Práva a povinnosti akcionáře

27. 12. 2018 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Rozsáhlý článek poskytuje přehled práv a povinností, které vyplývají ze zákonné úpravy každému akcionáři. Jeho cílem je seznámit čtenáře nejen s odpověďmi na tyto otázky, jeho část pak bude rovněž reagovat na nově zřizovanou evidenci skutečných majitelů.

Vzhledem k objemu materie je článek rozdělen do více částí. Nyní vám předkládáme první část objasňující podíl ve společnosti a postavení akcionáře, identifikaci akcionáře, vkladovou povinnost a právo na podíl na zisku.

Podrobný obsah


Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Podíl ve společnosti a postavení akcionáře

Zjednodušeně řečeno, společník akciové společnosti, který drží v této společnosti podíl představovaný určitým počtem akcií, je akcionářem společnosti. Pro pojednání o právech a povinnostech akcionáře je tedy nezbytné objasnit pojem podíl.

Pojmu podíl se věnuje díl 6 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOK“), a to v § 31 a násl. Podle definice uvedené v § 31 ZOK podíl představuje účast společníka v obchodní korporaci (tedy v obchodní společnosti či družstvu) a práva a povinnosti z této účasti plynoucí.

Je to nehmotná movitá věc, která v sobě ztělesňuje práva a povinnosti společníka nebo člena ve vztahu k obchodní korporaci. Výše podílu obecně vyjadřuje míru účasti společníka nebo člena ve společnosti nebo družstvu a s tím spojená práva a povinnosti; do určité míry výše podílu determinuje také sílu postavení a vlivu společníka nebo člena na společnost či družstvo.

Právě členství osoby (či osob) dává podle § 210 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), právnické osobě rozměr korporace. Na právnickou osobu tvořenou byť i jen jediným členem se hledí jako na korporaci. Stejně tak i akciová společnost může mít pouze jediného akcionáře; přesto zůstává korporací, byť z laického pohledu bývá korporace vnímána spíše jako subjekt tvořený více členy.

Zákon pro určité korporace stanovuje nejnižší možný počet členů (společníků). Když pak počet členů pod tuto zákonem stanovenou hranici poklesne, je to podle § 211 odst. 2 OZ důvodem pro její zrušení soudem i bez návrhu, přičemž soud rozhodne o její likvidaci. Nejprve je však korporaci poskytnuta lhůta pro sjednání nápravy.

Akciová společnost jakožto společnost kapitálová může mít podle ust. § 11 odst. 1 ZOK i jediného zakladatele; může tedy mít i právě jen jediného akcionáře, zároveň ale platí, že alespoň jednoho akcionáře mít musí. Nastane-li situace, že akciová společnost nemá žádného akcionáře, soud ji podle výše uvedeného postupu zruší. Maximální hranice počtu akcionářů není zákonem stanovena.

Bylo by chybou vnímat akciovou společnost pouze jako subjekt, ve kterém se plně a beze zbytku promítá vůle a představy jejích akcionářů. Akciová společnost, stejně jako ostatní obchodní korporace, je samostatnou entitou, právnickou osobou s vlastním podnikatelským záměrem, financováním a organizačními postupy, které jsou mimo jiné také upraveny zákonem.

Je nepochybné, že akcionáři společnosti mají na její činnost vliv, nicméně ten není absolutní a akcionáři by měli mít vždy na paměti zájem společnosti, o dodržování právních předpisů nemluvě. Ostatně právě výběr vhodného typu obchodní korporace je na počátku podnikání klíčový, neboť již tím je do určité míry determinováno, jak velký vliv bude zakladatel na chod obchodní korporace mít.

V určitých situacích bude jistě vhodnější založit osobní společnost (veřejnou obchodní společnost, komanditní společnost), v níž je propojení společníků se společností velmi úzké, jindy bude efektivnější zvážit založení společnosti kapitálové, která by měla sloužit spíše k investičním záměrům (společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti). V určitých specifických případech pak přichází v úvahu též založení družstva.

K tématu správného výběru obchodní společnosti naleznete více informací v článku Správný výběr obchodní společnosti pro váš obchodní plán.

Obsahem podílu jsou jednotlivá práva a povinnosti, které členovi (v našem případě akcionáři) z vlastnictví podílu vyplývají. Právní teorie v této souvislosti hovoří o kvalitativní stránce podílu. Z práv společníka/člena pak bývají uváděny zejména následující skupiny:

  • práva na výnos – typicky právo na podíl na zisku (dividendu), právo na vypořádání společníka/člena obchodní korporace;
  • práva na řízení obchodní korporace – podle výše zmíněného třídění obchodních korporací společníci/členové toto právo uplatňují buď osobně, nebo se snaží o dosažení konsenzu s ostatními společníky/členy, jestliže tito existují. U kapitálových obchodních společností se toto právo projevuje typicky hlavně jako právo hlasovat na valné hromadě, která je nejvyšším orgánem společnosti. S tím úzce souvisí právo na informace o záležitostech společnosti a právo předkládat nejvyššímu orgánu k rozhodnutí určité konkrétní otázky. Aby nebyli společníci s menším podílem diskriminováni, dává jim zákon určitá práva, naplní-li tito společnici definici tzv. kvalifikovaných společníků. Tato práva kvalifikovaných společníků bývají též řazena pod právo na řízení korporace.

Co se týká povinností, můžeme jmenovat zejména následující:

  • vkladová povinnost – jejím prostřednictvím je společnost financována; s ní souvisí také povinnost společníka/člena podílet se na ztrátě obchodní korporace;
  • povinnost loajality – jak již bylo uvedeno výše, pro společníka/člena by mělo být nejvyšším cílem vždy naplňování nejlepších zájmů korporace (samozřejmě za dodržování všech regulí zákona). Právě povinnost loajality by měla být výchozím vodítkem při interpretaci všech ostatních povinností společníka/člena vůči obchodní korporaci, např. povinnosti mlčenlivosti o neveřejných informacích klíčových pro podnikatelskou činnost korporace, či povinnosti nepoškozovat svým jednáním zájmy společnosti, které by měl společník/člen vždy nadřadit nad zájmy své vlastní. V základních obrysech tyto povinnosti vyplývají přímo ze zákona, nicméně zpravidla bývají dále konkretizovány a rozvinuty v zakladatelském dokumentu korporace, kde mohou být některé z nich vtěleny do tzv. zákazu konkurence.

Právě těmto jednotlivým právům a povinnost se budeme věnovat níže. Žádné z těchto jednotlivých práv či povinností však nefunguje samostatně, ale v rámci celého vnitřně provázaného systému fungování korporace. Práva a povinnosti jednoho společníka souvisí s právy a povinnostmi společníků ostatních a nelze je od sebe vzájemně beze zbytku oddělit.

Zároveň je nutno si uvědomit, že ačkoli je podíl nehmotnou věcí, tvoří jakožto souhrn určitých práv a povinností nedělitelný celek. Obecně tedy není možné jednotlivá práva či povinnosti z něj jakkoli vydělit či samostatně převést. Zdánlivou modifikaci tohoto principu přináší úprava tzv. samostatně převoditelných práv; i u nich však platí, že jednotlivá dispozice je možná až tehdy, stanou-li se samostatnou pohledávkou.

Konkrétně v akciové společnosti jsou samostatně převoditelnými právy právo na vyplacení podílu na zisku, přednostní právo na upisování akcií a vyměnitelných a prioritních dluhopisů, právo na podíl na likvidačním zůstatku, případně jiná obdobná majetková práva určená stanovami. Převodu samostatně převoditelných práv se budeme podrobněji věnovat v textu níže.

Před samotným výkladem o jednotlivých právech a povinnostech je nutno upozornit, že byť je jejich základní charakter vymezen zákonem, tato úprava je převážně dispozitivní. V závislosti na úpravě stanov konkrétní společnosti je tedy možné (a naprosto běžné), že akcionář dvou různých akciových společností s obdobným podílem má vůči každé z nich práva a povinnosti více či méně odlišné.

Akcie, zatímní listy

V akciové společnosti, tedy ve společnosti, jejíž základní kapitál je rozvržen na akcie, se výše podílu daného akcionáře určí podle poměru všech účastnických cenných papírů (akcií nebo zatímních listů), které je akciová společnost oprávněna vydat, ve vlastnictví tohoto akcionáře vůči základnímu kapitálu.

Definici akcie nám poskytuje ust. § 256 odst. 1 ZOK, podle níž je akcie cenný papír nebo zaknihovaný cenný papír, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se podle zákona o obchodních korporacích a podle stanov společnosti na jejím řízení, jejím zisku a na likvidačním zůstatku při jejím zrušení s likvidací. Výčet elementárních práv akcionáře je tedy v podstatě obsažen již v této základní zákonné definici.

Určí-li tak stanovy, může společnost vydat tzv. kusové akcie, tedy akcie, které nemají jmenovitou hodnotu a představují stejné podíly na základním kapitálu společnosti. Taková akcie musí být jako „kusová akcie“ výslovně označena.

Akcie musí obsahovat bez ohledu na to, zda je vydávána jako listinná, či jako zaknihovaná, následující povinné náležitosti:

  • označení, že jde o akcii (tedy slovo „akcie“);
  • jednoznačnou identifikaci společnosti (zatímco dřívější úprava obchodního zákoníku vyžadovala výslovně uvedení údajů o obchodní firmě a sídle společnosti; uvedení nejméně těchto údajů však lze i nadále doporučit);
  • s výjimkou kusové akcie také jmenovitou hodnotu v CZK či v EUR (obecně se za jmenovitou hodnotu akcie má peněžní částka, která je na akcii uvedena);
  • označení formy akcie, ledaže akcie byla vydána jako zaknihovaný cenný papír (na řad, resp. na jméno, či na doručitele, resp. na majitele, které však v současnosti mohou být vydány již jen jako zaknihovaný cenný papír nebo imobilizovaný cenný papír);
  • u akcie na jméno jednoznačnou identifikaci akcionáře (u akcionáře – fyzické osoby lze doporučit uvedení jména, příjmení a data narození osoby, u akcionáře – právnické osoby je nezbytné uvedení obchodní firmy a dále je vhodné uvést také její identifikační číslo či sídlo);
  • údaje o druhu akcie, popřípadě i s odkazem na stanovy (s výjimkou akcií kmenových, které údaje o druhu obsahovat nemusí).

Dále akcie obsahuje číselné označení a také podpis člena nebo členů představenstva, resp. statutárního ředitele akciové společnosti s monistickým způsobem vnitřního uspořádání.

Podpis může být nahrazen jeho otiskem (tedy postačí natištěný podpis), jestliže akcie současně obsahuje ochranné prvky sloužící proti padělání či pozměnění (např. vodoznakem, nicméně zákon žádný výčet vhodných ochranných prvků neuvádí, proto bude vždy záležet na posouzení konkrétního případu). Oproti starší právní úpravě již v současnosti akcie nemusí nutně obsahovat údaj o datu emise.

Je-li akcie vydána jako zaknihovaný cenný papír, postačí, jestliže jsou výše jmenované údaje zjistitelné z evidence zaknihovaných cenných papírů. Číselné označení zaknihované akcie se vyžaduje jen tehdy, stanoví-li tak zákon.

V praxi je běžné, že zejména u emisí s větším počtem akcií bývají vydávány hromadné akcie namísto akcií jednotlivých, což usnadní zejména jejich kontrolu. Hromadná akcie musí jednak splňovat výše uvedené obecné zákonné požadavky na akcie, a navíc musí obsahovat údaj o tom, kolik akcií a jakého druhu nahrazuje.

Na závěr pojednání o akciích je nutno upozornit na skutečnost, že akcie téže společnosti mohou mít různou jmenovitou hodnotu. Tedy nic nebrání tomu, aby společnost emitovala zároveň v jedné emisi například akcie o jmenovité hodnotě 100,- Kč a akcie o jmenovité hodnotě 10.000,- Kč. Zároveň také zákon nijak neurčuje minimální či maximální jmenovitou hodnotu jedné akcie, její určení tedy záleží čistě na emitentovi.

