Závěť

Závěť je nejčastějším způsobem projevu zůstavitelovi vůle pro případ smrti. Na rozdíl od dědické smlouvy se jedná o projev vůle odvolatelný, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz.

Aby byla závěť, jako poslední pořízení zůstavitele platná, musí splňovat určité formální požadavky. V první řadě musí zůstavitel dodržet požadavky zaručující platnost právního jednání kladené Občanským zákoníkem. Vůle pořídit závěť musí být tedy vážná, pravá, neučiněná v tísni.

. Zůstavitel musí svou vůli projevit určitě, takže nestačí, aby přisvědčil návrhu, který mu byl učiněn. Neplatnost závěti může být způsobená absencí údajů o datu jejího pořízení v případě, že zůstavitel pořídil více závětí, které si navzájem odporují nebo pokud závisí právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení.

Na první pohled přísný důsledek formálního nedostatku závěti v podobě chybějícího data pořízení má své logické opodstatnění s ohledem na pravidlo, že platná je vždy závěť pozdější.

Pokud tedy zůstavitel za život pořídil např. dvě závěti, které si vzájemně odporují, je platná vždy pouze ta, kterou učinil později. Pokud však není zřejmé, která z nich byla učiněná později, nemůže být platná ani jedna, neboť by došlo k nepřípustné nejistotě v právních vztazích účastníků dědického řízení. V takovém případě by se k závěti nepřihlíželo a došlo by k dědění ze zákona.

Samotná závěť může být napsána různými způsoby. Neplatnost by nezpůsobilo ani sepsání závěti v cizím jazyce. Zákonodárce jako východisko z potíží při výkladu závěti stanovil pravidlo, že závěť je třeba vykládat tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slova použitá v závěti se tak vykládají podle jejich obvyklého významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl.

Pokud je tedy zůstavitel navyklý používat některé slovní obraty v jiném než obvyklém kontextu, je třeba celý obsah závěti hodnotit v kontextu slov za použití jejich významu tak, jak jej chápal zůstavitel. To je ovšem nezbytné v dědickém řízení prokázat, např. výpověďmi svědků.

Zůstavitel může v závěti poukázat na obsah jiné listiny. V takovém případě má tato jiná listina stejné právní účinky, pokud splňuje náležitosti závěti. Pokud náležitosti závěti nesplňuje, je její obsah použit jen k vysvětlení zůstavitelovy vůle, a to v souladu s pravidlem o maximální snaze vyhovět přání zůstavitele a jeho poslední vůli.

Mezi zůstavitelova oprávnění nepatří svěřit právo povolat dědice jiné osobě nebo pořídit spolu s jinou osobou. Tedy nelze pořídit závěť například spolu s manželkou nebo dětmi.

Zůstavitel je oprávněn závětí povolat k dědictví jednoho nebo více dědiců. Závětí může pořídit o celé pozůstalosti nebo jen o její části. Z toho vyplývá, že dědici připadne celá pozůstalost, je-li povolán jako dědic jediný a ze závěti vyplývá, že zahrnuje celou dědickou pozůstalost. Je-li však povolanému dědici zůstaven pouze podíl, připadne zbylá část pozůstalosti dědicům, kteří dědí ze zákona.

Pokud by zůstavitel povolal závětí k dědictví několik dědiců, aniž by určil podíly, mají dědici právo na pozůstalost rovným dílem. Je-li povoláno několik dědiců tak, že jsou všem určeny podíly, s tím že pozůstalost zůstane nevyčerpána, mají právo na zbylou část pozůstalosti zákonní dědicové, kterými mohou být i ti, kteří dědí ze závěti.

Zákon zohledňuje možnost omylu zůstavitele při pořizování závěti, neboť se může stát, že při rozdělování podílů či majetku někoho opomene nebo určitou věc přehlédne. V takovém případě zákonní dědicové nemají nárok na zbylou část pozůstalosti, pokud je z okolností zřejmé, že zůstavitel měl v úmyslu odkázat celou svou pozůstalost výslovně povolaným dědicům, ačkoliv některé části majetku v závěti opomenul.

