Historický exkurz

Otázka posuzování vlivů na životní prostředí je již dlouhodobě v rámci České republiky upravována. Poprvé byla tato oblast upravena v zákoně č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů rozvojových koncepcí a programů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů. Tato právní úprava byla následně nahrazena zákonem č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, který představuje současný základ pro proces EIA a SEA.

Zákon EIA nabyl účinnosti roku 2002, avšak v roce 2015 byl změněn významnou novelou, a to zákonem č. 39/2015 Sb., změna zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a dalších zákonů (dále jen „novela“), s účinností od 1. dubna 2015.

Důvody pro takto rozsáhlou novelu byly poměrně závažné, neboť povolovací procesy plně nezohledňovaly požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/92/EU, o posuzování některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, a České republice bylo pohrozeno ze strany Evropské unie omezením dotací.

Nesoulad české právní úpravy s unijním právem se především týkal nedostatečného zapojení veřejnosti do povolovacích procesů, nezávaznosti stanoviska EIA v navazujících řízeních a omezené možnosti soudní ochrany dotčené veřejnosti.

Současně nebylo stanovisko dle zákona EIA správním rozhodnutím, ale bylo vydáváno dle části IV. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), tedy jako osvědčení, sdělení, vyjádření, proti kterému se veřejnost nemohla bránit v soudním řízení ani v procesu EIA. Stanovisko bylo dle judikatury přezkoumatelné až v rámci navazujících řízeních.

Skutečnost, že stanovisko a jeho podmínky nebyly závazné, mohla vést ke změnám záměru v navazujících řízeních, co se týče rozsahu, kapacity, technického řešení, apod. Taktéž docházelo k situacím, kdy záměr, u kterého bylo vydáno nesouhlasné stanovisko, byl navzdory této skutečnosti zrealizován.

Z výše popsaných důvodů musel být zákon EIA změněn tak, aby odpovídal komunitárním předpisům, v opačném případě hrozilo zastavení čerpání veškerých evropských dotací.

Základní pojmy zákona EIA

Definice záměru a koncepce již byly vysvětleny výše. Pro orientaci v zákoně EIA jsou důležité ještě následující pojmy.

Příslušným úřadem, který bude posuzovat jednotlivé záměry, je buď Ministerstvo životního prostředí, nebo krajský úřad v přenesené působnosti.

Otázka, který úřad je pro konkrétní záměr příslušným úřadem, je taktéž vyřešena v příloze č. 1 zákona EIA, ve které je stanoveno, kdo je oprávněn posoudit předmětný záměr – zda Ministerstvo životního prostředí nebo příslušný krajský úřad. Současně je Ministerstvo životního prostředí vždy příslušné k zajištění posouzení mezistátních záměrů a koncepcí.

Dotčeným orgánem se rozumí správní orgán, který hájí zájmy chráněné zvláštními právními předpisy a jehož územně správní obvod alespoň zčásti tvoří dotčené území, a správní orgán příslušný podle jiného právního předpisu k vydání správního aktu, namísto nějž se vydává jednotné environmentální stanovisko.

Za navazující řízení se dle zákona EIA považují  řízení vedené k záměru nebo jeho změně, které podléhají posouzení vlivů záměru na životní prostředí, jde-li o řízení vyjmenované v § 3 písm. g) zákona EIA, zejména potom řízení o povolení záměru dle stavebního zákona.

Velmi důležitá je definice dotčené veřejnosti, neboť právě dotčené veřejnosti přiznává zákon EIA významná procesní oprávnění – například možnost účasti v navazujících řízeních a za splnění zákonných podmínek i možnost soudní ochrany. Veřejností se rozumí jedna či více osob.

Mezi dotčenou veřejnost se řadí:

• osoba, která může být rozhodnutím vydaným v navazujícím řízení dotčena na svých právech nebo povinnostech,
• právnická osoba soukromého práva, jejímž předmětem činnosti je ochrana životního prostředí nebo veřejného zdraví, a jejíž činnost vznikla alespoň 3 roky před zveřejněním informací o navazujících řízeních, případně před tím, než je vydán závěr zjišťovacího řízení, že záměr nepodléhá dalšímu posuzování, či pokud získala minimálně 200 podpisů dle § 3 odst. 1 písm. i) bodu 2 zákona EIA (dále jen „právnická osoba soukromého práva“).

Především definice právnické osoby soukromého práva jako dotčené veřejnosti, kdy se bude zpravidla jednat o spolek, je velice důležitá, neboť tato osoba může využívat procesní práva v navazujících řízeních a za splnění podmínek rovněž využít tuto ochranu.. Zákon EIA však tato oprávnění nepřiznává pouze právnickým osobám soukromého práva, ale také dalším osobám splňujícím podmínky stanovené pro dotčenou veřejnost. Časové omezení minimální doby činnosti spolku bylo zavedeno z důvodu, aby bylo pokud možno zabráněno účelově vytvořeným subjektům bez skutečného vztahu k ochraně životního prostředí a blokacím záměrů z jejich strany.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.