Do splacení emisního kursu akcie představují akcionářská práva a povinnosti nesplacenou akcii, nebyl-li vydán zatímní list. Zatímní list tedy je jedním z cenných papírů, které může akciová společnost emitovat. Práva a povinnosti spojená s nesplacenou akcií mohou být spojena se zatímním listem, určí-li tak stanovy společnosti.

Zatímní list je cenný papír na řad, který obsahuje:

  • označení „zatímní list“;
  • jednoznačnou identifikaci společnosti (pro ni platí totéž, co pro akcie – viz výše);
  • jednoznačnou identifikaci vlastníka (také stejně jako u akcií – viz výše);
  • jmenovitou hodnotu tvořenou součtem jmenovitých hodnot nesplacených akcií (v CZK nebo EUR);
  • počet akcií, které zatímní list nahrazuje, jejich formu nebo údaj, že nahrazuje zaknihované akcie, popřípadě určení jejich druhu;
  • splacenou a nesplacenou část emisního kursu akcií a lhůty pro jeho splácení;
  • podpis člena nebo členů představenstva, resp. statutárního ředitele (stejně jako u akcie může být podpis pouze vytištěný, pokud jsou na zatímním listu současně použity ochranné prvky).

Druhy akcií

Akcie se zvláštními právy, se kterými jsou spojena stejná práva, tvoří jeden druh. Všechny ostatní akcie, tedy akcie, se kterými žádné zvláštní právo spojeno není, jsou akcie kmenové.

Zákon zakazuje společnosti vydat takové akcie, s nimiž by byl spojen úrok nezávisle na hospodářských výsledcích společnosti. Jinak však společnost ve vydávání různých druhů akcií v podstatě není omezena, na rozdíl od dřívější právní úpravy, podle které kromě kmenových a prioritních akcií nebylo možné vydat akcie jiného druhu.

S akciemi se zvláštními právy může být spojen zejména rozdílný, pevný nebo podřízený podíl na zisku nebo na likvidačním zůstatku, anebo rozdílná váha hlasů. To je však pouze demonstrativní výčet. S akciemi o stejné jmenovité hodnotě přitom mohou být spojena různá zvláštní práva.

Zvláštní práva a jejich obsah musí být určena ve stanovách společnosti. Nastanou-li pochybnosti o obsahu zvláštních práv, může soud na návrh společnosti nebo některého z jejích akcionářů rozhodnout, jaké zvláštní právo je s akcií spojeno, pokud je z okolností zřejmé, že takové zvláštní právo vyjadřuje vůli obsaženou ve stanovách nebo je této vůli obsahově nejbližší.

Nebude-li to možné, může soud rozhodnout, že akcie je kmenová, tedy bez jakýchkoli zvláštních práv. V takovém případě může vlastník akcie, o jejímž druhu bylo rozhodnuto, požadovat, aby od něj společnost tuto akcii do 1 měsíce od rozhodnutí soudu za přiměřenou cenu odkoupila. To však neplatí, jestliže pochybnost o zvláštním právu byla zřejmá již v době, kdy vlastník akcii získal.

Přestože tedy z výše uvedeného vyplývá, že zákon o obchodních korporacích v podstatě nelimituje možnosti společnosti při určení zvláštních práv, které nejsou odvislé od výše základního kapitálu, nicméně lze doporučit jistou umírněnost při jejich konstrukci.

Vždy je nutno mít na paměti základní korektiv dobrých mravů a veřejného pořádku, vyjádřený v občanském zákoníku, a dále také obecný zákaz bezdůvodného zvýhodňování či znevýhodňování člena korporace, přičemž musí být šetřena jeho členská práva i oprávněné zájmy.

Je-li tedy ve stanovách konstruována jakákoli disproporce ve formě zvláštních práv, mělo by tak být činěno vždy z ospravedlnitelného důvodu, který by si společnost eventuálně dokázala obhájit. S tím koresponduje také znění § 244 ZOK, podle kterého společnost zachází za stejných podmínek se všemi akcionáři stejně a k právním jednáním, jejichž účelem je nedůvodné zvýhodnění některého z akcionářů na úkor společnosti nebo jiných akcionářů, se nepřihlíží, ledaže zákon o obchodních korporacích stanoví jinak, nebo by to bylo na újmu třetím osobám, které na takováto právní jednání v dobré víře spoléhaly.

Pokud však akcionář vlastní akcie odlišného druhu od akcií jiného akcionáře, tedy jsou-li s jeho akciemi spojena jiná práva, přičemž tato skutečnost má základ ve stanovách společnosti, nejedná se o porušení zásady stejného zacházení. O tom, že s konkrétními akciemi budou spojena zvláštní práva, totiž tento akcionář buď přímo rozhodoval v rámci rozhodování o obsahu stanov společnosti, nebo s existencí zvláštních práv byl srozuměn při nabytí akcií.

Zvláštním druhem akcií, který je upraven přímo zákonem o obchodních korporacích, jsou prioritní akcie, tedy takové akcie, s nimiž jsou spojena přednostní práva týkající se podílu na zisku nebo na jiných vlastních zdrojích nebo na likvidačním zůstatku společnosti. Jestliže není ve stanovách určeno jinak, jsou prioritní akcie vydávány bez hlasovacího práva.

Pokud je však zapotřebí, aby o nějaké záležitosti v souladu se zákonem o obchodních korporacích na valné hromadě hlasovali akcionáři podle druhu akcií, je vlastník prioritní akcie bez hlasovacího práva oprávněn na valné hromadě hlasovat. Typicky jde například o hlasování o změně výše základního kapitálu, k němuž je vyžadován souhlas alespoň dvoutřetinové většiny hlasů přítomných akcionářů každého druhu akcií, jejichž práva jsou tímto rozhodnutím dotčena.

Akcie, s nimiž není spojeno hlasovací právo, přitom mohou být vydány jen v případě, nepřesáhne-li souhrn jejich jmenovitých hodnot 90 % základního kapitálu. Není tedy možné, aby k žádné z akcií společnosti nenáleželo hlasovací právo.

Rozhodne-li valná hromada o tom, že přednostní podíl na zisku nebude vyplacen, nabývá od následujícího dne vlastník prioritní akcie hlasovací práva, a to až do doby, kdy valná hromada rozhodne o vyplacení přednostního podílu na zisku (včetně hlasování v rozsahu celého pořadu jednání valné hromady, která o vyplacení rozhodne).

Stejně tak nabývá vlastník prioritní akcie hlasovací práva v případě, dostane-li se společnost do prodlení s výplatou přednostního podílu na zisku, a to až do okamžiku jeho vyplacení.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

 

Identifikace akcionáře

V posledních letech vznikla silná společenská poptávka po odkrytí identity vlastníků obchodních korporací, která se promítá do národního i do evropského zákonodárství. Jejím projevem bylo především faktické zrušení akcií na majitele, často označovaných jako „anonymní“ akcie.

V současnosti již společnost může akcie na majitele vydat pouze jako zaknihovaný cenný papír nebo imobilizovaný cenný papír. Společnosti, které měly historicky akcie ve formě na majitele, tedy musely přistoupit buď k jejich zaknihování, resp. imobilizaci, nebo došlo ze zákona k přeměně akcií na majitele v akcie na jméno.

Údaje o akcionářích však nejsou zapisovány do obchodního rejstříku, nejedná-li se o jediného akcionáře. Prostým pohledem na výpis z obchodního rejstříku tedy povětšinou akcionáře společnosti identifikovat nelze. Pokud však společnost řádně plní své zákonné povinnosti a zakládá dokumenty do sbírky listin, může veřejnost totožnost akcionářů zpravidla z obsahu těchto listin dovodit.

V rámci společnosti je vodítkem pro určení totožnosti akcionářů seznam akcionářů, který společnost vede. Řídící orgán společnosti by tedy měl mít vždy přehled o tom, kdo je akcionářem společnosti. Platí totiž zákonná domněnka, podle které se má za to, že ve vztahu ke společnosti je akcionářem ten, kdo je zapsán v seznamu akcionářů.

Akcionář by tedy ve vlastním zájmu měl dbát toho, aby včas oznámil společnosti nabytí akcií a byl zapsán do seznamu akcionářů. Společnost zapíše nového vlastníka do seznamu akcionářů bez zbytečného odkladu poté, co jí bude změna osoby akcionáře prokázána.

Do seznamu akcionářů se zapisuje označení druhu akcie, její jmenovitá hodnota, jméno a bydliště nebo sídlo akcionáře (v závislosti na tom, zda se jedná o akcionáře – fyzickou osobu, nebo akcionáře – právnickou osobu), číslo bankovního účtu (vedeného u osoby oprávněné poskytovat bankovní služby ve státě, jenž je plnoprávným členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), označení akcie a dále jakékoli změny zapisovaných údajů. Do seznamu akcionářů se zapisuje také oddělení nebo převod samostatně převoditelného práva.

V případě, že sám akcionář způsobil, že není zapsán v seznamu akcionářů (tedy společnosti neoznámil nabytí akcií) nebo že zápis neodpovídá skutečnosti (pokud akcionář uvedl chybné údaje, nebo neoznámil změnu údajů), nemůže se domáhat neplatnosti valné hromady proto, že mu společnost na základě této skutečnosti neumožnila účast na valné hromadě nebo výkon hlasovacího práva.

Pokud však společnost akcionáře nezapsala do seznamu akcionářů, přičemž pochybení je na straně společnosti, může se akcionář domáhat vůči společnosti výkonu svých akcionářských práv. Musí však prokázat, že je skutečně akcionářem. Stejně tak jsou-li v seznamu akcionářů zapsány chybné údaje, ať již zaviněním společnosti, nebo akcionáře, je na akcionáři, aby prokázal skutečné vlastnictví akcií.

Jestliže akcionář požádá společnost o zápis do seznamu akcionářů, případně o zápis změny či opravy zapsaných údajů, a společnost mu bez zbytečného odkladu po prokázání příslušných skutečností nevyhoví, má akcionář právo domáhat se zápisu, změny či opravy u soudu. Je-li však změna údajů sporná, platí údaje zapsané v seznamu akcionářů až do doby, kdy soud pravomocně rozhodne o tom, kdo je akcionářem.

Co se týká prokazování změny v osobě akcionáře, podle § 269 odst. 2 ZOK se k účinnosti převodu akcie na jméno vůči společnosti vyžaduje oznámení změny osoby akcionáře společnosti a předložení akcie na jméno společnosti. Akcie na jméno musí být řádně rubopisována.

Převod zaknihované akcie je podle § 275 odst. 2 ZOK vůči společnosti účinný, bude-li jí prokázána změna osoby vlastníka akcie výpisem z účtu vlastníka nebo dnem doručení či převzetí výpisu z evidence emise akcií podle zákona upravujícího podnikání na kapitálovém trhu.

Zároveň podle § 275 odst. 3 ZOK platí, že práva spojená se zaknihovanou akcií vykoná osoba, která je zapsána v evidenci zaknihovaných cenných papírů k rozhodnému dni jako vlastník akcie, a není-li stanoven rozhodný den, ke dni, kdy právo uplatňuje, ledaže bude prokázáno, že zápis v evidenci zaknihovaných cenných papírů neodpovídá skutečnosti.

S tím koresponduje též vyvratitelná právní domněnka konstruovaná § 527 odst. 2 OZ, podle níž vlastníkem zaknihovaného cenného papíru je osoba, na jejímž účtu vlastníka je zaknihovaný cenný papír evidován.