Může rovněž nastat situace, kdy zůstavitel určí některým dědicům konkrétní podíly, zatímco jiným nikoliv. V takovém případě připadne zbývající část pozůstalosti těmto dědicům rovným dílem. Pokud by na ně nic nezbylo, odečte se poměrná část ze všech stanovených podílů tak, aby i těmto dědicům připadl podíl odpovídající tomu, který získal dědic s nejnižším určeným podílem. Pokud by byly podíly ostatních dědiců stejné, odečte se z nich tolik, aby dědic, ustanovený bez dědictví, dostal podíl stejný jako ostatní dědicové.

I toto pravidlo pamatuje na možnost omylu zůstavitele, kdy některým dědicům je přímo určen podíl z pozůstalosti a jiným ne, přičemž jimi určenými podíly dojde k vyčerpání celé pozůstalosti a na dědice bez podílu nic nezbude. V případech, kdy se zůstavitel při dělení podílů pouze přepočetl, se provede dělení vždy tak, aby byla jeho vůle naplněna co nejlépe a aby byla vždy respektována.

Ve většině případů povolává zůstavitel závětí za dědice osoby sobě blízké. Není ale výjimkou, když povolá osoby nebo skupiny osob, které jemu blízké nejsou, např. různé nadace. Zůstavitel tak může za dědice povolat i některé humanitární organizace nebo církve či školy a nemocnice.

Pokud zůstavitel určí konkrétní organizaci nebo školu, je za dědice povolána pouze daná konkrétní osoba. Kdyby však povolal za dědice všechny školy nebo organizace, nebo např. všechny lidi bez domova nebo děti z dětských domovů, uplatní se zákonná domněnka a má se za to, že dědici jsou ti, kteří do určené skupiny patřili v době zůstavitelovy smrti.

Povolá-li zůstavitel za dědice bez bližšího určení například chudé či obdobně nespecificky určenou skupinu osob, má se pak za to, že za dědice byla povolána obec, na jejímž území měl zůstavitel poslední trvalé bydliště. Obec je pak povinna dědictví použít ve prospěch určené skupiny osob.

V určitých situacích může také dojít k tomu, že zůstavitelem povolaný dědic se nakonec dědicem nestane (dědictví např. odmítne). V takovém případě se podíl dědice, který nedědí a který nemá určeného náhradníka, uvolní a přiroste poměrně k podílům ostatních povolaných dědiců. Právo na přírůstek však nemá dědic, kterému byl zůstaven přímo určitý dědický podíl. Jsou-li pak někteří dědici povoláni s podílem a další bez určení podílu, přiroste uvolněný podíl pouze těm, kteří jsou povoláni bez podílu.

Pokud se zůstavitel při sepisování závěti dopustí podstatného omylu, může být na příslušné ustanovení v závěti pohlíženo jako na neplatné. Za podstatný se omyl považuje tehdy, pokud se týká osoby, které má být něco zanecháno, podílu nebo konkrétní věci, jež mají být předmětem odkazu, nebo podstatných vlastností takové věci. Podstatnými vlastnostmi se rozumí takové, které byly pro rozhodnutí zůstavitele klíčové – tedy je zřejmé, že kdyby zůstavitel o skutečném stavu věděl, rozhodl by se jinak a závěť by formuloval odlišně. Naopak, pokud došlo pouze k nesprávnému popisu osoby či věci, ale je zřejmé, koho nebo co měl zůstavitel na mysli, nejedná se o právně relevantní omyl. Tato právní úprava vychází ze zásady, že právní jednání by mělo být spíše posuzováno jako platné. Neplatnost z důvodu omylu tak přichází v úvahu pouze tehdy, jde-li o omyl závažné povahy.

Dovětek

Dovětek je institut, který umožňuje zůstaviteli pořídit v závěti např. odkaz, nebo stanovit odkazovníku (nabyvateli odkazu) nebo dědici podmínku, nebo doložit čas, či uložit odkazovníku nebo dědici příkaz. Co je výše uvedeno o závěti, platí obdobně i o dovětku, zejména co se týká formálních náležitostí obou institutů občanského práva.

