Základy občanského soudního řízení

Soudy

Soustava soudů v ČR

Seznam českých soudů včetně všech potřebných údajů

V občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.

Pravomoc a příslušnost soudů

Řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich. Jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.

Pravomoc soudů

Pod tímto pojmem rozumíme souhrn oprávnění a povinností, které zákon přiznává soudům k výkonu jejich činnosti. Náleží sem výkon soudnictví ve věcech trestních a občanskoprávních.

Určuje, které věci projednávají a rozhodují soudy, a který konkrétní soud se má věcí zabývat (okresní, krajský, vrchní, nejvyšší).

Občanskoprávní pravomoc stanoví občanský soudní řád nebo zákon o zvláštních řízeních soudních. Soudy projednávají a rozhodují věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných i obchodních vztahů. Jedná se o vztahy upravené NOZ, ZOK, zákoníkem práce, a dalšími právními normami, které s uvedenými základními předpisy souvisejí.

Soudy zaměřují svoji činnost k tomu, aby nedocházelo k porušování práv a zákonem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby nebylo zneužíváno práv na úkor těchto osob. Zjistí-li soud, že věc nespadá do jeho pravomoci, řízení usnesením zastaví. Po právní moci tohoto usnesení postoupí soud věc kompetentnímu orgánu.

Pokud dojde ke sporu o pravomoc mezi soudy a jinými státními orgány, jedná se o tzv. kompetenční konflikt, který řeší zvláštní senát složený ze soudců Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu.

Příslušnost soudů

Rozlišujeme příslušnost:

1. věcnou (druhovou, předmětovou) – vymezuje okruh působnosti mezi jednotlivými druhy soudů:

• určuje, který stupeň soudů má rozhodovat o určitých věcech v prvním stupni,
• řeší ji občanský soudní řád, k řízení v 1. stupni jsou většinou příslušné okresní soudy.

Věcná příslušnost je v OSŘ upravena v § 9 a dále v § 3 ZŘS. Obecně platí, že nestanoví-li zákon jinak, jsou v řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy. Krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně v případech uvedených v §9 odst. 2 OSŘ (např. ve sporech o vzájemné vypořádání úhrady přeplatku na dávce důchodového pojištění, nemocenského pojištění, státní sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi a ve sporech o vzájemné vypořádání regresní náhrady zaplacené v důsledku vzniku nároku na dávku nemocenského pojištění) nebo v § 3 odst. 2 ZŘS (např. ve věcech kapitálového trhu, ve věcech jmenování opatrovníka právnické osobě).

Krajské soudy jako soudy prvního stupně dále rozhodují v některých obchodních věcech (ve sporech mezi obchodními korporacemi, jejich společníky nebo členy a členy jejich orgánů nebo likvidátory, jde-li o vztahy týkající se výkonu funkce členů orgánů nebo likvidace, ve věcech ochrany názvu a pověsti právnické osoby, ve sporech z koupě závodu, pachtu závodu nebo jeho části).

Nově v návaznosti na rekodifikaci soukromého práva, tj. nabytím účinnosti nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích od 1. ledna 2014, je v souvislosti s věcnou příslušností soudů v prvním stupni nutno upozornit na velmi podstatnou změnu spočívající v tom, že pro řízení o sporech ze závazkových vztahů, a to i mezi podnikateli, budou v prvním stupni příslušny okresní soudy. Ve druhém stupni rozhodují soudy o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů (příslušný krajský soud) a krajských soudů (vrchní soud).

2. funkční – vymezuje rozsah působnosti mezi soudy různého druhu při projednání téže věci po sobě:

• procesní zákon určuje pravidla pro funkční příslušnost soudů jak v řízení odvolacím, tak v řízení dovolacím,
• jediným dovolacím orgánem proti rozhodnutí krajských a vrchních soudů jako soudů odvolacích se stal Nejvyšší soud.

3. místní – vymezuje rozsah působnosti mezi jednotlivými soudy téhož druhu a úrovně.

Základním pravidlem je, že k řízení je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.

Obecným soudem fyzické osoby je okresní soud, v jehož obvodu má osoba bydliště, a nemá-li bydliště okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale. Obecným soudem fyzické osoby, která je podnikatelem, je ve věcech vyplývajících z podnikatelské činnosti místně příslušný okresní soud, v jehož obvodu má sídlo. Obecným soudem právnické osoby je okresní soud, v jehož obvodu má sídlo.

Pro řízení o rozvod manželství je příslušný soud, v jehož obvodu mají nebo měli manželé poslední společné bydliště v ČR, bydlí-li v obvodu tohoto soudu alespoň jeden z manželů; není-li takového soudu, je příslušný soud obecný soud manžela, který nepodal návrh na zahájení řízení, a není-li ani takového soudu, obecný soud manžela, který podal návrh na zahájení řízení.

Je-li pro řízení v prvním stupni věcně příslušný krajský soud a místní příslušnost se řídí obecným soudem účastníka, je místně příslušným krajský soud, v jehož obvodu je obecný soud účastníka.

Novela OSŘ č. 7/2009 Sb. upřesnila, že jestliže byla příslušnost soudu (ať místní nebo věcná) určena pravomocným rozhodnutím soudu, nelze ji již dále zkoumat, a to ani při zkoumání podmínek řízení v odvolacím nebo dovolacím řízení. Stejně tak věcně i místně příslušným je soud v případě, že jeho příslušnost již nelze podle zákona v dalších stadiích řízení zkoumat.