Každý z akcionářů má rovněž právo znát totožnost ostatních akcionářů. Společnost má povinnost vydat každému svému akcionáři na jeho písemnou žádost a za úhradu nákladů opis seznamu všech akcionářů, kteří jsou vlastníky akcií na jméno, nebo požadované části seznamu, a to bez zbytečného odkladu od doručení žádosti.

Číslo účtu však může být zpřístupněno pouze za speciálních podmínek vztahujících se k podnikání na kapitálovém trhu. Jiné osobě než akcionáři mohou být údaje ze seznamu akcionářů vydány rovněž pouze za podmínek vztahujících se k podnikání na kapitálovém trhu, nebo pokud s tím akcionář, kterého se údaje týkají, souhlasí.

Údaje zapsané v seznamu akcionářů může společnost používat pouze pro své potřeby ve vztahu k akcionářům. K jiným účelům je může použít pouze se souhlasem akcionáře, kterého se údaje týkají.

Přestane-li akcionář být akcionářem, společnost jej ze seznamu akcionářů bez zbytečného odkladu vymaže.

Jestliže společnost vydala zaknihované akcie, mohou stanovy určit, že seznam akcionářů je nahrazen evidencí zaknihovaných akcií. Tento krok lze doporučit zejména u společností s desítkami či stovkami akcionářů, u kterých je vedení seznamu akcionářů spojeno s rozsáhlou administrativou.

Zároveň je však nutno počítat s tím, že pokud bude společnost potřebovat vystavení výpisu ze seznamu akcionářů (typicky před valnou hromadou), má Centrální depozitář cenných papírů, který evidenci zaknihovaných akcií v České republice vede, stanoveny určité lhůty pro vyhotovení výpisu a samozřejmě i poplatek za tento úkon.

Evidence skutečných majitelů

V souvislosti s identifikací akcionářů je nutno upozornit na existenci tzv. evidence skutečných majitelů, která byla zřízena od 1. 1. 2018.

Evidence údajů o skutečných majitelích (zkráceně „evidence skutečných majitelů“) je informačním systémem veřejné správy, do kterého se zapisují zákonem vymezené údaje o skutečných majitelích, a to nejen akciových společností.

V evidenci skutečných majitelů jsou uvedeni skuteční majitelé všech právnických osob zapsaných do některého z veřejných rejstříků právnických a fyzických osob, a dále skuteční majitelé svěřenských fondů zapsaných do evidence svěřenských fondů. Evidenci vedou rejstříkové soudy, které do ní též provádějí zápisy. Kromě rejstříkových soudů provádí zápisy do evidence též notáři.

Evidence skutečných majitelů je zcela neveřejná, nelze do ní obecně nahlížet, ani v ní vyhledávat. V současnosti je určena jen pro užití zákonem vymezenými osobami a orgány za účelem plnění jejich zákonných povinností. Takovými osobami či orgány jsou typicky orgány činné v trestním řízení a další.

Je tedy nezbytné odlišovat evidenci skutečných majitelů od veřejných rejstříků. Jejich účel je odlišný, typicky právě ve vztahu k materiální publicitě, která se pro evidenci skutečných majitelů jako pravidlo nepoužije.

Právnické osoby zapsané do obchodního rejstříku musí zapsat svého skutečného majitele do 1. 1. 2019; ostatní právnické osoby zapsané do dalších veřejných rejstříků (včetně svěřenských fondů zapsaných do evidence svěřenských fondů) pak musí svého skutečného majitele zapsat do 1. 1. 2021.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

 

Vkladová povinnost

Jednou ze základních povinností, kterou musí splnit každý z akcionářů, je vkladová povinnost. Jejím prostřednictvím je zajištěno, že se akcionář majetkově podílí na společnosti, a to obecně formou splacení emisního kursu jím upsaných akcií.

Vkladová povinnost akcionáře je upravena ustanovením § 344 a násl. ZOK. Podle § 344 odst. 1 ZOK akcionář splatí emisní kurs jím upsaných akcií v době určené ve stanovách nebo v rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního kapitálu, nejpozději však do jednoho roku ode dne vzniku společnosti nebo od účinnosti zvýšení základního kapitálu.

O plnění vkladové povinnosti tedy hovoříme jednak po založení společnosti (před jejím vznikem, či po něm), kdy akcionáři splácí emisní kurs jimi upsaných akcií, nebo rozhodne-li valná hromada společnosti o zvýšení základního kapitálu.

Lhůtu pro splnění vkladové povinnosti může společnost určit v podstatě libovolně, nicméně tato nesmí překročit maximální zákonnou délku jednoho roku od vzniku společnosti (tedy od zápisu společnosti do obchodního rejstříku), resp. od účinnosti zvýšení základního kapitálu. Toto omezení se vztahuje na vklady peněžité; pro nepeněžité vklady má zákon zvláštní úpravu, o které je pojednáno níže.

Zároveň je podle § 253 odst. 1 ZOK založení akciové společnosti účinné pouze tehdy, splatil-li každý zakladatel nejpozději do okamžiku podání návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku případné emisní ážio a v souhrnu alespoň 30 % jmenovité nebo účetní hodnoty upsaných akcií. Bez splnění této podmínky nemůže být společnost zapsána do obchodního rejstříku.

Uvedené zákonné ustanovení je formulováno nepřesně, nicméně je vykládáno tak, že každý ze zakladatelů musí zaplatit případné emisní ážio a všichni dohromady alespoň 30 % jmenovité nebo účetní hodnoty upsaných akcií. Splnění podmínky splacení alespoň 30 % upsaných akcií je tedy při vzniku společnosti posuzováno ve vztahu k základnímu kapitálu jako celku a nevyžaduje se, aby každý ze zakladatelů splatil 30 % hodnoty jím upsaných akcií.

Stejně tak při zvýšení základního kapitálu může být návrh na zápis nové výše základního kapitálu podán až po upsání akcií odpovídajících rozsahu zvýšení a po splacení alespoň 30 % jejich jmenovité hodnoty, nevyžaduje-li usnesení valné hromady jejich splacení ve větším rozsahu, včetně případného emisního ážia.

Peněžitý vklad do společnosti se splácí na zvláštní účet u banky, který zřizuje správce vkladů určený zakladatelským dokumentem. Banka s těmito prostředky obecně neumožní nakládat dříve, než akciová společnost vznikne. Výjimkou je úhrada zřizovacích výdajů nebo vrácení emisních kursů zakladatelům.

Splnění vkladové povinnosti konstatuje správce vkladů v písemném prohlášení o splnění vkladové povinnosti nebo její části jednotlivými vkladateli. Toto prohlášení se přikládá k návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku.

Pokud by správce vkladů uvedl v prohlášení vyšší částku, než ve které byla vkladová povinnost splněna, ručil by věřitelům společnosti za její dluhy až do výše vzniklého rozdílu. Toto ručení správce vkladů zaniká, nebyla-li pohledávka vůči společnosti uplatněna u soudu do pěti let od vzniku společnosti, tedy od jejího zápisu do obchodního rejstříku.

Zároveň správce vkladů má povinnost předat každému upisovateli písemné potvrzení, které obsahuje:

  • druh, počet a jmenovitou hodnotu upsaných akcií, jejich formu nebo informaci, že budou vydány jako zaknihované cenné papíry;
  • celkovou výši emisního kursu upsaných akcií;
  • rozsah splacení emisního kursu upsaných akcií.

Nepeněžité vklady a jejich oceňování

V některých případech zakladatelé, resp. akcionáři přistupují k vnášení nepeněžitých vkladů, místo vkladu peněžitého. Typicky se může jednat například o pozemek.

Nepeněžitý vklad se do společnosti vnáší před jejím vznikem, v praxi tedy před podáním návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku. Při zvýšení základního kapitálu jsou nepeněžité vklady do společnosti vneseny před podáním návrhu na zápis nové výše základního kapitálu do obchodního rejstříku.

Základní právní úprava pro oceňování nepeněžitých vkladů je obsažena v § 251 ZOK. Podle něj se cena nepeněžitého vkladu určí na základě znaleckého posudku, přičemž nesmí být vyšší, než kolik činí částka určená znalcem. Zákon tedy nevyžaduje, aby cena nepeněžitého vkladu byla shodná s částkou určenou znalcem – může být nižší, ne však vyšší.

Znalecký posudek k určení ceny nepeněžitého vkladu přitom musí obsahovat alespoň popis nepeněžitého vkladu, použité způsoby jeho ocenění a údaj o tom, zda cena nepeněžitého vkladu odpovídá alespoň úhrnnému emisnímu kursu akcií, které mají být společností vydány jako protiplnění za tento nepeněžitý vklad, a dále částku, na kterou se nepeněžitý vklad oceňuje. Znalecký posudek pak musí společnost založit do sbírky listin rejstříkového soudu.

Odměna znalce za zpracování posudku se určí dohodou a hradí ji společnost (tedy nikoli zakladatel/akcionář, který plní vkladovou povinnost). Vedle odměny náleží znalci také náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s vypracováním znaleckého posudku. V případě, že společnost nakonec nevznikne (není zapsána do obchodního rejstříku), hradí odměnu společně a nerozdílně zakladatelé.

Prodlení s plněním vkladové povinnosti

Vkladová povinnost je základní zákonnou povinností akcionáře. Akcionář jí nemůže být zproštěn (s výjimkou snížení základního kapitálu). Vkladová povinnost tedy akcionáři nemůže být ze strany společnosti nijak „odpuštěna“.

Ocitne-li se akcionář se splacením emisního kusu akcií v prodlení, je povinen uhradit společnosti úrok z prodlení z dlužné částky ve výši dvojnásobku sazby úroku z prodlení stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výše úroku z prodlení podle nařízení vlády odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů), ledaže stanovy určí jinak. Stanovy mohou výši úroku upravit odlišně v obou směrech – jako vyšší i nižší, než je zákonná výše. Dokonce může být stanovami úrok z prodlení i zcela vyloučen.

Postup při prodlení akcionáře s plněním vkladové povinnosti je následující. Nejprve představenstvo (resp. statutární ředitel) vyzve akcionáře, aby vkladovou povinnost nebo její část, s níž je v prodlení, splnil v dodatečné lhůtě určené stanovami společnosti. Není-li dodatečná lhůta určena ve stanovách, činí lhůta podle zákona 60 dnů ode dne doručení výzvy akcionáři.

Jestliže ani po této výzvě akcionář vkladovou povinnost nesplní a lhůta uplyne marně, představenstvo (resp. statutární ředitel) akcionáře vyloučí ze společnosti pro akcie, ohledně nichž vkladovou povinnost nesplnil.

Pokud byl vydán zatímní list, je akcionář též vyzván k jeho odevzdání a neodevzdá-li jej, představenstvo či statutární ředitel prohlásí zatímní list za neplatný a oznámí to písemně akcionáři. Zároveň se toto rozhodnutí oznamuje akcionářům způsobem stanoveným pro svolání valné hromady a také se zveřejňuje.

Společnost má možnost za určitých podmínek vrácené akcie prodat a získané plnění pak vyplatí akcionáři, samozřejmě po započtení pohledávek za vyloučeným akcionářem, které vznikly z důvodu porušení jeho povinností, případně též po započtení prokázaných účelně vynaložených nákladů.

Nebyl-li zatímní list vydán, přechází marným uplynutím dodatečné lhůty nesplacená akcie na společnost. Vyloučený akcionář přitom ručí za splacení emisního kursu jím upsaných akcií.

Zákon však dává společnosti možnost od výše uvedeného postupu upustit, pokud představenstvo či statutární ředitel přijme jiné opatření. Takovým jiným opatřením má zákonodárce zřejmě na mysli například návrh na snížení základního kapitálu upuštěním od vydání akcií, který by byl předložen valné hromadě, případně se také představenstvo či statutární ředitel mohou rozhodnout akcionáře ze společnosti nevyloučit a splacení emisního kursu akcií na něm vymáhat. Tehdy by přicházel v úvahu i úrok z prodlení, případně také vymáhání škody, kterou akcionář svým prodlením způsobil.