Pořizovací nezpůsobilost

Ne každá osoba je způsobilá pořizovat o svém majetku pro případ své smrti. Nezpůsobilý pořizovat je například člověk omezený na svéprávnosti. Výjimku představují osoby, které již dovršily 15 let věku, ale dosud nenabyly plné svéprávnosti. Tyto osoby mohou platně pořizovat závětí, avšak výhradně formou veřejné listiny – tedy formou notářského zápisu – a to bez nutnosti souhlasu zákonného zástupce. Další výjimečná situace nastává, pokud osoba, jejíž svéprávnost byla soudem omezena tak, že podle rozhodnutí není způsobilá pořizovat závěť, přesto projeví vůli v době, kdy u ní došlo ke zlepšení zdravotního stavu. Pokud je taková osoba schopna samostatně projevit svou vůli, může závěť pořídit v jakékoli formě, a to i bez předchozího soudního rozhodnutí o obnovení svéprávnosti.

Obecně je třeba respektovat zásadu, že kdo byl ve svéprávnosti omezen, může v rámci omezení pořizovat jen formou veřejné listiny. Zvláštní právní úprava platí pro případy, kdy byla svéprávnost omezena z důvodu chorobné závislosti – například na alkoholu, omamných či psychotropních látkách nebo v důsledku patologického hráčství. V takovém případě může zůstavitel pořídit závětí maximálně o polovině pozůstalosti. Zbylá část připadne zákonným dědicům. Tato omezení se však neuplatní v případě, že by měl jako zákonný dědic připadnout majetek státu – tehdy může zůstavitel pořídit o celé pozůstalosti.

Forma závěti

Závěť se pořizuje výhradně v písemné formě, ledaže by byla pořízena s tzv. úlevami. Závěť lze pořídit ve formě soukromé nebo veřejné listiny, kdy oba tyto typy jsou platné stejně. Veřejná listina je vhodným prostředkem pro zamezení případných budoucích sporů o pravosti závěti. Osoba, která sepisuje veřejnou listinu o závěti, je vždy povinna se přesvědčit, zda se projev poslední vůle děje s rozvahou, vážně a bez donucení, tedy je povinna brát v úvahu konkrétní objektivní podmínky při jejím sepisování.

Kdo chce pořídit závěť písemnou formou, napíše celou závěť vlastní rukou a vlastní rukou ji podepíše. Tak se zajistí jak pravost závěti, tak také pravdivost zachycení poslední vůle zůstavitele, kterou závěť obsahuje. Závěť, kterou zůstavitel nenapíše vlastní rukou, musí alespoň vlastní rukou podepsat a před dvěma, současně přítomnými svědky výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci jsou velmi důležití pro případné spory o pravosti a platnosti závěti.

V případě, že je zůstavitel nevidomý, může také projevit poslední vůli, ale musí tak učinit před třemi současně přítomnými svědky v listině, která musí být nahlas přečtena svědkem, který závěť nepsal. Zůstavitel musí před svědky potvrdit, že listina obsahuje jeho poslední vůli.

Je-li zůstavitel osobou se smyslovým postižením a nemůže-li číst nebo psát, projeví poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky v listině, jejíž obsah mu musí být tlumočen zvláštním způsobem dorozumívání, který si zůstavitel zvolí, svědkem, který závěť nepsal. Všichni svědci musí ovládat způsob dorozumívání, kterým je obsah listiny tlumočen. Zůstavitel zvoleným způsobem dorozumívání před svědky potvrdí, že listina obsahuje jeho poslední vůli.

V závěti pořízené osobou se smyslovým postižením, která nemůže číst nebo psát, pak musí být také uvedeno, že zůstavitel nemůže číst nebo psát, dále kdo závěť napsal, kdo ji přečetl nebo tlumočil a jakým způsobem zůstavitel potvrdil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Byl-li obsah tlumočen zvláštním způsobem dorozumívání, uvede se to v listině včetně údaje, jaký způsob dorozumívání zůstavitel zvolil.

Svědkové závěti

Svědci se účastní pořizování závěti, zejména proto, aby mohli potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jednou a tou samou osobou. Svědek se musí na závětní listinu podepsat a k podpisu zpravidla připojí doložku v níž je uvedeno, že jedná jako svědek a své identifikační údaje.