Proti zahraniční osobě lze podat žalobu (návrh na zahájení řízení) i u soudu, v jehož obvodu je v České republice umístěn její závod nebo organizační složka jejího závodu.

Účastníci

Řízení ve věcech týkajících se vztahů mezi podnikateli vyplývajících z podnikatelské činnosti se mohou písemně dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou. Tato tzv. prorogační dohoda musí být uzavřena písemně a musí být k pak samotné žalobě přiložena.

Základní principy soudnictví a civilního procesu

Zakotveny jsou v čl. 81, 82, 95, 96 Ústavy, čl. 36 – 38 Listiny, § 1 – 6 OSŘ, v zákoně o soudech a soudcích, v zákoně o zvláštních řízeních soudních, některé nejsou v právních předpisech výslovně vyjádřené.

Jsou to principy odpovídající právu na spravedlivý proces:

• princip předvídatelnosti – soud má v řízení postupovat předvídatelně,
• nezávislost a nestrannost soudů a soudců – soud má v procesu povahu „nezúčastněného třetího“ subjektu, přísné oddělení (organizační i kompetenční) od ostatních orgánů státu; soudy – soudci jsou plně suverénní a nesmějí být politicky ani jinak ovlivňovány, soudci jsou jmenováni hlavou státu bez časového omezení, odvoláváni jsou jen na základě řízení kárného soudu, jsou dostatečně finančně ohodnoceni,
• princip zákonného soudu a zákonného soudce – zřízení soudu jako instituce, jeho složení pro určitou kauzu i pravidla jeho výběru musí být stanovena zákonem, příslušnost soudu i soudce stanoví zákon; pouze zákonem, tedy obecně pro všechny subjekty stejně, má být stanoveno, kterým soudům (soudcům) které věci k rozhodování náležejí,
• princip rovnosti – účastníci (strany) musí stát před soudem v rovném (rovnoprávném) postavení, aniž by jedna strana byla procesně zvýhodněna; garance stejných možností účasti, vyjádření se k jednání oběma stranám, k záruce rovnosti patří právo použití mateřského jazyka v jednání před soudem; náklady na tlumočení hradí dle judikatury stát bez nároku na náhradu,
• právo na právní pomoc – směřuje k tomu, aby ochrana práv byla efektivní; toto právo přiznáno od počátku v každém řízení,
• princip veřejnosti – soud rozhoduje zásadně po jednání, k němuž má každý přístup, vyloučit veřejnost z jednání nebo jeho části lze jen při splnění zákonných důvodů,
• princip ústnosti a přímosti – podstatné v procesu je to, co bylo ústně sděleno (proto jednání začíná tzv. přednesy účastníků); tuto zásadu nenarušuje ani to, že účastník má možnost odkázat na písemné podání, soud je v přímém, osobním styku s účastníky; v současnosti je omezován zastoupením advokátem; odlišovat od práva být přítomen – to je neomezitelné (ale není povinností),
• princip hospodárnosti – ochrana práv má být poskytnuta rychle, účinně a bez zbytečných nákladů; na průtahy si lze stěžovat podáním stížnosti.

A také tzv. odvětvové principy civilního procesu:

• zásada dispoziční – procesní iniciativa je dána do rukou účastníků; založena na ideji právního zájmu = iniciativu má ten, kdo uplatňuje či brání svůj právní zájem, touto zásadou je ovládáno sporné řízení (podání žaloby, změna či zpětvzetí, soudní smír, odvolání žaloby) a zásada oficiality – uplatňuje se v nesporném řízení, a to z důvodu zohledňování obecného zájmu a právní ochrany slabších, řízení se zahajuje z podnětu soudu,
• zásada projednací – skutkový stav je soudem zjišťován v rozsahu účastníky tvrzeném a za pomoci důkazů účastníky označených (navržených), typická pro sporná řízení,
• zásada vyšetřovací – za objasnění skutkového stavu potřebné k požadovanému rozhodnutí nese odpovědnost soud; tato zásada nevylučuje povinnost účastníků uvádět rozhodné skutečnosti a nabízet důkazy, ale nespojuje tuto povinnost s procesními břemeny, tato zásada v zásadě uplatňuje jen v nesporných řízeních, např. ve věcech péče o nezletilé,
• zásada volného hodnocení důkazů – soud posuzuje provedené důkazy nejprve z hlediska jejich důležitosti pro rozhodnutí; důkazy, které se týkají podstatných skutkových okolností, hodnotí jednotlivě po stránce jejich zákonnosti (zda byly provedeny v souladu se zákonem) a z hlediska jejich věrohodnosti; jednotlivé poznatky takto získané pak porovná navzájem; výsledkem jsou skutková zjištění, z nichž vyplývá závěr o skutkovém stavu věci, který je základem pro právní posouzení podle norem hmotného práva, touto zásadou se řídí české civilní právo, a
• legální teorie důkazní – zákon stanoví důkazní sílu jednotlivých důkazních prostředků, popř. stanoví, které důkazní prostředky jsou pro prokázání určitých skutečností nutné a v jakém rozsahu, jediným náznakem legální teorie důkazní v našem právním řádu je stanovení důkazní síly veřejné listiny.

Občanské soudní řízení má směřovat pokud možno k pravdivému poznání, které jediné může být v principu základem spravedlivého rozhodnutí; pravdivost poznání je však určována a do jisté míry i limitována pravidly, v jejichž rámci se poznávání skutečností děje.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.