Prodlení akcionáře se splněním vkladové povinnosti má však ještě jeden důležitý důsledek. Akcionář, který je v prodlení se splněním vkladové povinnosti, totiž v rozsahu svého prodlení nemůže vykonávat své hlasovací právo – nemůže tedy hlasovat na valné hromadě společnosti.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

 

Právo na podíl na zisku

Ačkoli pohnutky k majetkové účasti na akciové společnosti mohou být různé, zřejmě tou nejčastější je snaha dosáhnout zisku z podnikání společnosti. Podíl akcionáře na zisku akciové společnosti se označuje jako dividenda.

Právo akcionáře na podíl na zisku je úzce spjato s jeho vkladovou povinností (patří mezi práva spojená s akcií) a je upraveno v § 348 a nás. ZOK.

Akcionář má právo na podíl na zisku, který valná hromada schválila k rozdělení mezi akcionáře. Kroky, které předcházejí vyplacení podílu na zisku, tedy představuje zejména sestavení účetní závěrky společnosti, svolání valné hromady, schválení účetní závěrky valnou hromadou a její rozhodnutí o tom, jak bude naloženo se ziskem, který společnost v uplynulém období vytvořila.

V případě jednočlenné akciové společnosti o zisku rozhodne jediný akcionář při výkonu působnosti valné hromady. Výjimku představují akcie, s kterými je spojen pevný podíl na zisku – u těch se rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku nevyžaduje.

Četná judikatura přitom dovodila, že usnesení valné hromady, která rozhoduje o rozdělení zisku mezi akcionáře na základě účetní závěrky, nemůže být přijato po uplynutí lhůty šesti měsíců od skončení předcházejícího účetního období, za které je příslušná účetní závěrky sestavena.

Aby tedy mohla společnost vyplatit akcionářům jejich podíl na zisku, musí valná hromada o rozdělení zisku rozhodnout do šesti měsíců od skončení účetního období (nejčastěji tedy do 30. 6. následujícího roku, shoduje-li se účetní období společnosti s kalendářním rokem).

Kromě výše uvedených podmínek je k vyplacení zisku dále zapotřebí rozhodnutí statutárního orgánu společnosti (představenstva, event. statutárního ředitele) o vyplacení podílu na zisku. Zároveň je statutární orgán povinen v souladu s § 40 odst. 1 ZOK před vydáním rozhodnutí zvážit, zda by vyplacení zisku nemohlo mít za důsledek úpadek společnosti; v takovém případě společnost zisk vyplatit nesmí.

Dále společnost nesmí rozdělit zisk (ani jiné vlastní zdroje) mezi akcionáře, pokud se ke dni skončení posledního účetního období vlastní kapitál vyplývající z řádné nebo mimořádné účetní závěrky nebo vlastní kapitál po tomto rozdělení sníží pod výši upsaného základního kapitálu zvýšeného o fondy, které nelze rozdělit mezi akcionáře.

Částka k rozdělení mezi akcionáře nesmí překročit výši hospodářského výsledku posledního skončeného účetního období zvýšenou o nerozdělený zisk z předchozích období a sníženou o ztráty z předchozích období a o příděly do rezervních, příp. jiných fondů.

Neupravují-li stanovy společnosti ve vztahu k určitému druhu akcií jinak, určuje se podíl na zisku poměrem akcionářova podílu k základnímu kapitálu. Záleží však na tom, jaké druhy akcií společnost emitovala a jaká práva jsou s nimi spojena.

Podíl na zisku se vyplácí v penězích, neurčují-li stanovy společnosti jinak. Lze si představit například i výplatu zisku v naturáliích, resp. výrobcích společnosti (dříve označováno jako „deputát“). V každém případě, předmětem výplaty zisku jiným způsobem než v penězích, musí být zastupitelné věci, aby nebyl žádný z akcionářů zvýhodněn, či naopak znevýhodněn.

U nepeněžité dividendy však může být problematické její ocenění, resp. určení ceny předmětu plnění, které je nezbytné. Pokud tedy společnost zvažuje stanovami upravit nepeněžitou dividendu, lze doporučit co nejvíce úpravu konkretizovat, a to včetně způsobu ocenění, výplaty apod.

Podíl na zisku je splatný do 3 měsíců od schválení účetní závěrky. Společnost jej vyplácí na své náklady a nebezpečí pouze bezhotovostním převodem na účet akcionáře vedený v seznamu akcionářů. Pro případ, kdy společnost seznam akcionářů nevede z důvodu jeho nahrazení evidencí zaknihovaných cenných papírů, zákon sice vyplácení dividendy výslovně neupravuje, nicméně převládá názor, že společnost v takovém případě dividendu vyplácí na účet akcionáře uvedený v evidenci zaknihovaných cenných papírů.

Zásadní pro výplatu podílu na zisku je určení rozhodného dne – ten zjednodušeně řečeno určuje, v který den se představenstvo či statutární ředitel podívá do seznamu akcionářů na to, komu vlastně podíl na zisku vyplatí. Zásadní je určení rozhodného dne zejména pro akcionáře, kteří akcie nabyli nově těsně před konáním valné hromady, rozhodující o výplatě dividendy.

Rozhodným dnem pro uplatnění práva na podíl na zisku je obecně rozhodný den k účasti na valné hromadě, která o výplatě podílu na zisku rozhodla, neurčí-li stanovy jinak.

Má-li společnost ve svém majetku nějaké vlastní akcie, i ve vztahu k nim můžeme hovořit o podílu na zisku. Ten však v souladu s ust. § 309 odst. 2 ZOK v takovém případě zaniká jeho splatností a nevyplacený zisk je převeden na účet nerozděleného zisku z minulých let.

Podíl na zisku se zásadně nevrací; výjimkou je situace, kdy osoba, které byl podíl na zisku vyplacen, věděla nebo měla vědět, že při vyplacení byly porušeny zákonné podmínky. V pochybnostech se předpokládá dobrá víra akcionáře.

Právo na podíl na zisku je samostatně převoditelné ode dne, kdy valná hromada rozhodla o jeho výplatě.

Zdanění dividendy

Dividenda vyplácená akcionáři – fyzické osobě je vždy předmětem daně z příjmů.

Vyplácí-li podíl na zisku česká obchodní společnost, je dividenda jako příjem fyzické osoby obvykle zdaňována zvláštní sazbou daně vybíranou srážkou („srážkovou daní“) dle § 36 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve výši 15 %.

Jde-li o akcionáře – zahraniční fyzickou osobu (resp. daňového nerezidenta), určí výši a podmínky zdanění příslušná smlouva o zamezení dvojího zdanění. Srážku daně provádí přímo společnost, která dividendu akcionáři vyplácí. Jestliže je fyzické osobě vyplácena dividenda ze zahraničí, je rovněž předmětem daně a akcionář ji musí zahrnout do svého daňového přiznání podle úpravy o daních z příjmů (v současnosti jsou tedy rovněž zdaňovány 15% daní z příjmů).

Dividenda vyplácená akcionáři – právnické osobě je předmětem daně z příjmů právnických osob. Zákon o daních z příjmů však pro některé případy, týkající se vztahu mateřských a dceřiných společností, stanovuje osvobození od daně.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Přednostní právo na upsání akcií

S vkladovou povinností úzce souvisí přednostní právo akcionáře na upsání nových akcií (dále též jen „přednostní právo“). Jedná se o specifické právo akcionáře, které je uplatňováno při zvýšení základního kapitálu společnosti a podle kterého musí společnost při zvýšení základního kapitálu společnosti akcionáři umožnit, resp. nabídnout, aby v rozsahu svého podílu (tedy podle poměru svého podílu k základnímu kapitálu společnosti) upsal nové akcie.

Hlavním účelem přednostního práva akcionáře na upsání nových akcií je – samozřejmě při určitém zjednodušení – zabránit „zředění“ podílu akcionáře na společnosti proti jeho vůli, tedy zabránit tomu, aby při zvýšení základního kapitálu společnosti byl proti vůli akcionáře snížen jeho podíl na společnosti.

Přednostní právo mu má zajistit, aby se mohl na zvýšení základního kapitálu podílet v poměru podle svého podílu na společnosti, čímž si akcionář může svůj podíl na společnosti zachovat, má-li na tom zájem.

Úpravu přednostního práva na upsání nových akcií nalezneme v § 484 a násl. ZOK (v Oddíle 2 Zvýšení základního kapitálu, Pododdíle 1 Zvýšení základního kapitálu upsáním nových akcií).

Ačkoli výslovná definice přednostního práva v zákoně chybí, dá se dovodit ze znění § 484 odst. 1 ZOK, podle nějž má každý akcionář přednostní právo upsat část nových akcií společnosti upisovaných ke zvýšení základního kapitálu v rozsahu jeho podílu, má-li být jejich emisní kurs splácen v penězích.

Zvýšení základního kapitálu ve vztahu k přednostnímu právu akcionáře na upsání nových akcií

O přednostním právu tedy můžeme hovořit v případě zvýšení základního kapitálu upsáním nových akcií. Účelem takového zvýšení základního kapitálu bývá finanční posílení společnosti a je přípustné jen tehdy, jestliže akcionáři zcela splatili emisní kurs dříve upsaných akcií, ledaže dosud nesplacená část emisního kursu je vzhledem k výši základního kapitálu zanedbatelná a valná hromada se zvýšením základního kapitálu tímto postupem projeví souhlas.

Zákaz vyslovený v předchozí větě však neplatí, jestliže se při zvýšení základního kapitálu do společnosti vnáší pouze nepeněžité vklady.

Nabízí se však otázka – není-li část emisního kursu dříve upsaných akcií zcela splacena, kdy lze tuto část hodnotit jako zanedbatelnou? Zákon nám na tuto otázku odpověď nedává. Prvotní posouzení tedy bude zejména na představenstvu, resp. statutárním řediteli, tedy na orgánu společnosti, který návrh na zvýšení základního kapitálu předloží valné hromadě k rozhodnutí, a dále zejména na samotné valné hromadě, která návrh schvaluje.

Dále však tato „zanedbatelnost“ bude posuzována rejstříkovým soudem (případně notářem) při rozhodování o zápisu zvýšení základního kapitálu společnosti do obchodního rejstříku.

