Znalostní management z pohledu různých perspektiv

U procesní perspektivy je důležité definování a pochopení jednotlivých znalostních procesů, které zajišťují realizaci znalostních toků. Základ úspěchu implementace znalostního managementu do jakékoliv organizace totiž spočívá mimo jiné ve formalizování, distribuování, sdílení, aplikování a obnově organizačních znalostí, zkušeností a expertízy. Níže uvedení autoři navrhují rozličné modely znalostních procesů. Jejich výčet není zřejmě úplný, ale k vytvoření základní představy o významu a podstatě jednotlivých znalostních procesů postačuje. Všechny modely jsou charakteristické tím, že jejich kroky a aktivity probíhají často současně, někdy opakovaně, ne vždy v lineární posloupnosti. Jednotlivé přístupy jsou seřazeny od relativně nejjednoduššího modelu k modelům složitějším a komplexnějším.

Jednoduché modely znalostních procesů

Pravděpodobně nejjednodušší rozdělení znalostních procesů je možné nalézt u A. DiBelly a E. Nevise. Tito autoři navrhli model cyklu učení se pro organizace v podobě tří základních fází:

  1. získání znalostí,
  2. rozšíření znalostí,
  3. použití znalostí.

U tohoto modelu je již na první pohled patrná jednoduchost, která může sloužit především jako základ pro další analýzu znalostních procesů. Například získání znalostí může být realizováno různými způsoby – jejich vytvořením, nákupem atd.

U M. Marquardta je již možné spatřit model, který je v porovnání s předchozím modelem bohatší o jednu fázi. M. Marquardt v něm navrhuje, aby byl znalostní management složen ze čtyř procesů:

  1. získání znalostí,
  2. vytvoření znalostí,
  3. transfer a využití znalostí,
  4. uchování znalostí.

Ovšem oproti předchozímu modelu zde není možné vidět pokrok, jelikož vytvoření znalostí je jednou z možností, jak znalosti získat.

K obdobnému počtu fázi dospěl rovněž K. Wiig ve své práci. Zde autor navrhuje proces, obsahující čtyři kroky:

  1. vytvoření znalostí nebo jejich získání z různých zdrojů,
  2. kompilace a transformace znalostí,
  3. rozšíření znalostí,
  4. aplikace znalostí a realizace hodnoty.

Oproti předchozímu modelu je zde patrný aktivní přístup k práci se znalostmi, založený na jejich transformaci. Tato fáze se v předchozích pasivních modelech nenachází. Autor si také uvědomuje možnost získání znalostí různými způsoby, což je zřejmé z prvního znalostního procesu.

Ze čtyřfázových modelů je možné uvést ještě práci R. van der Speka a A. Spijkerveta, kteří uvádějí následující znalostní procesy:

  1. vývoj nových znalostí,
  2. zabezpečení nových a existujících znalostí,
  3. distribuce znalostí,
  4. skládání (kombinování) dostupných znalostí.

Složitější modely znalostních procesů

U R. Rugglese je možné zaznamenat návrat ke třem fázím. Ty však již nejsou jednoduše vyjmenovány, ale jsou doplněny o podpůrné aktivity:

  1. Generování znalostí:

    • vytvoření,
    • získání,
    • syntéza,
    • směšování,
    • přizpůsobení (adaptace).
  2. Kodifikace znalostí:

    • zachycení,
    • reprezentace.
  3. Přenos znalostí.

C. O‘Dellová u svého návrhu znalostních procesů přidává několik fází, tím se dostává k počtu sedmi kroků:

  1. identifikace znalostí,
  2. sběr znalostí,
  3. přizpůsobení (adaptace) znalostí,
  4. uspořádání (organizace) znalostí,
  5. použití (aplikace) znalostí,
  6. sdílení znalostí,
  7. vytváření nových znalostí.

Hlavním přínosem tohoto rozšíření na sedm základních znalostních procesů je vyzdvižení potřeby identifikace znalostí, která není u předchozích autorů tak silně zdůrazněna.

Ještě podrobnější popis znalostních procesů přináší T. Beckman. Autor uvádí model podobný předchozímu, ovšem rozšířený na osm kroků:

  1. identifikace (určení základních kompetencí, strategie vytěžování zdrojů znalostí a specifikace znalostních domén),
  2. zachycení (formalizace existujících znalostí),
  3. výběr (ohodnocení relevance znalostí, jejich hodnoty a přesnosti; vyřešení konfliktů v množině znalostí),
  4. uschování (reprezentace korporativní paměti v repozitáři znalostí použitím různých schémat reprezentace),
  5. sdílení (automatická distribuce znalostí uživatelům podle jejich zájmu a pracovního zařazení; spolupráce na znalostních činnostech formou virtuálních týmů),
  6. aplikace (použití znalostí při tvorbě rozhodnutí, řešení problémů, automatizaci či jiné podpoře práce, poradenství v zaměstnání, vzdělávání a trénink),
  7. vytvoření (objevování nových znalostí výzkumem, experimentováním a tvůrčím myšlením),
  8. prodej (vývoj nových znalostních produktů a služeb a jejich uvedení na trh).

Posledním modelem, který uvedeme, je rozsáhlý rámec pro znalostní management, vytvořený C. W. Holsapplem a K. D. Joshim, kteří v něm nabízejí šest fází s mnoha podpůrnými aktivitami:

  1. získání znalostí (extrakce, interpretace, přenos),
  2. výběr znalostí (nalezení, znovuzískání, přenos),
  3. internalizace znalostí (ohodnocení, zaměření, uložení),
  4. využití znalostí,
  5. generování znalostí (monitorování, vyhodnocení, vytvoření, přenos),
  6. externalizace znalostí (zaměření, vytvoření, přenos).

Převzato z knihy „Znalostní management a proces jeho zavádění“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2007.

Pravidelné novinky e-mailem