Dědická smlouva

Dědická smlouva je jedním z dědických titulů, který má v rámci právního řádu přednost před ostatními projevy zůstavitelovi vůle. Český právní řád tento institut znal již před rokem 1950, avšak následně byla možnost uzavírat smlouvy pro případ smrti vyloučena a tyto smlouvy byly považovány za absolutně neplatné. Právní úprava účinná od 1. ledna 2014 dědickou smlouvu opět umožnila, čímž rozšířila dispozitivní prostor zůstavitele při uspořádání jeho majetkových poměrů pro případ smrti. Dnes má dědická smlouva nejvyšší právní sílu a má přednost před ostatními zůstavitelovy projevy poslední vůle.

Dědickou smlouvou může zůstavitel povolat druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice nebo odkazovníka, pokud s tím druhá smluvní strana vysloví v dědické smlouvě souhlas. Dědická smlouva musí být dle zákona pořízena ve formě veřejné listiny.

Autonomie vůle zůstavitele je v případě dědické smlouvy omezena tím, že nelze pořídit o celé pozůstalosti; nejméně čtvrtina pozůstalosti musí zůstat volná, aby k ní mohli uplatnit dědické právo dědici povolaní mimo rámec smlouvy, například závětí.

Zůstavitel musí mít nejen pořizovací způsobilost, ale i způsobilost se smluvně zavazovat. Tato skutečnost má značný význam v případě, kdy dědickou smlouvou pořizuje pro případ smrti osoba s omezenou svéprávností. V jiném případě může dědickou smlouvu pořizovat pouze osoba zletilá, která je plně svéprávná.

U osoby s omezenou svéprávností je nutný souhlas s uzavřením dědické smlouvy soudem ustanoveného opatrovníka. U takové osoby je vždy třeba zkoumat, v jakém rozsahu byla svéprávnost omezena, tedy zda bylo ponecháno oprávnění se zavazovat (v obecné rovině).

Pokud se jedná o osobu, která byla omezena na svéprávnosti z důvodu závislosti na návykových látkách či z důvodu patologického hráčství, může smlouvu uzavřít jen za podmínek, za jakých by mohla pořídit závěť, tedy pořídit může pouze o polovině pozůstalosti s výjimkou, že by dědicem druhé poloviny byl pouze stát. Čtvrtina však musí i zde zůstat nezatížená.

Dědická smlouva, ačkoli představuje závazný právní titul, nijak neomezuje zůstavitele v dispozici s majetkem za jeho života. Zůstavitel může majetek převést na smluvního dědice již za svého života, čímž může dojít k faktickému vyloučení účinků dědické smlouvy. V případě, že je majetek zahrnutý do dědické smlouvy vymezen ve veřejné listině, vztahuje se smlouva pouze na tento konkrétně označený majetek, přičemž na majetek nabytý později se její účinky nerozšiřují.

Výhodou dědické smlouvy pro dědice je tak zejména podstata smluvního ujednání a jeho základní rysy, kdy ani dědickou smlouvu nemůže zůstavitel jednostranně měnit nebo rušit, jako např. závěť. To dává dědici značnou míru právní jistotu, že se dědicem skutečně stane a rovněž o majetku, který děděním získá.

Pokud dědická smlouva nesplňuje formální náležitosti stanovené občanským zákoníkem pro její platnost, nebo nevyhovuje podmínkám pro smlouvy obecně, může být považována za závěť, čímž ale ztrácí všechny vlastnosti smlouvy. O závěť se však bude jednat pouze tehdy, pokud splňuje všechny zákonem stanovené formální požadavky.

Dědickou smlouvu lze uzavřít i mezi manželi, kdy jedna strana povolává druhou za dědice nebo odkazovníka a druhá strana toto přijímá, nebo se vzájemně povolávají za dědice či odkazovníky. Takovou smlouvu mohou uzavřít i snoubenci, přičemž účinnosti nabývá dnem vzniku manželství. V případě rozvodu manželství zůstávají práva a povinnosti vyplývající z dědické smlouvy i nadále v platnosti, pokud si účastníci smlouvy neujednali jinak.

Po rozvodu manželství se bývalí manželé mohou domáhat zrušení dědické smlouvy soudem. Návrhu však nebude vyhověno, pokud směřuje vůči manželu, který rozvrat manželství nezapříčinil a s rozvodem nesouhlasil. Odlišné účinky má prohlášení manželství za neplatné. To účinky dědické dohody ruší, pokud již manželství nezaniklo dříve smrtí jednoho z manželů.

Tedy pro rekapitulaci lze o dědické smlouvě uvést, že:

• nelze ji pořídit o celé pozůstalosti, čtvrtina musí zůstat volná, ale i tu může zanechat i jedinému dědici ze smlouvy,
• zůstavitel může po podpisu smlouvy i nadále bez omezení disponovat se svým majetkem,
• v dědické smlouvě se zákonní dědici mohou zříct svého zákonného dědického práva.

Odkaz

Obdobně jako dědická smlouva i odkaz, jako institut dědického práva, přináší posílení autonomie vůle zůstavitele. Odkazem může zůstavitel zřídit odkazovníku pohledávku na vydání určité věci, popřípadě jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva vůči jeho dědicům, a to v poměru k jejich podílům.

Odkaz však není dalším dědickým titulem a odkazovník se nestává dědicem zůstavitele. Tato skutečnost je důležitá pro odkazovníka, protože ten nedědí dluhy po zemřelém a získává odkazovanou věc až ve chvíli, kdy dojde k jejímu předání nebo zápisu do příslušného veřejného registru, například do katastru nemovitostí.