Zákon o obchodních korporacích v § 475 vyjmenovává základní náležitosti, které musí být obsaženy v usnesení valné hromady o zvýšení základního kapitálu upsáním nových akcií. Z pohledu přednostního práva akcionáře na upsání nových akcií je znění samotného usnesení zásadní, a tedy musí obsahovat:

  • částku, o kterou má být základní kapitál zvýšen, s určením, zda se připouští upisování akcií nad nebo pod navrhovanou částku, popřípadě do jaké nejvyšší částky;
  • počet, jmenovitou hodnotu, druh upisovaných akcií, jejich formu nebo údaj, že budou vydány jako zaknihované cenné papíry;
  • údaje pro využití přednostního práva na upisování akcií uvedené v § 485 odst. 1 ZOK (jedná se o základní instrukce k vykonání přednostního práva, o kterých bude pojednáno dále); tyto údaje se v usnesení neuvádí, pokud se všichni akcionáři nejpozději před hlasováním o zvýšení základního kapitálu vzdali přednostního práva nebo pokud má být základní kapitál zvýšen dohodou všech akcionářů, vyžadující formu veřejné listiny (typicky notářského zápisu);
  • určení, zda akcie, které nebudou upsány s využitím přednostního práva, budou všechny nebo jejich část upsány dohodou akcionářů, či nabídnuty určenému zájemci nebo zájemcům s uvedením osob anebo způsobu jeho/jejich výběru;
  • určení, zda budou akcie nebo jejich část upsány na základě veřejné nabídky;
  • specifické zákonem stanovené podmínky pro případ, upíše-li akcie obchodník s cennými papíry podle § 489 odst. 1 ZOK (jestliže valná hromada rozhodne o upsání všech akcií obchodníkem s cennými papíry na základě smlouvy o obstarání vydání cenných papírů, pokud tato smlouva obsahuje také povinnost obchodníka prodat osobám, které mají přednostní právo, na jejich žádost za určenou cenu a v určené lhůtě upsané akcie v rozsahu jejich přednostního práva, nepovažuje se to za omezení nebo vyloučení přednostního práva);
  • případný údaj o vyloučení nebo omezení přednostního práva na upisování akcií;
  • v případě upisování akcií bez přednostního práva upisovací lhůtu a navrhovanou výši emisního kursu, případně také, má-li se emisní kurs splácet v penězích, odůvodněný způsob jeho určení anebo údaj o tom, že jeho určením bude pověřeno představenstvo, včetně určení nejnižší možné výše, v jaké může být určen (emisní kurs nebo způsob jeho určení přitom musí být pro všechny upisovatele stejný); tyto údaje se neuvádí, je-li výhradní formou splacení emisního kursu započtení;
  • účet u banky a lhůtu, v níž upisovatel splatí emisní kurs nebo jeho část, popřípadě místo a lhůtu pro vnesení nepeněžitého vkladu;
  • schvaluje-li se nepeněžitý vklad, jeho popis a částku jeho ocenění a emisní kurs, jmenovitou hodnotu a druh akcií, které se za peněžitý vklad vydají, jejich formu nebo údaj, že budou vydány jako zaknihované cenné papíry;
  • jestliže se připouští upisování akcií nad částku navrhovaného zvýšení základního kapitálu, určení orgánu společnosti, který rozhodne o konečné částce zvýšení (nejčastěji představenstvo, resp. statutární ředitel);
  • připouští-li se možnost započtení pohledávky vůči společnosti proti pohledávce na splacení emisního kursu, pravidla pro postup pro uzavření smlouvy o započtení, určení započítávané pohledávky včetně její výše a jejího vlastníka.

Pravidla výkonu přednostního práva akcionáře na upsání nových akcií

Jak již bylo řečeno, každý akcionář má přednostní právo upsat část nových akcií společnosti upisovaných ke zvýšení základního kapitálu v rozsahu jeho podílu, má-li být jejich emisní kurs splácen v penězích.

Jestliže neurčí stanovy společnosti jinak, má každý akcionář přednostní právo na upsání i těch akcií, které v souladu se zákonem o obchodních korporacích neupsal jiný akcionář (v této souvislosti se obvykle hovoří o prvním a druhém kole úpisu akcií).

Jak již vyplývá ze samotného obsahu pojmu, přednostní právo je právem, nikoli povinností. Je tedy pouze na akcionáři samotném, zda svého práva využije, případně zda jej využije pouze zčásti. Samozřejmě lze doporučit, aby každý akcionář všechny možnosti pečlivě zvážil i se všemi důsledky, neboť především nevyužití přednostního práva může mít za následek zásadní snížení vlivu akcionáře na společnost (snížení podílu na společnosti ve vztahu k celku s sebou zpravidla nese menší rozhodovací pravomoc ve vztahu k hlasování na valné hromadě).

V zásadě je tedy možné shrnout, že existence přednostního práva na úpis akcií zabraňuje diskriminaci jednotlivých akcionářů při zvýšení základního kapitálu společnosti.

Přesto si však lze představit hypotetickou situaci, kdy by i přes existenci přednostního práva mohl být postup společnosti, resp. akcionářů při zvýšení základního kapitálu společnosti ve vztahu ke konkrétnímu akcionáři hodnocen jako diskriminační.

Kupříkladu pokud by majoritním akcionářem byla nadnárodní společnost se silnou kapitálovou základnou, oproti tomu minoritním akcionářem, nicméně akcionářem kvalifikovaným, by byla fyzická osoba, a majoritní akcionář by prosadil výrazné zvýšení základního kapitálu bez důležitého důvodu na straně společnosti, přestože by mu bylo známo, že minoritní akcionář nebude mít k dispozici dostatek prostředků k využití svého přednostního práva.

Pokud by v důsledku toho, že minoritní akcionář nebude schopen svého přednostního práva zcela či zčásti využít, tento akcionář přestal splňovat podmínky pro využití práv kvalifikovaných akcionářů (o právech kvalifikovaných akcionářů bude pojednáno dále), dalo by se polemizovat o tom, zda takový postup není vůči konkrétnímu akcionáři diskriminační ve smyslu § 244 ZOK.

 Zákonná úprava přednostního práva je kogentní, tedy stanovy ani usnesení valné hromady se od ní nemohou odchýlit, nepřipouští-li to přímo zákon. Ustanovení § 487 ZOK přímo zakazuje ve stanovách přednostní právo omezit nebo vyloučit. Ustanovení § 488 odst. 1 ZOK pak umožňuje valné hromadě jejím usnesením přednostní právo omezit nebo vyloučit, jen je-li to v důležitém zájmu společnosti (o omezení přednostního práva bude podrobněji pojednáno dále).

Co se týká konkrétního právního jednání, kterým se upisují akcie na základě přednostního práva, zákon žádnou speciální úpravu neobsahuje. Použije se tedy obecná úprava zákona o obchodních korporacích, týkající se zvýšení základního kapitálu, podle které se akcie upisují buď v listině upisovatelů (pro úpis na základě veřejné nabídky), ve smlouvě se společností (pro úpis předem určeným zájemcem/zájemci nebo jediným akcionářem), nebo ve smlouvě mezi všemi akcionáři.

Pro úpis na základě přednostního práva je nutno jeden z uvedených způsobů vybrat, podle povahy věci tedy připadá v úvahu listina upisovatelů podle § 482 odst. 1 ZOK nebo smlouva se společností podle § 479 ZOK. Přestože mezi odbornou veřejností nepanuje úplná shoda o tom, který z uvedených způsobů má být použit, preferována je spíše listina upisovatelů, a to s odůvodněním, že úpis akcií na základě přednostního práva by mohl být považován za specifický případ upsání akcií na základě veřejné nabídky. Pokud však akcie na základě přednostního práva upisuje jediný akcionář, půjde o upsání akcií písemnou smlouvou uzavřenou se společností.

Jak vyplývá ze základní úpravy přednostního práva v § 484 odst. 1 ZOK, uplatní se toto právo pouze při zvýšení základního kapitálu peněžitými vklady. Jeho využití u nepeněžitých vkladů by bylo zjevně obtížné, proto zákon tuto možnost neuvažuje. Nelze však vyloučit, že jakási obdoba přednostního práva pro zvýšení základního kapitálu nepeněžitými vklady bude konstruována ve stanovách společnosti, případně rozhodnutím valné hromady.

Muselo by však jít o detailní úpravu tak, aby obstála jako úprava dostatečně určitá. Takový úpis by pak byl z hlediska zákona o obchodních korporacích zařazen zřejmě pod úpis akcií předem určenými upisovateli, byť by tito byli určeni velmi specifickým způsobem.

Zároveň je však nutno podotknout, že není možné kogentně zákonem přiznané přednostní právo obcházet tím, že by emisní kurs akcií měl být splácen nepeněžitými vklady. Pokud by cílem takto zvoleného způsobu zvýšení bylo pouze omezení přednostního práva akcionářů, jednalo by se o nepřípustné jednání, zvýhodňující, resp. znevýhodňující některé akcionáře, přičemž k takovému jednání se nepřihlíží. Eventuálně by mohlo být takové usnesení valné hromady pro rozpor s dobrými mravy hodnoceno jako neplatné.

Co se týká „druhého kola“ úpisu, i tam mají akcionáři přednostní právo upsat akcie, které akcionáři neupsali v „prvním kole“ úpisu, a to opět poměrně v rozsahu podle velikosti svého podílu. Počet akcií, které jsou akcionářům s přednostním právem k dispozici pro „druhé kolo“ upisování, je určen až po skončení „prvního kola“ úpisu, tedy poté, co uplyne lhůta stanovená usnesením valné hromady pro úpis akcií v „prvním kole“.

Akcie, které jsou „volné“ pro „druhé kolo“ úpisu, jsou ty, ohledně kterých se akcionáři přednostního práva vzdali, či tohoto práva nevyužili. Specifickým případem, který generuje určitý počet volných akcií, je situace, kdy na jednu stávající akcii připadá pouze podíl na nové akcii, přičemž upisovat lze pouze celé akcie.

Pokud v takovém případě akcionáři nevyužijí možnosti převést přednostní právo jako právo samostatně převoditelné (případně převést akcie, což však není v této situaci právě účelné), nemohou akcionáři vykonat své přednostní právo v celém rozsahu a v konečném důsledku právě tento postup generuje „volné“ akcie k úpisu ve „druhém kole“.

Nicméně, nepanuje jednotný názor na to, zda mají přednostní právo úpisu v „druhém kole“ opět všichni akcionáři jako v kole prvním, či pouze ti, kteří svého přednostního práva využili. Logickým výkladem je možno dojít k závěru, že by přednostní právo mělo svědčit pouze akcionářům, kteří o ně projevili v „prvním kole“ zájem, nicméně gramatickým výkladem znění zákona („každý akcionář“) lze dojít k závěru opačnému.

Lze tedy doporučit vyřešit tento problém již zněním samotného usnesení o zvýšení základního kapitálu, resp. vyloučením přednostního práva ve „druhém kole“ úpisu – viz níže.

Zákon však o žádném „prvním“ a „druhém kole“ úpisu nehovoří. Z tohoto důvodu lze doporučit, aby textace usnesení valné hromady o zvýšení základního kapitálu byla mimo jiné též v otázce přednostního práva co nejpřesnější tak, aby bylo zabráněno nejasnostem při následném postupu úpisu.

Stane-li se, že některé akcie zůstanou neupsány i po „druhém kole“ úpisu, přednostní právo tím nezaniká, a tedy je možno si představit i „třetí kolo“, „čtvrté kolo“ a tak dále. V této souvislosti se však jeví účelným formulovat usnesení valné hromady tak, aby vzniklo určité „pásmo“ pro zvýšení základního kapitálu (stanovení minimální a maximální výše zvýšení, tedy i počtu akcií), a tedy by nebylo nutno upsat právě určitý počet v usnesení predikovaných akcií.

O konečné částce zvýšení by pak rozhodlo představenstvo, event. statutární ředitel společnosti v závislosti na počtu upsaných akcií. Případně si lze představit též formulaci usnesení, podle kterého se základní kapitál zvýší pouze v rozsahu upsaných akcií. Tento postup je praktický především pro společnosti s větším počtem akcionářů, u kterých nelze předvídat, zda svého přednostního práva vůbec využijí, případně zda jej využijí zcela, či zčásti.

Další možností pak je vyloučení přednostního práva pro „druhé kolo“ úpisu, což je považováno za postup přípustný. Případně je možno přednostní právo vyloučit až po proběhnuvším „druhém kole“, tedy až pro „třetí kolo“, kdy akcie upíší předem určení zájemci, případně se akcie upíší na základě veřejné nabídky. Více k omezení či vyloučení přednostního práva naleznete níže.

