Práva a povinnosti akcionáře



Akcionářská žaloba

Specifickým právem, které zákon o obchodních korporacích přiznává kvalifikovanému akcionáři, je právo podat tzv. akcionářskou žalobu, upravenou v § 371 a násl. ZOK. Podstata akcionářské žaloby spočívá v právu kvalifikovaného akcionáře domáhat se za určitých okolností za společnost nároků, a to i přesto, že takové právo náleží primárně orgánům společnosti.

Institutu akcionářské žaloby může kvalifikovaný akcionář využít typicky v případě, způsobí-li člen představenstva společnosti újmu tím, že při výkonu funkce nejedná s péčí řádného hospodáře, nebo například poruší zákaz konkurence. Pak lze jen těžko očekávat, že představenstvo bude jednat naprosto nestranně a bude náhradu újmy na svém členu či členech (případně na členu či členech dozorčí rady) vymáhat tak, jako by to byla „cizí“ osoba.

Akcionářská žaloba, spadající do kategorie tzv. derivativních žalob, tedy představuje výjimku z obecného principu, podle kterého je to představenstvo jako statutární orgán společnosti, kdo rozhoduje o uplatňování práv za společnost tak, aby chránil její majetek a nejlepší zájmy společnosti i jejích akcionářů.

Existence institutu akcionářské žaloby tedy má zároveň posilovat důvěru minoritních akcionářů v investování do velkých kapitálových společností a zároveň představovat určitou hrozbu pro členy představenstva či dozorčí rady, která je motivuje k řádnému plnění jejich zákonných povinností.

Má-li společnost jednoho výrazně majoritního akcionáře či skupinu akcionářů, slouží institut akcionářské žaloby též jako ochrana minoritních akcionářů před tímto ovládajícím akcionářem či akcionáři.

Každý kvalifikovaný akcionář tedy je oprávněn (nikoli však povinen) se za společnost domáhat:

  • náhrady újmy (majetkové i nemajetkové) proti členu představenstva nebo dozorčí rady;
  • splnění případné povinnosti člena představenstva nebo dozorčí rady plynoucí z dohody o vypořádání újmy, která vznikla společnosti porušením péče řádného hospodáře;
  • splacení emisního kursu proti akcionáři, který je v prodlení s jeho splácením (včetně úroku z prodlení se splácením emisního kursu, který činí dvojnásobek zákonné sazby úroku z prodlení, ledaže stanovy akciové společnosti určí výši úroku z prodlení jinak).

V takovém řízení je kvalifikovaný akcionář oprávněn společnost také zastupovat jako zákonný zástupce. Totéž platí obdobně pro následný výkon rozhodnutí, kvalifikovaný akcionář je tedy oprávněn za společnost vymáhat soudem uloženou povinnost i cestou exekuce. Účastníky řízení jsou akciová společnost zastoupená kvalifikovaným akcionářem a žalovaný člen orgánu společnosti nebo akcionář, který je v prodlení se splacením emisního kursu akcií.

K zaplacení soudního poplatku je povinna akciová společnost, nicméně nezaplatí-li jej, musí tak učinit kvalifikovaný akcionář, aby řízení nebylo zastaveno. Kvalifikovaný akcionář se pak náhrady za zaplacený soudní poplatek může domáhat na společnosti.

Po podání žaloby bude soud nejprve zkoumat tzv. aktivní legitimaci žalobce, tedy to, zda osoba, která žalobu podala, je způsobilá tak učinit – v tomto případě zda je kvalifikovaným akcionářem. Definici kvalifikovaného akcionáře pak musí žalobce splňovat po celou dobu řízení. Dále soud zkoumá, zda akcionář – domáhá-li se náhrady újmy proti členu představenstva – předem písemně informoval dozorčí radu, jak požaduje zákon.