Svědkem nemůže být

• osoba omezená na svéprávnosti,
• nebo osoba, která není znalá jazyka, nebo způsobu dorozumívání, v němž se zůstavitelova vůle projeví,
• osoba která má na závěti přímý majetkový zájem – tedy dědic nebo odkazovník, a to v rozsahu, v jakém se jí závěť týká
• osoba blízká dědici nebo odkazovníkovi,
• zaměstnanec dědice nebo odkazovníka.

Daná omezení mohou působit komplikace, především v případech, kdy jsou osoby blízké osoby zůstavitele zároveň osobami blízkými osobám, které mají ze závěti dědit. V těchto případech musí zůstavitel požádat, o svědčení při sepisu závěti, jiné osoby, aby mu byly svědky při pořizování závěti, nebo postačí, pokud ustanovení závěti učiněné ve prospěch výše zmíněné osoby byla zůstavitelem sepsána vlastní rukou či jej potvrdili tři svědci.

Úlevy při pořizování závěti

Úlevy při pořizování závěti jsou upraveny v ustanoveních § 1542 a následujících. Jde o případy, u kterých je vhodné slevit z přísných formálních požadavků, které jsou zákonem pro pořízení závěti stanoveny. Takovým případem je např. situace, ve které je člověk pro nenadálou událost v patrném a bezprostředním ohrožení života. V tomto případě má člověk právo pořídit závěť ústně před třemi současně přítomnými svědky.

Stejné právo náleží i osobě, která se nachází v místě, kde je běžný společenský styk ochromen následkem mimořádné události a nelze-li po ní rozumně požadovat, aby závěť pořídila v jiné formě. Nepořídí-li svědci záznam o zůstavitelově poslední vůli, bude důvodem dědické posloupnosti soudní protokol o výslechu svědků. Taková závěť má platnost pouze po dobu dvou týdnů, kdy po této době pozbývá své platnosti.

Zákon pamatuje i na situace při kterých je důvodná obava, že by zůstavitel zemřel dřív, než by měl možnost závěť ve formě veřejné listiny pořídit. V těchto případech může být jeho poslední vůle zaznamenána starostou obce, na jejímž území zůstavitel pobývá, přítomni musí být dva svědci.

Za stejných podmínek může zaznamenat zůstavitelovu poslední vůli i ten, kdo je podle jiného právního předpisu oprávněn vykonávat pravomoci starosty, např. místostarosta. Taková závěť pozbývá platnosti uplynutím tří měsíců ode dne jejího pořízení. Doba však neběží, dokud zůstavitel nemůže pořídit závět ve formě veřejné listiny.

Úleva je poskytována zákonem také v případě, když má zůstavitel vážný důvod na palubě námořního plavidla plujícího pod českou státní vlajkou nebo v letadle zapsaném v leteckém rejstříku České republiky pořídit závěť. Přítomni musí být dva svědci a vůli zaznamenává velitel námořního plavidla nebo letadla, případně jeho zástupce, pokud v tom veliteli brání péče o bezpečnost plavby nebo letu. Platnost závěti přitom nelze popřít tím, že zůstavitel neměl k pořízení závěti vážný důvod. Takto sepsaná závěť je platná po dobu tří měsíců ode dne jejího pořízení.

Závěť pořízenou na palubě námořního plavidla zaznamená velitel do námořního deníku a následně bez zbytečného odkladu předá zastupitelskému úřadu ČR, který je nejblíže přístavu, do něhož námořní plavidlo připluje, popřípadě orgánu veřejné moci, u něhož je námořní plavidlo zapsáno v námořním rejstříku. V případě letadla zaznamená závěť velitel v palubním deníku a závěť předá bez zbytečného odkladu zastupitelskému úřadu České republiky, který je nejblíže místu, kde letadlo přistálo v zahraničí, popřípadě orgánu veřejné moci, u něhož je letadlo zapsáno v leteckém rejstříku.

Úleva je poskytována v případě, že je zůstavitel účasten v ozbrojeném konfliktu nebo vojenských operacích. V tomto případě může být vůle vojáka, či jiné osoby náležející k ozbrojeným silám, zaznamenána velitelem vojenské jednotky ČR, případně jiným vojákem s hodností důstojník či vyšší. Opět musí být přítomni dva svědci. Platnost takto uzavřené závěti nelze popřít. Závěť pozbývá platnosti uplynutím tří měsíců ode dne pořízení. Takto pořízenou závěť odevzdá velitel bez zbytečného odkladu veliteli nadřízeného velitelství, odkud se bez zbytečného odkladu předá Ministerstvu obrany České republiky.

