Náklady řízení

Náklady řízení v soudním řízení správním tvoří zejména hotové výdaje účastníků řízení a jejich zástupců, soudní poplatky, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady spojené s dokazováním, odměna zástupce a jeho hotové výdaje, příp. náklady na tlumočníka.

Pokud účastníka řízení zastupuje advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty (DPH), k nákladům řízení se připočítává také částka odpovídající DPH. Ta se vypočítává z advokátovy odměny za zastupování a z náhrad za výdaje, které jsou stanoveny podle advokátního tarifu.

Podstatné je, že i svědek má právo na náhradu hotových výdajů a ušlého výdělku, v případě, že soudu poskytne na jeho výzvu nebo na žádost stran řízení svědeckou výpověď. Toto právo zaniká, není-li uplatněno svědkem do tří dnů od výslechu nebo ode dne, kdy bylo svědku oznámeno, že k výslechu nedojde. O tom musí soud svědka vždy poučit.

I svědek má právo na náhradu za skutečné výdaje a ušlý výdělek, pokud na výzvu soudu nebo na žádost stran podá svědeckou výpověď. Toto právo však zaniká, pokud svědek nepodá žádost o náhradu do tří dnů od výslechu nebo od dne, kdy mu bylo oznámeno, že výslech se nekoná. Soud je povinen svědka o tomto právu vždy poučit.

Každý z účastníků a osob zúčastněných na řízení si platí své vlastní náklady, které jim v souvislosti s řízením vzniknou, a to včetně nákladů na právní zastoupení.

Stát pak platí náklady vynaložené na svědečné, znalečné, tlumočné a jiné náklady spojené s dokazováním. Ve výjimečných případech může předseda senátu uložit účastníkovi řízení, který nebyl osvobozen od soudních poplatků, aby složil zálohu na náklady provedení důkazu, který navrhl.

K takovému opatření soudy přistupují spíše zřídka, a to v případech, kdy zajištění důkazu nebo jeho provedení je spojeno s vysokými náklady, ale účastník na provedení důkazu přesto trvá. Je ovšem vždy na rozhodnutí soudu, zda provedení navrhovaného důkazu považuje za nezbytné ke správnému posouzení a rozhodnutí ve věci. Tato záloha se započítá do nákladů řízení a je-li nižší, než skutečné náklady, musí být účastníkem doplacena a naopak převýší-li skutečné náklady, budou soudem účastníkovi vráceny.

Při skončení řízení soud rozhoduje o náhradě těchto nákladů. Soudní řád správní vychází z premisy, že tyto náklady státu nahradí neúspěšný účastník řízení.

V případě, kdy jsou účastníci částečně úspěšní, hradí náklady poměrně, dle míry svého úspěchu ve věci. Např. účastník, který měl ve věci úspěch v 60 %, hradí 40 % nákladů, které stát platil, a protistrana, která měla úspěch 40 %, hradí 60 % nákladů, popřípadě rovným dílem, jestliže byl neúspěch obou účastníků stejný…“ (Drápal, s. 998 ).

Osvobození od soudních poplatků

Účastník řízení může vždy požádat soud také o osvobození od soudních poplatků, o němž rozhoduje předseda senátu, který je přizná tehdy, doloží-li účastník řízení, že nemá dostatečné prostředky k ochraně svých práv před soudem na vlastní náklady.

K osvobození od soudních poplatků dochází spíše výjimečně, častěji u fyzických než u právnických osob, ovšem ani u nich není takový postup vyloučen. Je-li pak neúspěšný účastník osvobozen od soudních poplatků pouze zčásti, soud mu vždy dle toho uloží i povinnost k náhradě zbytku nákladů řízení – je-li účastník například osvobozen. ze ¾, soud mu uloží k náhradě pouze ¼ nákladů.

Náhrada nákladů řízení

Ve většině případů má pak účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které před soudem důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V případech, kdy účastník měl jen částečný úspěch, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů.

Náhradu nákladů řízení je třeba odlišovat od povinnosti k náhradě nákladů za právní zastoupení, to se nehradí jen v případě, kdy účastník nebyl v řízení zastoupen advokátem. V takovém případě má účastník nárok pouze na náhradu takových nákladů, které mu vzniknou důvodně při uplatnění jeho práva u soudu a účasti na soudním řízení. Takovými náklady jsou např. jízdné nebo poštovné.

Právo na náhradu nákladů nevzniká žádnému z účastníků v případě, že bylo řízení zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta. Výjimku z tohoto pravidla tvoří situace, kdy byl podaný návrh vzat zpět kvůli chování odpůrce, nebo když bylo řízení zastaveno proto, že odpůrce navrhovatele dodatečně uspokojil. V takovém případě má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení bezvýhradně. Jedná se o situace, kdy po podání správní žaloby dojde k dohodě mezi navrhovatelem a žalovaným správním orgánem, který např. plně vyhoví žádosti navrhovatele nebo sám zruší rozhodnutí o uložené sankci.

Osoba zúčastněná na řízení má právo jen na náhradu nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných jí může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Ve výjimečných případech, existují-li důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává. Je v kompetenci soudu, aby posoudil individuální okolnosti daného případu, které mohou odůvodňovat použití tohoto moderačního pravidla před obecným principem přiznání nákladů dle úspěchu ve věci.

O povinnosti nahradit náklady řízení pak rozhoduje soud v rozsudku nebo usnesení, jímž řízení končí, přičemž určení její výše může předseda senátu ponechat až na písemné vyhotovení rozsudku nebo usnesení, a nesdělit je tak účastníkům řízení již při vyhlašování rozsudku nebo usnesení.

Řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu

Řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je nejvyužívanějším typem žaloby ve správním soudnictví. Tuto žalobu může podat ten, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech rozhodnutím správního orgánu. Žalobou je možné napadnout téměř každé rozhodnutí správních orgánů, výjimky se týkají zejména rozhodnutí o úpravě vedení správního řízení, nikoliv rozhodnutí ve věci samé.

Žalobce se v tomto typu řízení domáhá zrušení rozhodnutí, což de facto vede k obnově správního řízení.

Zvláštním typem tohoto řízení je možnost podat soudu návrh na změnu rozhodnutí o uložení pokuty nebo jiného trestu za přestupek nebo správní delikt. Takový postup může uplatnit osoba, která má za to, že za správní delikt nebo přestupek byla potrestána nepřiměřeně přísně. Soud v případě vyhovění takovému návrhu může pokutu nebo uložený trest zmírnit nebo úplně zrušit.

Podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu lze až po vyčerpání všech řádných opravných prostředků v původním správním řízení. Pokud by nebyla tato podmínka splněna, stává se žaloba nepřípustnou a soud se jí nebude vůbec zabývat – odmítne ji.

Lhůta k podání žaloby činí obecně dva měsíce ode dne, kdy bylo doručeno rozhodnutí. Některé zvláštní zákony však stanoví pro napadení jednotlivých rozhodnutí správních orgánů lhůtu kratší a je třeba tedy si vždy délku lhůty zkontrolovat.

S podáním žaloby není spojen odkladný účinek správního rozhodnutí. Žalobou tedy nedochází k pozastavení jeho vykonatelnosti. Žalobce je však oprávněn současně s podáním žaloby požádat soud, aby žalobě byl přiznán odkladný účinek, pokud je přesvědčen, že právní následky rozhodnutí by pro něj znamenaly významnou újmu. Pokud soud takové žádosti vyhoví, dochází k pozastavení účinků právní moci rozhodnutí správního orgánu a jeho vykonatelnosti, a to až do rozhodnutí o žalobě samotné.

Výsledkem řízení je rozsudek, kterým soud žalobu zamítne, vyhoví jí a v tomto případě také zruší napadené rozhodnutí. Věc pak vrací ke správnímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí. S výjimkou moderace uloženého trestu tak soud vždy pouze rozhodnutí ruší a je na správním orgánu, aby vydal znovu rozhodnutí, přičemž je však vázán právním názorem správního soudu.

Zvláštním způsobem ukončení sporu je pak tzv. autoremedura, kdy správní orgán může sám vyhovět žalobci a napadené rozhodnutí zrušit a vydat nové, které již bude žalobci „plně vyhovovat“. V takovém případě soud pouze řízení zastaví, jelikož pozbývá významu rozhodnutí rušit.

Bližší informace můžete najít na webu Nejvyššího správního soudu.

Ochrana proti nečinnosti správního orgánu

Žalobu proti nečinnosti správního orgánu je oprávněn podat ten, kdo se domáhal u správního orgánu vydání rozhodnutí nebo osvědčení, ale správní orgán zůstal nečinný. Pro podání této žaloby je rovněž nutno bezvýsledně vyčerpat opravné prostředky, které mu poskytují ochranu před nečinností ve správním řízení.

Možnosti obrany proti nečinnosti správního orgánu ve správním řízení jsou velmi omezené. Účastník správního řízení může v zásadě jen podat podnět nadřízenému správnímu orgánu, který následně z moci úřední vydá opatření proti nečinnosti, kterým může:

• přikázat nečinnému správnímu orgánu, aby ve stanovené lhůtě učinil potřebná opatření ke zjednání nápravy nebo vydal rozhodnutí,
• usnesením převzít věc a rozhodnout namísto nečinného správního orgánu,
• usnesením pověřit jiný správní orgán ve svém správním obvodu vedením řízení, nebo
• usnesením přiměřeně prodloužit zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí, lze-li důvodně předpokládat, že správní orgán v prodloužené lhůtě vydá rozhodnutí ve věci, a je-li takový postup pro účastníky výhodnější.

Nezřídka se tak žalobce může bránit pouze správní žalobou. Tato situace nastává většinou poté, co není na jeho výzvy nikterak reagováno a nápravu nezjedná ani nadřízený správní orgán.

Lhůta pro podání žaloby činí 1 rok a běží ode dne, kdy podle zákona mělo být rozhodnutí nebo osvědčení vydáno. Vyhoví-li soud žalobě, uloží rozsudkem správnímu orgánu vydat o věci rozhodnutí nebo vydat osvědčení ve lhůtě, kterou mu současně stanoví. Pokud správní orgán lhůtu stanovenou soudem nedodrží, může být taková povinnost vynucována ukládáním pořádkových pokut správnímu orgánu.

Řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu

Ochrana před zásahy správních orgánů, které sice nemají formu rozhodnutí, ale přesto zasahují do práv žalobce, představuje důležitý prvek správního soudnictví. Umožňuje bránit se proti svévolnému nebo nezákonnému jednání úřadů i v případech, kdy neexistuje formální rozhodnutí, proti němuž by bylo možné podat klasickou žalobu.

V praxi se jedná o různé zásahy orgánů veřejné správy (např. nezákonný policejní zásah). Žalobu lze podat proti trvajícímu nezákonnému zásahu či se lze domáhat určení toho, že již provedený zásah byl nezákonný. K podání žaloby je stanovena lhůta dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce o zásahu dozvěděl, nejpozději však do dvou let ode dne, kdy k němu došlo.

V případě, že soud žalobě vyhoví, zakáže správnímu orgánu, aby v porušování práva pokračoval, a současně mu přikáže obnovit stav, který tu byl před zásahem. Soud také může konstatovat, že provedený zásah byl nezákonný, což má význam pro určení odpovědnosti za škodu, která zásahem vznikla.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.