Co se týká tzv. pasivní legitimace, tedy vůči komu může akcionářská žaloba směřovat, žalovanou osobou může být člen představenstva, člen dozorčí rady, dále akcionář, který je v prodlení se splácením emisního kursu, a v akciové společnosti s monistickou strukturou vnitřního uspořádání je to též statutární ředitel nebo člen správní rady. Proti jiným osobám akcionářská žaloba směřovat nemůže.

Důkazní břemeno v řízení leží na straně žalovaného člena orgánu, příp. akcionáře, který musí prokázat, že se nedopustil vytýkaného protiprávního jednání, ledaže soud rozhodne, že po něm takové prokazování nelze spravedlivě požadovat. Tedy je-li členu orgánu společnosti vytýkáno porušení péče řádného hospodáře, je na něm, aby prokázal, že své povinnosti neporušil.

Pro úplnost je nutno dodat, že soudní řízení zahájené na základě akcionářské žaloby není tzv. řízením ve věci právnických osob podle zákona o zvláštních řízeních soudních, tedy nepatří mezi zvláštní řízení soudní, dříve zvaná „nesporná“.

Ve vztahu k vymáhání náhrady újmy však kvalifikovaný akcionář nemá právo domáhat se náhrady újmy akcionářskou žalobou tehdy, bylo-li o újmě rozhodnuto tak, že bude vypořádána podle smlouvy uzavřené s příslušným členem představenstva nebo dozorčí rady, přičemž tato smlouva byla schválena valnou hromadou společnosti alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů všech akcionářů.

Akcionářské žaloby však i v tomto případě může kvalifikovaný akcionář využít tehdy, je-li ten, kdo újmu společnosti způsobil, jejím jediným akcionářem nebo osobou, která společnost ovládá. V takovém případě se kvalifikovaný akcionář může dovolávat relativní neúčinnosti dohody, a tedy i náhrady způsobené újmy v původním rozsahu.

Praktická použitelnost této výjimky však je značně diskutabilní – způsobil-li společnosti újmu jediný akcionář, je tento z povahy věci také jediným kvalifikovaným akcionářem, tedy se zřejmě nebude za společnost domáhat náhrady újmy, kterou sám způsobil.

 Akcionářskou žalobu lze podat také proti vlivné osobě, způsobí-li společnosti újmu. Vlivem se rozumí také vliv vykonávaný prostřednictvím jiné osoby nebo jiných osob. Vlivnou osobou však nemůže být člen orgánu společnosti nebo její prokurista. V řízení vedeném proti vlivné osobě na základě akcionářské žaloby leží důkazní břemeno na straně vlivné osoby, tedy tato osoba musí prokázat, že se protiprávního jednání nedopustila. Soud však může rozhodnout, že prokazování po vlivné osobě nelze spravedlivě požadovat.

Členem představenstva, členem dozorčí rady nebo vlivnou osobou se pro potřeby akcionářské žaloby rozumí také ten, kdo v takovéto pozici již není, ale byl v ní v době vzniku újmy, jejíž náhrada je po něm kvalifikovaným akcionářem požadována, nebo v době jednání, v jehož důsledku újma vznikla (tedy bývalý člen představenstva, bývalý člen dozorčí rady, bývalá vlivná osoba). Pasivní legitimaci žalované osoby však musí kvalifikovaný akcionář prokázat.

Přestane-li být akcionář, který akcionářskou žalobu podal, akcionářem, zastupuje v řízení společnost jeho právní nástupce, byl-li mu původní akcionář znám (touto podmínkou znalosti původního akcionáře zákonodárce pravděpodobně naráží na problematiku nabývání akcií na regulovaném trhu založeném na anonymitě smluvních stran, tedy i prodávajícího). Převodem akcií z kvalifikovaného akcionáře, který podal akcionářskou žalobu, se tedy obecně řízení nekončí.

Před uplatněním práva na náhradu újmy proti členovi představenstva (tzn. před podáním akcionářské žaloby) je kvalifikovaný akcionář povinen o svém záměru informovat písemně dozorčí radu společnosti. Stejně tak před uplatněním práva na náhradu újmy proti statutárnímu řediteli je kvalifikovaný akcionář povinen písemně informovat správní radu společnosti.