Úleva ve výše uvedených případech může nastat i u požadavků na svědky. Svědkem se v takovém případě může stát i osoba starší 15 let nebo osoba s omezenou svéprávností, pokud je způsobilá věrohodně popsat skutečnosti významné pro platnost závěti.

V případě závěti pořízené s úlevami se neuplatní přísný požadavek na podpis zůstavitele nebo svědka, pokud jim v tom brání závažná překážka – například zdravotní stav nebo fyzická neschopnost psát. Tato skutečnost však musí být v listině výslovně uvedena, jinak by mohla být důvodem pro zpochybnění platnosti pořízení.

Mlčenlivost

Každý, kdo působil při pořízení závěti nebo jiném právním jednání, pro které nový občanský zákon vyžaduje náležitosti jako pro závěť, jako pisatel, svědek, předčitatel, tlumočník, schovatel nebo úřední osoba, musí zachovat o obsahu zůstavitelovy vůle mlčenlivost, ledaže je zřejmá jiná vůle zůstavitele. Poruší-li taková osoba tuto povinnost, odčiní zůstaviteli újmu, kterou mu tím případně způsobí.

Vedlejší doložky v závěti

Tuzemská právní úprava umožňuje zůstaviteli uvést v závěti podmínky, jako je doložení času nebo příkaz. Zůstavitel je tedy oprávněn připojit k závěti podmínku, která směřuje k jednání dědice nebo odkazovníka, a určitým konkrétním způsobem podmínit nabytí dědictví dědicem nebo odkazu odkazovníkem.

Zůstavitel je při vytváření podmínek omezen tím, že podmínka nesmí směřovat ke zřejmému obtěžování dědice nebo odkazovníka. K takové podmínce se potom ze zákona nepřihlíží. Nepřihlíží se také k podmínce, která zjevně odporuje veřejnému pořádku nebo je nesrozumitelná. Nepřihlíží se ani k podmínce, kterou by zůstavitel uložil dědici nebo odkazovníku, aby uzavřel či naopak neuzavřel manželství, popřípadě aby v manželství setrval, anebo aby manželství zrušil.

Tato omezení možnosti uložit podmínky v závěti nebo odkazu platí i pro příkazy, ve kterých zůstavitel nařizuje dědici, aby se zůstaveným majetkem určitým způsobem po jeho smrti nakládal.

Podmínka i příkaz, jako vedlejší doložky v závěti, mají své právní následky. Dědic,  který nesplní příkaz, nebo u kterého nedojde ke splnění podmínky, dědictví pozbude. Zůstavitel je oprávněn také určit, co se s takto uvolněným dědictvím stane. Pokud by zůstavitel určil podmínku nemožnou, jejíž splnění by bylo předem vyloučeno, hledělo by se na ni, jako by nebyla a dědic či odkazovník by nabyli své právo okamžikem smrti zůstavitele.

Právo vymáhat splnění příkazu má kromě osoby, které je příkaz ku prospěchu, také vykonavatel závěti, nebo osoba, která je k tomu v závěti povolána. Zůstavitel může v závěti povolat osobu, která bude po dědici splnění příkazu vymáhat.

Právní úprava umožňuje použití doložky času, jakožto vedlejšího ustanovení v závěti. Doložkou času zůstavitel určuje, že dědic nebo odkazovník dědictví nebo odkaz nabyde buď na určitou omezenou dobu, nebo po určité době, která uplyne od smrti zůstavitele. Podstatou doložky času je jistota, že okamžik nabytí pozůstalosti nebo odkazu nastane. To je zásadní rozdíl oproti podmínce, jejíž naplnění je ze své povahy nejisté.

Vykonavatel závěti

Zůstavitel může k řádnému provedení poslední vůle povolat vykonavatele závěti a určit mu povinnosti a zda a jak bude odměňován. Zjistí-li soud při projednávání dědictví, že byl vykonavatel závěti povolán, je povinen ho o tom vyrozumět, protože bude osobou, která by v dědickém řízení měla dbát na naplnění poslední vůle zůstavitele. Vykonavatel závěti může z funkce kdykoli odstoupit, přičemž odstoupení je účinné, po doručení soudu.

