Úvod do dědického práva

Dědická smlouva

Dědická smlouva je novým dědickým titulem, který naše právo znalo až do roku 1950. Podle právní úpravy platné do 1. 1. 2014 byla jakákoliv smlouva uzavřená pro případ smrti absolutně neplatná a neměla tak žádné právní účinky. Dědická smlouva je tak posílením autonomie vůle zůstavitele, když umožní lidem více možností při nakládání se svým jměním pro případ smrti.

Jedná se přitom o dědický titul s nejvyšší právní silou, který má přednost před ostatními projevy zůstavitelovi poslední vůle.

Dědickou smlouvou může zůstavitel povolat druhou smluvní stranu nebo i třetí osobu za dědice nebo odkazovníka, pokud s tím druhá smluvní strana vysloví v dědické smlouvě souhlas. Dědická smlouva musí být dle zákona pořízena ve formě veřejné listiny, kdy za veřejnou listinu se považuje pouze notářský zápis.

Omezení vůle zůstavitele spočívá v nemožnosti pořídit ohledně celé pozůstalosti, kdy čtvrtina musí zůstat nezatížená, aby k ní mohli uplatnit dědické právo dědici povolaní mimosmluvně, tedy např. závětí.

Zůstavitel musí mít nejen pořizovací způsobilost, ale i způsobilost se smluvně zavazovat. Tato skutečnost má značný význam v případě, kdy dědickou smlouvou pořizuje pro případ smrti osoba s omezenou svéprávností. V jiném případě může dědickou smlouvu pořizovat pouze osoba zletilá, která je plně svéprávná.

U osoby s omezenou svéprávností je nutný souhlas soudem ustanoveného opatrovníka. U takové osoby je vždy třeba ale zkoumat, v jakém rozsahu jí byla svéprávnost omezena, tedy zda ji nebylo ponecháno oprávnění se zavazovat (v obecné rovině).

Pokud se jedná o osobu, která byla omezena na svéprávnosti z důvodu závislosti na návykových látkách či závislosti na hracích automatech, může smlouvu uzavřít jen za podmínek, za jakých by mohl pořídit závěť, tedy pouze o polovině pozůstalosti. Čtvrtina však musí i zde zůstat nezatížená.

Dědická smlouva i přes smluvní volnost, neomezuje zůstavitele v dispozici s majetkem za jeho života. Zůstavitel také může majetek na smluvního dědice převést již za svého života, což vyloučí praktické naplnění dědické smlouvy. Zůstavitel může majetek sepsat ve formě veřejné listiny, kdy v případě pozdějšího nabytí dalšího majetku zůstavitelem, se dědická smlouva vztahuje pouze na majetek sepsaný ve veřejné listině.

Výhodou dědické smlouvy pro dědice je tak zejména podstata smluvního ujednání a jeho základní rysy, kdy ani dědickou smlouvu nemůže zůstavitel jednostranně měnit ani rušit, jako např. závěť. To dává dědici značnou míru právní jistoty, že se dědicem skutečně stane.

Pokud dědická smlouva nesplňuje formální náležitosti stanovené pro její platnost novým občanským zákoníkem, nebo nevyhovuje ustanovením zákona o smlouvách, může být platná jako závěť, kdy však ztrácí samozřejmě veškeré vlastnosti smlouvy. O platnou závěť se však bude jednat pouze tehdy, pokud splňuje všechny zákonem stanovené formální předpoklady.

Dědickou smlouvu lze uzavřít také mezi manželi, kdy jedna strana povolává druhou za dědice nebo odkazovníka a druhá strana toto přijímá, anebo se takto za dědice nebo odkazovníky povolávají navzájem. Takovou smlouvu mohou uzavřít i snoubenci. Rozvodem manželství se pak práva a povinnosti z dědické smlouvy neruší, lze se však zrušení dědické smlouvy dovolávat u soudu.

Tedy pro rekapitulaci lze o dědické smlouvě uvést, že:

  • nelze pořídit o celé pozůstalosti, čtvrtina musí zůstat volná, ale i tu může zanechat i jedinému dědici ze smlouvy,
  • zůstavitel může po podpisu smlouvy i nadále bez omezení disponovat se svým majetkem,
  • v dědické smlouvě se zákonní dědici mohou zříct svého zákonného dědického práva.

Odkaz

Obdobně jako dědická smlouva i odkaz, jako nový institut dědického práva, přináší posílení autonomie vůle zůstavitele, který odkazem může zřídit odkazovníku pohledávku na vydání určité věci, popřípadě jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva vůči jeho dědicům, a to v poměru k jejich podílům.

Odkaz ale není dalším dědickým titulem a odkazovník se nestává dědicem zůstavitele. Tato skutečnost má zásadní význam pro odkazovníka, který není zatížen dluhy zůstavitele, které na pozůstalosti váznou a nenabývá vlastnictví k předmětu odkazu smrtí zůstavitele, ale některou ze zákonem předpokládaných a stanovených právních skutečností, jako je předání věci nebo zápisem převodu vlastnického práva ve veřejném rejstříku (např. katastru nemovitostí). Odkazovník se nestává ani účastníkem dědického řízení.

Samotný vznik práva na odkaz může zůstavitel podmínit nějakou právní skutečností, kdy odkaz v takovém případě vznikne až splněním podmínky, nikoliv již smrtí zůstavitele. Pokud by dědic odkazovníku nechtěl předmět odkazu vydat, má odkazovník právo se vydání věci domáhat u obecných soudů.