Jak tedy akcionář zjistí podrobnosti o výkonu svého přednostního práva? Podle § 485 odst. 1 ZOK má představenstvo povinnost zaslat akcionářům způsobem stanoveným zákonem a stanovami pro svolání valné hromady a současně zveřejnit (tedy zveřejnit v Obchodním věstníku, uvést na internetových stránkách společnosti, zaslat dopisem na adresu uvedenou v seznamu akcionářů, případně v evidenci zaknihovaných cenných papírů, případně jinými způsoby dle stanov) informaci obsahující alespoň:

  • údaj o místě a lhůtě pro vykonání přednostního práva, která nesmí být kratší než 2 týdny od okamžiku doručení, s uvedením, jak bude akcionářům oznámen počátek běhu této lhůty, není-li obsažen již v této informaci;
  • počet nových akcií, které lze upsat na jednu dosavadní akcii o určité jmenovité hodnotě nebo jaký podíl na jedné nové akcii připadá na jednu dosavadní akcii o určité jmenovité hodnotě s tím, že lze upisovat pouze celé akcie;
  • jmenovitou hodnotu, počet a druh akcií, upisovaných s využitím přednostního práva, jejich formu nebo údaj, že budou vydány jako zaknihované cenné papíry, a jejich emisní kurs nebo způsob určení emisního kursu, anebo pověření představenstva, aby ho určilo (emisní kurs se určí tak, aby byl pro všechny akcie, které lze upsat s využitím přednostního práva, stejný, může však být odlišný od emisního kursu akcií upisovaných jinak); a
  • rozhodný den pro uplatnění přednostního práva, jestliže společnost vydala zaknihované akcie (v takovém případě je rozhodným dnem den, kdy mohlo být přednostní právo vykonáno poprvé).

V akciové společnosti s monistickým systémem vnitřní struktury má povinnost vyhotovit patřičnou informaci statutární ředitel (event. správní rada, je-li tak určeno stanovami společnosti).

Jestliže se základní kapitál zvyšuje bez možnosti využití přednostního práva nebo mají-li být všechny akcie upsány jediným akcionářem, výše uvedená informace se nevyhotovuje.

Samostatná převoditelnost přednostního práva

Přednostní právo akcionáře na upsání nových akcií je samostatně převoditelné (tedy je možno toto právo převést bez současného převodu samotné akcie), a to ode dne, kdy valná hromada společnosti rozhodla o zvýšení základního kapitálu společnosti. Jedná se o specifickou výjimku ze základního pravidla, podle kterého převodem akcie dochází též k převodu všech práv s akcií spojených.

Pokud je však omezena převoditelnost akcií (typicky zástavním právem), platí stejné omezení také pro převoditelnost přednostního práva. Nicméně zákon dále uvádí, že v případě, že na jednu dosavadní akcii nepřipadá jedna nová akcie, je přednostní právo vždy volně převoditelné. Tato formulace však není zcela přesná, neboť zákonodárce měl zjevně na mysli případ, kdy počet nových akcií připadajících na jednu dosavadní akcii neodpovídá celému číslu.

Omezení přednostního práva

Jak již vyplynulo z předešlého výkladu, stanovy nemohou přednostní právo omezit ani vyloučit. Valná hromada společnosti může přednostní právo svým usnesením omezit či vyloučit, jen je-li to v důležitém zájmu společnosti. V takovém případě však musí být omezení nebo vyloučení přednostního práva určeno pro všechny akcionáře ve stejném rozsahu. Usnesení valné hromady, kterým bylo přednostní právo omezeno nebo vyloučeno, se zakládá do sbírky listin rejstříkového soudu.

Valné hromadě, která má o omezení nebo vyloučení přednostního práva rozhodnout, je představenstvo povinno předložit písemnou zprávu, ve které uvede důvody pro omezení nebo vyloučení přednostního práva, navrhovaný emisní kurs nebo způsob jeho určení, popřípadě návrh na pověření představenstva na jeho určení. V akciové společnosti s monistickým způsobem vnitřního uspořádání bude tuto povinnost zastávat statutární ředitel společnosti.

Samozřejmostí pak je nutnost dodržet patřičné požadavky na pozvánku na valnou hromadu, tedy mimo jiné též uvedení patřičných informací v rámci pořadu valné hromady a uvedení návrhu usnesení a jeho zdůvodnění.

Co však je oním „důležitým zájmem společnosti“, pro který může být přednostní právo omezeno či úplně vyloučeno, a tedy akcionář může být fakticky připraven o jedno ze svých základních akcionářských práv? Zákon nám na tuto otázku odpověď nedává, můžeme tedy pouze odhadovat, že tím je patrně myšlen existenční zájem společnosti, tedy zajištění jejího dalšího fungování v kritické situaci, případně pak „nastartování“ jejího dalšího rozvoje.

Bude však záležet vždy na posouzení zúčastněných, zda ten který konkrétní důvod budou považovat za onen „důležitý zájem“ společnosti – a v konečném důsledku to ostatně zhodnotí až soud.

K problematice omezení přednostního práva je nutno dodat, že jak již bylo uvedeno výše, za omezení nebo vyloučení přednostního práva zákon nepovažuje případ, kdy podle rozhodnutí valné hromady upíše všechny akcie obchodník s cennými papíry na základě smlouvy o obstarání vydání cenných papírů, pokud tato smlouva obsahuje také povinnost tohoto obchodníka prodat osobám, které mají přednostní právo, na jejich žádost za určitou cenu a v určené lhůtě upsané akcie, a to v rozsahu jejich přednostního práva.

Zánik a vzdání se přednostního práva

S ohledem na znění § 490 odst. 1 ZOK přednostní právo akcionáře zaniká uplynutím lhůty stanovené pro jeho uplatnění.

Akcionář se může přednostního práva vzdát také před rozhodnutím o zvýšení základního kapitálu, a to v písemné formě s úředně ověřeným podpisem, případně také prohlášením na samotné valné hromadě. Toto prohlášení se pak uvede ve veřejné listině (notářském zápisu), kterou bylo osvědčeno rozhodnutí valné hromady, a má účinky také vůči každému dalšímu nabyvateli akcií tohoto akcionáře.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Práva akcionáře na valné hromadě

Hlasovací právo

Dalším ze základních práv akcionáře je právo účastnit se valné hromady a hlasovat na ní. Tato práva jsou akcionářům zaručena v § 353 odst. 1 ZOK a jejich prostřednictvím se akcionář může podílet na řízení společnosti, neboť jej opravňují rozhodovat o otázkách svěřených do pravomoci valné hromady. Jedná se o práva nemajetkové povahy, která nejsou od akcie oddělitelná ani samostatně převoditelná.

Práva účastnit se valné hromady nemůže být akcionář zbaven ani se jej nemůže platně vzdát. Nemusí jej však vykonat – účast na valné hromadě není jeho povinností.

Stanovy mohou omezit výkon hlasovacího práva stanovením nejvyššího počtu hlasů jednoho akcionáře, a to ve stejném rozsahu pro každého akcionáře nebo i pro jím ovládané osoby.

Aby akcionář svého práva účastnit se valné hromady a hlasovat na ní mohl využít, musí se samozřejmě o konání valné hromady dozvědět. K tomu slouží zákonná úprava pozvánky na valnou hromadu – více informací naleznete v článku Obchodní společnosti – změny.

Zastoupení akcionáře

Záleží pouze na vůli akcionáře, zda se valné hromady (a jejích jednotlivých hlasování) zúčastní, ať už osobně, nebo v zastoupení.

Zvolí-li zastoupení, musí svému zmocněnci udělit písemnou plnou moc, ze které bude vyplývat, zda byla udělena pro zastoupení na jedné, či na více valných hromadách. V praxi je běžné časové určení jak konkrétním datem („k zastupování na valné hromadě konané dne 15. 6. 2018...“ - v takovém případě je zřejmé, že se jedná o plnou moc k zastoupení na jedné valné hromadě), případně i širší časové určení („k zastupování na všech valných hromadách obchodní společnosti XY konaných v průběhu roku 2018...“ - k zastoupení na více valných hromadách konaných během určitého časového období).

U plné moci k zastupování na více valných hromadách by ostatně bylo obtížné stanovit dopředu konkrétní data, když se zpravidla valná hromada nekoná každoročně ve stejném termínu, či v určitých předem přesně daných intervalech. Prostá formulace „k zastupování na všech valných hromadách“ bez bližšího časového určení však není dostatečně určitá, není tedy možné určit jakéhosi „generálního zmocněnce“ k zastupování na všech valných hromadách určité společnosti v budoucnosti.

Před časem vnesla do příprav a pořádaní valných hromad nejasnosti nová úprava občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., týkající se formy plné moci k právnímu jednání. Ustanovením § 441 odst. 2 OZ, třetí větou, bylo do právního řádu vneseno pravidlo, podle nějž „vyžaduje-li se pro právní jednání zvláštní forma, udělí se v téže formě i plná moc“.

Toto ustanovení však přineslo výkladové problémy zejména tehdy, měla-li být udělena plná moc k zastupování na valné hromadě, jejíž rozhodnutí se osvědčuje notářským zápisem. Pak by totiž i plná moc k zastupování na předmětné valné hromadě musela být sepsána ve formě veřejné listiny. To se však v praxi ukázalo značně nepraktickým.

V této problematice rozhodoval i Nejvyšší soud ČR, který judikoval, že sice v takovém případně má zásadně být plná moc udělena ve formě notářského zápisu, ale nedodržení této formy bez dalšího nevede k neplatnosti plné moci či dokonce k neplatnosti právního jednání na jejím základě učiněného. To však celou problematiku ještě více zkomplikovalo.

Dále tedy Nejvyšší soud ČR v tiskové zprávě uvedl, že i tehdy, je-li plná moc udělována k právnímu jednání, které musí mít formu notářského zápisu, postačí, je-li udělena písemně a je-li současně podpis zmocnitele úředně ověřen. Následně tedy byla zákonodárcem do ustanovení § 441 odst. 2 OZ s účinností od 28. 2. 2017 doplněna čtvrtá věta následujícího znění: „Vyžaduje-li se pro právní jednání forma veřejné listiny, postačí, bude-li plná moc k tomuto právnímu jednání udělena v písemné formě s úředně ověřeným podpisem.“

Je tedy možno uzavřít, že i v případě, zmocňuje-li akcionář k zastupování na valné hromadě, jejíž rozhodnutí budou osvědčena notářským zápisem, postačí písemná forma plné moci s úředně ověřeným podpisem a plné moci ve formě notářského zápisu není zapotřebí.

K zastoupení akcionáře při účasti a hlasování na valné hromadě je nutno podotknout, že zástupce (zmocněnec) je povinen oznámit akcionáři (zmocniteli) v dostatečném předstihu před konáním valné hromady veškeré skutečnosti, které by mohly mít pro akcionáře význam při posuzování, zda v daném případě hrozí střet jeho zájmů a zájmů zástupce.

Pokud pak akcionář jedná ohledně určitých akcií na účet jiné osoby, je oprávněn vykonat hlasovací práva náležející k těmto akciím odlišně. Tedy zjednodušeně řečeno, pokud akcionář A na valné hromadě zároveň na základě plné moci zastupuje též akcionáře B, může v rozsahu hlasovacích práv náležící k jeho akciím A hlasovat pro návrh usnesení, a zároveň v rozsahu hlasovacích práv náležících k akciím akcionáře B proti návrhu usnesení.

Způsoby hlasování na valné hromadě

Zákon o obchodních korporacích nikde neupravuje, jakým způsobem na valné hromadě akcionáři vyjadřují své stanovisko k návrhu usnesení. Je tedy na stanovách, aby způsob hlasování na valné hromadě upravily. Nejběžněji se lze ve stanovách setkat s hlasováním aklamací (tedy veřejným projevem souhlasu), a to zvednutím ruky. Nezřídka však podle stanov akcionáři projevují svou vůli například vyplněním hlasovacího lístku a jeho odevzdáním, či prostřednictvím elektronického hlasovacího zařízení apod.

Zákon o obchodních korporacích připouští též tzv. distanční hlasování na valné hromadě, tedy takové, při kterém se někteří z akcionářů jednání valné hromady fyzicky neúčastní, přesto však mohou hlasovat mimo valnou hromadu s využitím technických prostředků. Část akcionářů se však v takovém případě k jednání valné hromady fyzicky sejde.