Vykonavatel závěti dbá zejména o řádné splnění poslední vůle zůstavitele a je povinen postupovat vždy s péčí řádného hospodáře. Náleží mu všechna práva potřebná ke splnění jeho úkolů, které mu byly zůstavitelem stanoveny, včetně práva před soudem hájit platnost závěti a práva namítat nezpůsobilost dědice nebo odkazovníka. Vykonavatel závěti, v případě absence správce pozůstalosti, vykonává také správu pozůstalosti a to, dokud soud nerozhodne o jiném opatření.

Správce pozůstalosti

Správce pozůstalosti je osobou, kterou zůstavitel může povolat ke správě pozůstalosti nebo některé její části a případně mu určit, jaké má povinnosti a zda a jakým způsobem bude za svoji činnost odměňován. Samotný úkon zůstavitele, kterým správce pozůstalosti povolá, vyžaduje formu veřejné listiny, tedy úkon musí být sepsán ve formě notářského zápisu.

Správce pozůstalosti se ujímá její správy, jakmile se dozví o zůstavitelově smrti. Jak bylo uvedeno výše, zjistí-li jako první soud, že byl správce pozůstalosti povolán, je povinen ho o tom totiž vyrozumět.

Správce pozůstalosti je povinen řídit se pokyny vykonavatele závěti. Obdobně jako on, je i správce pozůstalosti oprávněn z funkce kdykoli odstoupit. Odstoupení je pak účinné tehdy, kdy je doručeno soudu. Poruší-li vykonavatel závěti nebo správce pozůstalosti závažně své povinnosti, není-li schopen své povinnosti řádně plnit nebo je-li pro to jiný vážný důvod, odvolá ho soud i bez návrhu osoby, která by na tom měla právní zájem.

Zrušení závěti

Zůstavitel je oprávněn závěť nebo její jednotlivá ustanovení, která jsou ze své povahy odvolatelným osobním soukromoprávním projevem vůle, kdykoli zrušit. Závěť lze zrušit odvoláním nebo pořízením pozdější závěti. Odvoláním se závěť automaticky zruší, obdobně jako pořízením pozdější závěti. Pořízením pozdější závěti se dřívější závěť ruší ovšem pouze v rozsahu, v jakém nemůže vedle pozdější závěti obstát, tedy v té části, ve které je s ní v rozporu.

K odvolání závěti se vyžaduje projev vůle zůstavitele učiněný ve formě předepsané pro pořízení závěti. Je tedy nezbytné závěť zrušit v písemné formě, a opatřit jí zůstavitelovým podpisem.

Závět je možné zrušit také mlčky, a to tak, že zůstavitel listinu, na které byla závěť sepsána, zničí a to bez její náhrady. Zničí-li zůstavitel jen jeden z několika stejnopisů závěti, nelze z toho dovozovat její odvolání. Zůstavitel by tedy měl k platnému odvolání závěti jejím zničením zničit veškeré stejnopisy závěti, přičemž je důležité si uvědomit, že stejnopisem není kopie závěti.

Byla-li závěť pořízena ve formě veřejné listiny a uložena u notáře, má zůstavitel právo požadovat, aby mu závěť byla notářem vydána. Závěť může notář vydat jen zůstaviteli nebo jeho zplnomocněnému zástupci. V případě, že dojde k vydání závěti zůstaviteli, závěť se bude považovat za odvolanou. Notář je povinen zůstavitele o této skutečnosti poučit a odvolání závěti i předmětné poučení poznamenat na vydávané listině i ve svém spisu. Byla-li závěť uložena pouze do úřední úschovy, má zůstavitel právo požadovat její vydání, aniž by vydání závěti znamenalo její odvolání.

Pokud zůstavitel ruší novější závěť, ale dřívější závěť uschová, má se za to, že dřívější závěť nepozbyla platnosti a hledí se na ni, jako by nikdy zrušena nebyla.

K zůstavitelovu prohlášení, že budou neplatná všechna jeho příští pořízení pro případ smrti, anebo že budou neplatná taková pořízení, která nebudou zřízena v určité formě, se nepřihlíží.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.