu jiný důležitý důvod pro zvláštní opatrnost.

Pokud se uvedené okolnosti týkají pouze některého z dědiců, postačí závěra takové části pozůstalosti, která postačuje k uspokojení jeho dědického nároku.

Zcizení dědictví

Dědictví lze zcizit, jak vyplývá z § 1714 Občanského zákoníku, až po smrti zůstavitele. K případné smlouvě uzavřené před zůstavitelovou smrtí se nepřihlíží. Ke zcizení dědictví dochází zpravidla na základě odvážné smlouvy, která neobsahuje přesný seznam přecházejících práv a povinností. Smlouva musí mít formu veřejné listiny. Nabyvatel získá také veškerý majetek, který k dědictví přibude dodatečně v důsledku zániku práv odkazovníka nebo spoludědice. Náleží mu také to, co zcizitel již dědickým právem obdržel.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.

Přehled všech témat Právního průvodce