Cílem této notifikační povinnosti je umožnit dozorčí radě, resp. správní radě, aby mohla sama uplatnit právo na náhradu újmy, vzniklé jednáním člena představenstva či statutárního ředitele.

Dozorčí rada, stejně jako ostatní orgány akciové společnosti, však nemá právní způsobilost, a nelze jí tedy z právního hlediska doručovat. Byť podle rozhodovací praxe je dostatečné osobní předání informace předsedovi dozorčí či správní rady, z hlediska právní jistoty bude nejvhodnější, bude-li písemná informace o záměru kvalifikovaného akcionáře adresována společnosti, ideálně s dovětkem „k rukám předsedy dozorčí rady“.

Pokud informovaný orgán neuplatní právo na náhradu újmy nebo na splacení emisního kursu bez zbytečného odkladu po obdržení informace od kvalifikovaného akcionáře, může akcionář toto právo uplatnit za společnost sám.

Hodlá-li však kvalifikovaný akcionář podat akcionářskou žalobu proti členu dozorčí rady, případně proti akcionáři kvůli jeho prodlení se splacením emisního kursu akcií, žádnou zákonnou notifikační povinnost nemá (byť zákon výslovně uvádí, že může akcionář právo na splacení emisního kursu uplatnit až v případě, neuplatní-li je bez zbytečného odkladu po obdržení informace informovaný orgán; jedná se však zřejmě o přehlédnutí zákonodárce, které je bez právního významu).

V souladu s povinností loajality akcionáře vůči společnosti, o které bude pojednáno níže, však lze notifikaci doporučit. Absence notifikační povinnosti samozřejmě nemá vliv na povinnost nejprve vyzvat akcionáře, který je v prodlení se splacením emisního kursu akcií, ke splnění jeho vkladové povinnosti.

Žaloba na náhradu reflexní újmy

Od akcionářské žaloby upravené zákonem o obchodních korporacích je nutno odlišovat žalobu na náhradu reflexní újmy podle občanského zákoníku.

Podle § 213 OZ platí, že poškodí-li korporaci její člen nebo člen jejího orgánu způsobem, který zakládá jeho povinnost k náhradě a kterým byl poškozen i jiný člen korporace na hodnotě své účasti, a domáhá-li se náhrady jen tento člen, může soud škůdci i bez zvláštního návrhu uložit povinnost nahradit způsobenou škodu jen korporaci, pokud to odůvodňují okolnosti případu, zejména pokud je dostatečně zřejmé, že se takovým opatřením vyrovná i škoda na znehodnocené účasti.

Jedná se tedy o situaci, kdy v akciové společnosti člen představenstva nebo dozorčí rady, resp. statutární ředitel či člen správní rady, nebo akcionář společnost svým jednáním poškodí, čímž dojde k poškození jiného akcionáře na hodnotě jeho účasti ve společnosti (tedy dojde ke snížení hodnoty jeho akcií).

Základní rozdíl mezi žalobou na náhradu reflexní újmy a mezi akcionářskou žalobou spočívá v osobě žalobce – zatímco v případě akcionářské žaloby je žalobcem sama společnost, zastoupená kvalifikovaným akcionářem, žalobu na náhradu reflexní újmy podává sám akcionář vlastním jménem. Žalobou na náhradu reflexní újmy se akcionář rovněž nedomáhá náhrady celé vzniklé újmy, nýbrž jen její části, která odpovídá újmě vzniklé jeho osobě snížením hodnoty jeho akcií.

Na rozdíl od akcionářské žaloby se žalobou na náhradu reflexní újmy může náhrady domáhat každý akcionář společnosti, bez ohledu na výši jeho podílu. Právo domáhat se náhrady reflexní újmy tedy není vyhrazeno pouze kvalifikovaným akcionářům.