Aby mohli akcionáři hlasovat na valné hromadě nebo rozhodovat mimo valnou hromadu distančně, musí být tato možnost připuštěna stanovami. Podmínky tohoto hlasování nebo rozhodování přitom musí být stanovami určeny tak, aby společnosti umožňovaly ověřit totožnost osoby oprávněné vykonat hlasovací právo a určit akcie, s nimiž je vykonávané hlasovací právo spojeno, jinak se k hlasům odevzdaným takovým postupem ani k účasti takto hlasujících akcionářů nepřihlíží.

Tyto podmínky musí být uvedeny v pozvánce na valnou hromadu nebo v návrhu rozhodnutí, rozhoduje-li se per rollam (viz níže). Nejsou-li tyto podmínky obsaženy ve stanovách, určí je představenstvo.

Za hlasování na valné hromadě s využitím technických prostředků se považuje též korespondenční hlasování.

Kumulativní hlasování

Určí-li tak stanovy, volí se členové orgánů společnosti tzv. kumulativním hlasováním.

Pro účely kumulativního hlasování se počet hlasů akcionářů zjistí tak, že počet hlasů, jimiž akcionář nakládá na valné hromadě, se znásobí počtem volených členů orgánu společnosti. Jestliže se volí členové představenstva i členové dozorčí rady, zjišťuje se pro účely kumulativního hlasování počet hlasů akcionáře pro každý orgán odděleně.

Akcionář je oprávněn použít všechny hlasy, kterými nakládá, nebo jejich libovolný počet jen pro určitou osobu nebo pro určité osoby.

O každém členu orgánu se hlasuje samostatně. Při kumulativním hlasování se odevzdávají pouze hlasy pro volbu určité osoby nebo osob.

Má-li být odvolán člen orgánu společnosti zvolený kumulativním hlasováním, lze ho odvolat jen se souhlasem většiny těch, kteří hlasovali pro jeho zvolení, nebo jejich právních nástupců. Omezení podle předchozí věty neplatí, porušil-li člen orgánu společnosti závažným způsobem své povinnosti.

Při kumulativním hlasování jsou zvolené ty osoby, pro jejichž volbu byl odevzdán nejvyšší počet hlasů, bylo-li hlasováno alespoň nadpoloviční většinou všech hlasů akcionářů přítomných na valné hromadě, zjištěných pro účely kumulativního hlasování.

Jestliže získá více osob stejný počet hlasů, hlasuje se o těchto osobách znovu. Pokud mají i při opakovaném hlasování stejný počet hlasů, rozhodne se o volbě losováním.

V zápisu z valné hromady musí být uvedeno, kolika hlasy bylo hlasováno pro volbu každé navrhované osoby a jmenný seznam těch, kteří tak hlasovali.

Rozhodování per rollam

S účinností zákona o obchodních korporacích byla nově do českého korporátního práva zavedena a výslovně připuštěna možnost přijímání rozhodnutí mimo valnou hromadu, tedy tzv. rozhodování per rollam. Důvod pro zavedení této nové možnosti byl ryze praktický, a to zajistit alternativu přijímání rozhodnutí pro případ, kdy se nemůže fyzicky sejít valná hromada, resp. akcionáři se jí nemohou účastnit.

Rozhodování per rollam umožňuje distanční hlasování všem akcionářům, nikoli jen některým z nich, jak činí prosté distanční hlasování na valné hromadě. Akcionáři jsou při rozhodování per rollam obesláni návrhy rozhodnutí, se kterými mohou vyjádřit svůj souhlas či nesouhlas.

Nevýhodou rozhodování per rollam však je absence diskuse mezi akcionáři, o to důležitější pak je precizní příprava podkladů pro akcionáře k jejich rozhodnutí. Z toho důvodu je rozhodování per rollam praktické spíše pro společnosti s menším počtem akcionářů, neboť u společností s vysokým počtem akcionářů by administrativní zátěž s rozhodováním per rollam spojená zřejmě převážila nad jeho výhodami.

Rozhodování per rollam může být využito pouze tehdy, připouští-li to stanovy společnosti. Přistoupí-li společnost k takovému rozhodování, zašle osoba oprávněná ke svolání valné hromady (typicky představenstvo či statutární ředitel) všem akcionářům návrh rozhodnutí.

Návrh rozhodnutí musí obsahovat:

  • text navrhovaného rozhodnutí a jeho zdůvodnění;
  • lhůtu pro doručení vyjádření akcionáře určenou stanovami, jinak 15 dnů (pro začátek jejího běhu je rozhodné doručení návrhu akcionáři);
  • podklady potřebné pro přijetí rozhodnutí;
  • případně další údaje, určí-li tak stanovy.

Je nezbytné připomenout, že nedoručí-li akcionář v určené lhůtě osobě oprávněné ke svolání valné hromady souhlas s návrhem usnesení, platí, že s návrhem nesouhlasí.

Vyžaduje-li zákon o obchodních korporacích, aby rozhodnutí valné hromady bylo osvědčeno veřejnou listinou (notářským zápisem), musí mít i rozhodnutí akcionáře formu veřejné listiny (notářského zápisu), ve které se uvede i obsah návrhu rozhodnutí valné hromady, kterého se vyjádření týká.

Rozhodná většina pro rozhodování per rollam se počítá z celkového počtu hlasů všech akcionářů.

Výsledek rozhodování per rollam, a to včetně dne přijetí rozhodnutí, je představenstvo (event. statutární ředitel) povinno bez zbytečného odkladu oznámit všem akcionářům způsobem stanoveným zákonem o obchodních korporacích a stanovami pro svolání valné hromady.

Počet hlasů

Počet hlasů spojených s jednou akcií je spolu s určením způsobu hlasování na valné hromadě jednou z povinných náležitostí stanov akciové společnosti již při jejím založení. V souladu s odklonem od požadavku proporcionality již podle zákona o obchodních korporacích není nutné, aby na akcie se stejnou jmenovitou hodnotou připadal stejný počet hlasů.

Jsou-li vydány akcie o různé jmenovité hodnotě, musí stanovy obsahovat také počet hlasů vztahujících se k té které výši jmenovité hodnoty akcií a celkový počet hlasů ve společnosti.

Vydala-li společnost kusové akcie, pak na jednu kusovou akcii připadá jeden hlas, ledaže stanovy připouští vydání akcií s rozdílnou vahou hlasů. Není přitom možno použít ustanovení zákona o obchodních korporacích týkající se jmenovité hodnoty.

Zákon o obchodních korporacích dále připouští, že společnost může vydat také akcie se zvláštními právy. S těmito akciemi může být spojena také rozdílná váha hlasů.

Hlasovací většiny

O rozhodných většinách hlasů při hlasování na valné hromadě pojednávají §§ 415–417 ZOK. Podle ustanovení § 415 ZOK valná hromada rozhoduje většinou hlasů přítomných akcionářů, ledaže zákon o obchodních korporacích nebo stanovy vyžadují většinu jinou (rozhodování tzv. prostou většinou). Prostou většinou rozhoduje valná hromada vždy, není-li v konkrétním případě zákonem či stanovami určeno, že rozhoduje většinou kvalifikovanou.

Kvalifikované rozhodovací většiny jsou upraveny v § 416 a § 417 ZOK.

Například k rozhodnutí o změně stanov, o pověření představenstva zvýšit základní kapitál, o vydání vyměnitelných nebo prioritních dluhopisů či o zrušení společnosti s likvidací se vyžaduje souhlas alespoň dvoutřetinové většiny hlasů přítomných akcionářů. Takové rozhodnutí se osvědčuje veřejnou listinou (notářským zápisem).

Dále zákon v § 417 ZOK upravuje určité situace, pro které určuje rozhodovací většinu speciálně. Tedy kupříkladu k rozhodnutí o změně výše základního kapitálu se vyžaduje také souhlas alespoň dvoutřetinové většiny hlasů přítomných akcionářů každého druhu akcií, jejichž práva jsou tímto rozhodnutím dotčena.

Dále k rozhodnutí o změně druhu nebo formy akcií, o změně práv spojených s určitým druhem akcií, o omezení převoditelnosti akcií na jméno nebo zaknihovaných akcií a o vyřazení účastnických cenných papírů z obchodování na evropském regulovaném trhu se vyžaduje také souhlas alespoň tříčtvrtinové většiny hlasů přítomných akcionářů vlastnících tyto akcie.

K rozhodnutí o vyloučení nebo o omezení přednostního práva na získání vyměnitelných nebo prioritních dluhopisů o umožnění rozdělení zisku jiným osobám než akcionářům, o vyloučení nebo omezení přednostního práva akcionáře při zvyšování základního kapitálu úpisem nových akcií a o zvýšení základního kapitálu nepeněžitými vklady se vyžaduje souhlas alespoň tříčtvrtinové většiny hlasů přítomných akcionářů.

Jestliže společnost vydala akcie různého druhu, vyžaduje se k těmto rozhodnutím také souhlas alespoň tříčtvrtinové většiny hlasů přítomných akcionářů každého druhu akcií, ledaže se tato rozhodnutí vlastníků těchto druhů akcií nedotknou. Konečně pak k rozhodnutí o spojení akcií se vyžaduje také souhlas všech akcionářů, jejichž akcie se mají spojit.

K problematice hlasování na valné hromadě je nutno dodat, že akcionáři hlasující distančně či korespondenčně, je-li taková možnost stanovami připuštěna, se považují za přítomné na valné hromadě.

Omezení výkonu hlasovacího práva

K problematice omezení výkonu hlasovacího práva sděluje ust. § 353 odst. 2 ZOK pouze tolik, že stanovy mohou omezit výkon hlasovacího práva stanovením nejvyššího počtu hlasů jednoho akcionáře, a to ve stejném rozsahu pro každého akcionáře nebo i pro jím ovládané osoby.

Omezení výkonu hlasovacího práva je tedy možné pouze tehdy, je-li upraveno ve stanovách společnosti. Zákon neurčuje žádné další vodítko k tomu, jakým způsobem by měl být „hlasovací strop“ - tedy nejvyšší možný počet hlasů jednoho akcionáře – stanoven. Způsoby, jak toto omezení konstruovat, mohou být různé (kupříkladu stanovení, že akcionář je oprávněn své hlasovací právo vykonávat pouze do určitého počtu hlasů, či stanovení počtu hlasů v návaznosti na jmenovitou hodnotu akcie apod.).

Takové omezení však musí platit vždy pro každého akcionáře, případně i pro jím ovládané osoby, ve stejném rozsahu, což odpovídá zásadě rovného zacházení s akcionáři.

Právo na vysvětlení

Zejména na akcionáře, kteří nemají své zastoupení ve volených orgánech společnosti, zákon o obchodních korporacích pamatuje v ust. § 357 a násl. ZOK, když jako jedno ze základních akcionářských práv konstruuje právo akcionáře na vysvětlení. Jedná se v podstatě o právo akcionáře na informace o společnosti, a to za dodržení níže uvedených podmínek.

Právo na vysvětlení je právem nemajetkovým, individuálním účastnickým právem akcionáře, spojeným s vlastnictvím akcie.

Právo na vysvětlení má každý z akcionářů, byť by vlastnil i jen jednu jedinou akcii. Je úzce spojeno s právem hlasovacím, neboť účelem práva na vysvětlení je především (nikoli však výhradně) umožnit akcionáři, aby získal dostatečné informace k výkonu svého hlasovacího práva. Právo na vysvětlení však není právem akcionáře na kompletní informace o společnosti, jak bude specifikováno dále.

Akcionář je oprávněn požadovat a obdržet na valné hromadě od společnosti vysvětlení záležitostí týkajících se společnosti nebo jí ovládaných osob, je-li takové vysvětlení potřebné pro posouzení obsahu záležitostí zařazených na valnou hromadu nebo pro výkon jeho akcionářských práv na ní.