Zůstavitel je nicméně při zřizování odkazu omezen tím, že každému z dědiců zůstavitele musí zůstat z hodnoty dědictví alespoň čtvrtina nezatížená odkazy. Zůstavitel je oprávněn také odkazem pamatovat jak na konkrétní osobu, tak i na skupinu osob, jako jsou příbuzní, členové sportovního klubu či chudí. Může též ponechat přímo na dědici nebo na někom jiném, např. na vykonavateli závěti, aby určil, jak a které ze skupiny osob mají být poděleny. To je praktické např. tehdy, pokud zůstavitel má v úmyslu obdarovat neurčitě vymezenou skupinu osob, např. chudé. Nedá-li tak zůstavitel dědici výslovný pokyn, má volbu dědic dle svého uvážení. Pokud dědic nemůže z nějakého důvodu volbu vykonat, určí odkazovníky soud, přičemž je samozřejmě povinen co nejvíce šetřit vůli zůstavitele.

Jelikož je odkaz de facto pohledávkou, může zůstavitel odkazem zatížit pouze dědice nebo odkazovníka. V případě odkazovníka se přitom jedná o pododkaz. Odkazovník je takový odkaz přitom povinen splnit i tehdy, pokud hodnota dalšího odkazu přesahuje hodnotu odkazu, který je mu určen. Tedy v takovém případě se může stát, že odkazovník odevzdá ze svého majetku více, než nabyl z odkazu, který mu určil zůstavitel.

V případě, že odkazovník odkaz nenabude, splní další odkaz ten, komu odkaz připadl. Této povinnosti se může zprostit tehdy, přenechá-li odkaz osobě, které byl další odkaz zůstaven. Příkladem by mohla být situace, kdy zůstavitel má dva kamarády Petra a Pavla. Petr je vlastníkem šperku, který se líbí Pavlovi. Zůstavitel se rozhodne povolat svého kamaráda Petra a přikázat mu, aby vydal Pavlovi zmíněný šperk. Petr tak má na výběr, zda dědictví přijmout a šperk vydat či odmítnout dědictví a šperk si ponechat.

Odkaz může být zůstavitelem také odvolán. K tomu dochází automaticky také v případě, že:

  • zůstavitel odkázanou věc zničí, nebo ji zcizí a znovu nenabude,
  • odkázanou věc změní takovým způsobem, že to je již věc jiná, pokud k tomu ale došlo mimo vůli zůstavitele, má se za to, že nejde o odvolání odkazu a odkazovníku náleží peněžitá náhrada,
  • odkázanou pohledávku vymůže a vybere, pokud zčásti, uplatní se právní domněnka částečného odvolání odkazu, kdy pohledávka nadále trvá.

Pro dědice je důležité, že splatnost odkazu je odstupňovaná podle finanční náročnosti výplaty odkazu. Pokud se jedná o odkaz k jednotlivým věcem nebo k dobročinným účelům, nastává jeho splatnost ihned. Ostatní odkazy jsou splatné až rok po smrti zůstavitele. Zůstavitel však může svoji vůli projevit i jiným způsobem a ulehčit nebo naopak ztížit pozici dědiců při vydávání odkazu. Při odkazu dávek splatných ročně, měsíčně nebo jinak nabývá odkazovník právo k částce, která připadá na celou dobu, dožije-li se jejího počátku. Splátka se však stane splatnou až v určenou dobu splatnosti.

Odkaz lze zřídit jak k věci určené druhově, tak k věci určené jednotlivě. U druhově určené věci rozhodne osoba obtížená odkazem, tedy dědic, nebo odkazovník, kterou z věcí v pozůstalosti, za předpokladu, že jich je více, odkazovník dostane. Ponechá-li však volbu na odkazovníku, je ten oprávněn si zvolit i věci nejlepší. U věci určené jednotlivě náleží odkazovníku přímo ta věc z pozůstalosti, kterou zůstavitel určil. Právě takovou věc je mu dědic povinen vydat.

Odkázat lze i věc, která není v pozůstalosti, tedy věc, kterou zůstavitel před smrtí nevlastnil. Pokud tak zůstavitel odkáže v odkazu, aby dědic vydal odkazovníku věc, která není v pozůstalosti, musí jí dědic odkazovníku opatřit, ať již z jeho majetku, nebo ji musí opatřit od třetích osob. V případě peněz je osoba obtížená odkazem jím zavázána i tehdy, kdy peníze na takovou úhradu v pozůstalosti vůbec nejsou. Pokud se má odkazovníku koupit určitá věc, kterou však nelze za cenu obvyklou opatřit, vydá se odkazovníku pouze její cena v penězích, aby si věc opatřil sám.

Odkázat lze přitom i pohledávku, a to včetně jejího příslušenství, s případným zajištěním. Pokud tvoří předmět odkazu pohledávka, kterou má zůstavitel za odkazovníkem, je osoba odkazem zatížená povinna vydat odkazovníku kvitanci nebo mu vrátit dlužní úpis.

Pokud je čistá pozůstalost odkazy obtížena tak, že je téměř vyčerpána a dědic nevyužije možnosti práva na poměrné zkrácení odkazu, má dědic právo jen na náhradu nákladů učiněných při splnění odkazů a na přiměřenou odměnu za svou námahu.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.




• Témata: Právní průvodce | Právo
• Oblasti podnikání: Právo, právní služby | Služby