Žalobu na náhradu reflexní újmy může akcionář podat v případě, nedomáhá-li se vzniklé újmy („primární“, nikoli již reflexní újmy) sama společnost, a to buď přímo prostřednictvím svých orgánů, nebo zastoupena akcionářem v řízení po podané akcionářské žalobě.

Jak vyplývá z dikce zákona, může soud buď na návrh akcionáře, nebo i bez návrhu, rozhodnout o povinnosti nahradit způsobenou škodu jen společnosti (nikoli tedy samotnému akcionáři), pokud to odůvodňují okolnosti případu – zejména pokud je dostatečně zřejmé, že se takovým opatřením vyrovná i škoda na znehodnocené účasti (tedy opět se vyrovná hodnota akcionářova podílu).

Povinnost loajality

Na samém závěru tohoto pojednání o právech a povinnostech akcionáře je nutno rozebrat zásadní povinnost každého akcionáře, která se vine jako červená nit celým předchozím výkladem jakožto korektiv veškerého jednání akcionáře – povinnost loajality. Ta provází veškeré další akcionářské povinnosti, ať již s ní souvisí přímo, či nepřímo.

Povinnost loajality je upravena v § 212 odst. 1 OZ tak, že přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se čestně a zachovávat její vnitřní řád. Zároveň pak korporace nesmí svého člena bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská práva i oprávněné zájmy.

Úprava povinnosti loajality vychází především z té skutečnosti, že členství v jakékoli korporaci, tedy i akciové společnosti, je dobrovolné a každá osoba má právo se rozhodnout, zda se členem korporace – v našem případě akcionářem – stane.

Jestliže se osoba rozhodne stát se akcionářem, je povinna dodržovat nejen zákon, ale také interní dokumenty společnosti – tedy zejména její zakladatelské právní jednání (stanovy). Veškeré jednání akcionáře pak má respektovat účel existence společnosti stanovený právními předpisy a v jejich mezích také stanovami. Pouze takové jednání je vůči společnosti loajální.

V povinnosti loajality je obsažena řada dílčích povinností – např. povinnost nezneužívat hlasovací většiny, nezneužívat postavení ovládající osoby, nezasahovat do obchodního vedení nad rámec zákonem stanovených práv apod. Kompletní výčet těchto dílčích povinností je prakticky nemožný, proto je vždy nutno konkrétní situaci vykládat s přihlédnutím k obecné povinnosti loajality.

Nositelem povinnosti loajality vůči společnosti je každý z akcionářů, nejen akcionář majoritní, nýbrž i akcionáři menšinoví.

Byť zákon hovoří pouze o loajalitě ve vztahu ke společnosti, je zjevné, že požadavek loajality má být dodržen též vůči ostatním členům korporace, tedy vůči ostatním akcionářům. Dodržení požadavku loajality vůči společnosti však v důsledku znamená dodržení povinnosti loajality také vůči ostatním akcionářům – naopak poškození společnosti způsobuje rovněž poškození práv jejích akcionářů.

V odstavci druhém § 212 OZ zákonodárce upravuje postup proti zneužití hlasovacího práva takto – zneužije-li člen soukromé korporace hlasovací právo k újmě celku, rozhodne soud na návrh toho, kdo prokáže právní zájem, že k hlasu tohoto člena nelze pro určitý případ přihlížet. Toto právo zaniká, pokud návrh není podán do tří měsíců ode dne, kdy k zneužití hlasu došlo. Zmeškání této lhůty nelze prominout.

Osobou, která má v této záležitosti právní zájem, je vždy člen korporace, v našem případě akcionář. Jinou osobou s právním zájmem může být například věřitel, může-li svůj právní zájem prokázat.

O tom, že se k hlasům akcionáře nebude přihlížet, lze rozhodnout vždy jen pro určitý případ a zpětně. Není možné akcionáře takto zbavit hlasovacího práva obecně, do budoucna.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Přehled všech témat Orientace v právních úkonech




• Témata: Právní průvodce | Právo
• Oblasti podnikání: Právo, právní služby | Služby