Odkazovník se nestává ani účastníkem dědického řízení a zůstavitel může samotný vznik práva na odkaz podmínit nějakou právní skutečností, tedy tak, že odkaz vznikne až splněním podmínky, nikoliv již smrtí zůstavitele. Pokud by dědic odkazovníku nechtěl předmět odkazu vydat, má odkazovník právo se vydání věci domáhat u obecných soudů.

Zůstavitel je při zřizování odkazu omezen tím, že každému z dědiců musí zůstat z hodnoty dědictví alespoň čtvrtina nezatížená odkazy. Zůstavitel je vedle toho odkazem oprávněn pamatovat na konkrétní osobu, ale i na skupinu osob, jako jsou příbuzní, členové sportovního klubu či drogově závislí. Odkazem může pamatovat také na dobročinný, veřejně prospěšný či obdobný účel. Může též ponechat přímo na dědici nebo na někom jiném, např. na vykonavateli závěti, aby určil, jak a které ze skupiny osob mají být poděleny. To je praktické např. pokud má v úmyslu obdarovat neurčitě vymezenou skupinu osob, např. chudé. Nedá-li tak zůstavitel dědici výslovný pokyn, má volbu dědic dle svého uvážení. Pokud dědic nemůže z nějakého důvodu volbu vykonat, určí odkazovníky soud, přičemž je samozřejmě povinen co nejvíce šetřit vůli zůstavitele.

Jelikož je odkaz de facto pohledávkou, může zůstavitel odkazem zatížit pouze dědice nebo odkazovníka. V případě odkazovníka se jedná o pododkaz. Odkazovník je takový odkaz povinen splnit i tehdy, pokud hodnota dalšího odkazu přesahuje hodnotu odkazu, který je mu určen. Tedy v takovém případě se může stát, že odkazovník odevzdá ze svého majetku více, než nabyl z odkazu, který mu určil zůstavitel.

V případě, že odkazovník odkaz nenabude, splní další odkaz ten, komu odkaz připadl. Této povinnosti se může zprostit tehdy, přenechá-li odkaz osobě, které byl další odkaz zůstaven. Příkladem by mohla být situace, kdy zůstavitel má dva kamarády Petra a Pavla. Petr je vlastníkem šperku, který se líbí Pavlovi. Zůstavitel se rozhodne povolat svého kamaráda Petra a přikázat mu, aby vydal Pavlovi zmíněný šperk. Petr tak má na výběr, zda dědictví přijmout a šperk vydat či odmítnout dědictví a šperk si ponechat.

Odkaz může být zůstavitelem odvolán. K tomu dochází také automaticky v případě, že:

• zůstavitel odkázanou věc zničí, nebo ji zcizí a znovu nenabude,
• odkázanou věc změní takovým způsobem, že to je již věc jiná, pokud k tomu ale došlo mimo vůli zůstavitele, má se za to, že nejde o odvolání odkazu a odkazovníku náleží peněžitá náhrada,
• odkázanou pohledávku vymůže a vybere, pokud zčásti, uplatní se právní domněnka částečného odvolání odkazu, kdy pohledávka nadále trvá.

Pro dědice je důležité, že splatnost odkazu je odstupňovaná podle finanční náročnosti výplaty odkazu. Pokud se jedná o odkaz k jednotlivým věcem nebo k dobročinným účelům, nastává jeho splatnost ihned. Ostatní odkazy jsou splatné až rok po smrti zůstavitele. Zůstavitel však může svoji vůli projevit i jiným způsobem a ulehčit nebo naopak ztížit pozici dědiců při vydávání odkazu. Při odkazu dávek splatných ročně, měsíčně nebo jinak nabývá odkazovník právo k částce, která připadá na celou dobu, dožije-li se jejího počátku. Splátka se však stane splatnou až v určenou dobu splatnosti.

Odkaz lze zřídit k věci druhově i individuálně určené. U druhově určených věcí je volba věci, kterou odkazem nabyde, primárně na dědici, pokud není určeno, že si ji odkazovník vybere sám. U věci individuálně určené obdrží odkazovník konkrétní, zůstavitelem určenou věc, kterou má dědic povinnost mu vydat.

Odkázat lze i věc, která není součástí pozůstalosti, tedy věc, kterou zůstavitel před smrtí nevlastnil. Pokud však zůstavitel v odkazu výslovně určí, že má být taková věc odkazovníkovi vydána, přechází na dědice povinnost ji opatřit – buď ze svého vlastního majetku, nebo pořízením od třetích osob. V případě odkazu peněžní částky je dědic zavázán odkaz splnit, i když v pozůstalosti žádné peníze nejsou. Pokud má být odkazem pořízena konkrétní věc, ale za obvyklou cenu ji nelze sehnat, má odkazovník právo na vyplacení její obvyklé ceny, aby si ji mohl obstarat sám.

Odkázat lze i pohledávku, včetně jejího příslušenství a případně zajištění. Pokud tvoří předmět odkazu pohledávka, kterou má zůstavitel za odkazovníkem, je osoba zatížená odkazem povinna odkazovníku vydat kvitanci nebo mu vrátit dlužní úpis.

V případě, že jsou odkazy tak rozsáhlé, že téměř vyčerpají čistou pozůstalost, a dědic se nerozhodne využít svého práva na poměrné zkrácení odkazu, má dědic právo alespoň na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených se splněním odkazů. Vedle toho mu také náleží přiměřená odměna za vynaloženou námahu.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.