Stanovy mohou určit, že každý akcionář má pro přednesení své žádosti přiměřené časové omezení (například 5 min., což má zajistit plynulý průběh valné hromady).

Akcionář může svou žádost o vysvětlení podat také písemně. Stanovy mohou opět určit omezení rozsahu žádosti (například 1 normostrana apod.). Žádost musí být v takovém případě podána po uveřejnění pozvánky na valnou hromadu a před konáním samotné valné hromady.

Vysvětlení záležitostí týkajících se probíhající valné hromady je společnost povinna prostřednictvím svých orgánů akcionáři poskytnout přímo na valné hromadě. Není-li to vzhledem ke složitosti vysvětlení možné, poskytne je akcionářům ve lhůtě do 15 dnů ode dne konání valné hromady, a to i když to již není potřebné pro posouzení jednání valné hromady nebo pro výkon akcionářských práv na ní.

Informace obsažená ve vysvětlení musí být určitá a musí poskytovat dostatečný a pravdivý obraz o dotazované skutečnosti. Vysvětlení může být poskytnuto formou souhrnné odpovědi na více otázek obdobného obsahu.

Platí, že vysvětlení se akcionáři dostalo i tehdy, pokud byla informace uveřejněna na internetových stránkách společnosti nejpozději v den předcházející dni konání valné hromady a je k dispozici akcionářům v místě konání valné hromady. Jestliže je informace akcionáři sdělena, má každý další akcionář právo si tuto informaci vyžádat i bez splnění výše uvedeného postupu pro podání žádosti o vysvětlení.

Představenstvo (nebo jiná osoba, která svolává valnou hromadu) může poskytnutí vysvětlení zcela nebo částečně odmítnout, pokud:

  • by jeho poskytnutí mohlo přivodit společnosti nebo jí ovládaným osobám újmu;
  • jde o vnitřní informaci nebo utajovanou informaci;
  • je požadované vysvětlení veřejně dostupné.

Případné splnění podmínek pro odmítnutí poskytnout vysvětlení posoudí představenstvo (případně statutární ředitel společnosti). Shledá-li důvody pro odmítnutí vysvětlení, je představenstvo povinno sdělit je akcionáři. Sdělení o odmítnutí poskytnout vysvětlení tvoří součást zápisu z valné hromady.

Akcionář má právo požadovat, aby dozorčí rada určila, že podmínky pro odmítnutí poskytnutí vysvětlení nenastaly a představenstvo je povinno mu je sdělit. Dozorčí rada o žádosti akcionáře rozhodne přímo na jednání valné hromady, a nelze-li to, tak do 5 pracovních dnů ode dne konání valné hromady.

V případě, že s poskytnutím vysvětlení dozorčí rada nesouhlasí nebo se v uvedené zákonné lhůtě nevyjádří, rozhodne o tom, zda je společnost povinna informaci poskytnout, soud na návrh akcionáře.

Právo podat návrh na zahájení řízení lze u soudu uplatnit do 1 měsíce ode dne konání valné hromady, na které bylo odmítnuto poskytnutí vysvětlení, případně od odmítnutí nebo neposkytnutí informace ve lhůtě do 15 dnů od konání valné hromady (jedná-li se o záležitost, u níž není vzhledem ke složitosti vysvětlení přímo na valné hromadě možné). Po dobu trvání takového soudního řízení neběží promlčecí lhůta pro uplatnění práv, která jsou na požadovaných vysvětleních závislá.

Jak vyplývá z výše uvedeného, uplatnění práva akcionáře na vysvětlení na valné hromadě s sebou přináší několikanásobné posouzení přípustnosti vysvětlení ze strany představenstva. V praxi je problematické zejména zhodnocení, zda se konkrétní dotaz vztahuje k otázkám, jejichž vysvětlení není potřebné pro posouzení obsahu záležitostí zařazených na valnou hromadu nebo pro výkon jeho akcionářských práv na ní. Je zřejmé, že statutární orgán společnosti může mít na potřebnost toho či onoho vysvětlení jiný názor než samotný akcionář.

Stejně tak může být velmi rozdílné vnímání toho, zda by to které konkrétní vysvětlení mohlo společnosti či jí ovládaným osobám přivodit újmu apod. K tomu nezbývá než dodat, že konečné posouzení je na soudu, nicméně vždy je nutno šetřit základní práva akcionářů, zejména mít na paměti zákaz jejich diskriminace.

V tomto smyslu lze též doporučit členům představenstva, event. dozorčí rady, aby žádosti akcionářů o vysvětlení posuzovali vždy nejen v kontextu otázek probíraných na konkrétní valné hromadě, ale i s ohledem na celou šíři záležitostí společnosti. Ostatně členové představenstva, případně též dozorčí rady společnosti, by v rámci řádného výkonu své funkce a v souladu s péčí řádného hospodáře měli na valnou hromadu chodit připraveni a být schopni zodpovědět co nejširší spektrum dotazů akcionářů týkajících se společnosti.

K problematice práva na vysvětlení je nutno dodat, že k jeho výkonu není oprávněn pouze akcionář, ale případně i další osoby, které vykonávají práva s akcií spojená, například insolvenční správce či vykonavatel závěti.

Vzhledem k tomu, že právo na vysvětlení není osobním právem akcionáře, může je vykonat též zástupce akcionáře zmocněný na základě plné moci k zastupování na valné hromadě. Pro zamezení pochybností lze doporučit, aby plná moc k zastupování na valné hromadě pamatovala též na právo požadovat a obdržet vysvětlení, byť i podle evropské směrnice o akcionářských právech má zástupce akcionáře už z titulu svého zmocnění k zastupování na valné hromadě právo klást otázky stejně jako akcionář, který jej k zastupování zmocnil.

Právo uplatňovat návrhy a protinávrhy

Dalším ze základních práv akcionáře, realizovaných zpravidla na valné hromadě, je právo uplatňovat návrhy a protinávrhy. To je upraveno v § 361 a násl. ZOK.

Je to obdobně jako právo na vysvětlení nemajetkové, individuální účastnické právo akcionáře, které není závislé na výši podílu akcionáře, resp. na počtu jeho akcií – náleží každému akcionáři, byť by vlastnil i jen jedinou akcii.

Zákonná úprava práva uplatňovat návrhy a protinávrhy je spíše kusá, proto lze pro zaručení hladkého průběhu valné hromady doporučit pečlivou úpravu této problematiky ve stanovách, případně v jednacím řádu valné hromady (opět na základě stanov společnosti). Je-li na valné hromadě nutno postupovat výhradně podle zákona, musí se zpravidla při výkladu předmětných zákonných ustanovení počítat s velkou dávkou kreativity, obzvláště když zákon volně zaměňuje samotné pojmy návrh a protinávrh.

Podle ustanovení § 361 odst. 1 ZOK tak je akcionář oprávněn uplatňovat návrhy a protinávrhy k záležitostem zařazeným na pořad valné hromady. Jestliže akcionář hodlá svého práva využít a uplatnit svůj protinávrh k některé ze záležitostí pořadu valné hromady, je povinen doručit jej společnosti v přiměřené lhůtě před konáním valné hromady. Uvedená podmínka však neplatí, jde-li o návrhy určitých osob do orgánů společnosti.

Představenstvo je povinno protinávrh uveřejnit nejpozději 5 dnů před konáním valné hromady (případně před rozhodným dnem k účasti na valné hromadě) způsobem stanoveným zákonem a stanovami pro svolání valné hromady.

Představenstvo je dále povinno oznámit akcionářům způsobem stanoveným zákonem a stanovami pro svolání valné hromady znění akcionářova protinávrhu se svým stanoviskem. To však neplatí, bylo-li by oznámení doručeno méně než 2 dny přede dnem konání valné hromady, případně pokud by náklady na oznámení byly v hrubém nepoměru k významu a obsahu protinávrhu anebo pokud text protinávrhu obsahuje více než 100 slov.

Obsahuje-li protinávrh více než 100 slov, oznámí představenstvo akcionářům pouze podstatu protinávrhu se svým stanoviskem a protinávrh uveřejní na internetových stránkách společnosti.

Co se týká přiměřenosti doby doručení protinávrhu před konáním valné hromady, bude vždy záležet na konkrétní situaci. Lze však doporučit, aby byl protinávrh doručen alespoň tak, aby jej představenstvo mohlo ve výše uvedené lhůtě před konáním valné hromady uveřejnit.

Toto doporučení však nelze brát jako dogma, jistě si lze představit situaci, kdy bude připuštěn i protinávrh doručený například těsně před konáním valné hromady, ostatně členům představenstva jako osobám znalým uvedených procesů lze vůči akcionářům – laikům doporučit jistou shovívavost. Nicméně nemůžeme opomenout právo akcionáře v dostatečném předstihu před konáním valné hromady se seznámit nejen s návrhy uvedenými v pozvánce na valnou hromadu, ale též i s jednotlivými protinávrhy, aby mohl patřičně zvážit své hlasování.

Akcionář má také právo uplatňovat své návrhy k záležitostem, které budou zařazeny na pořad valné hromady, před uveřejněním pozvánky na valnou hromadu. Tato úprava cílí zejména na situaci, kdy akcionář sice ještě nezná přesný program další valné hromady, nicméně s ohledem na jistou pravidelnost (například každoroční schvalování účetní závěrky a návrhu na vypořádání hospodářského výsledku) již má představu o tom, co bude předmětem jejího jednání.

Návrh doručený společnosti nejpozději 7 dnů (tato lhůta může být podle stanov i kratší) před uveřejněním pozvánky na valnou hromadu je představenstvo povinno uveřejnit i se svým stanoviskem spolu s pozvánkou na valnou hromadu. Na návrhy doručené po této lhůtě se obdobně použijí stejná pravidla, jako na protinávrhy.

Může se však stát, že akcionář doručí společnosti návrh k očekávanému bodu pořadu valné hromady, který však nakonec není zařazen. V takové situaci by měl být návrh posouzen jako uplatnění práva kvalifikovaného akcionáře na zařazení jím určené záležitosti na pořad valné hromady se všemi jeho důsledky.

Pořadí hlasování o jednotlivých návrzích, resp. protinávrzích na valné hromadě by měly primárně určit stanovy společnosti. Pokud však stanovy žádné určení pořadí hlasování neobsahují, postupuje se podle zákona o obchodních korporacích tak, že se nejprve hlasuje o návrhu akcionáře.

K tomu zákon dále dodává, že stanovy či valná hromada, na které má být návrh přednesen, mohou určit, že každý akcionář má pro přednesení svého návrhu přiměřené časové omezení. Toto časové omezení může být též uvedeno například v jednacím a hlasovacím řádu valné hromady, který si valná hromada na začátku svého jednání schválí. Jeho vypracování a schválení není nutné, nicméně může být praktické právě k řešení jednotlivých procedurálních otázek, samozřejmě v mezích daných kogentními ustanoveními zákona.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Práva kvalifikovaných akcionářů

Ačkoli žádný z akcionářů společnosti nesmí být diskriminován, je zřejmé, že akcionáři s minoritním podílem mají oproti majoritním akcionářům značně ztíženy možnosti ovlivnění vnitřních věcí společnosti.

Zákon o obchodních korporacích proto nad rámec „běžných“ akcionářských práv zformuloval ještě další, nadstavbovou kategorii procesních práv akcionářů, a to tzv. práva kvalifikovaných akcionářů. Ta nenáleží všem akcionářům, nýbrž pouze takovým, kteří – ať již sami o sobě, nebo ve spojení s jinými akcionáři – naplní zákonné podmínky, které jsou blíže specifikované níže.

Účelem právní úpravy práv kvalifikovaných akcionářů je ochrana minoritních akcionářů, resp. zvýšení jejich možností podílet se na záležitostech společnosti. Práva kvalifikovaných akcionářů mají také představovat specifickou ochranu před takovým jednáním představenstva či statutárního ředitele, případně též dozorčí či správní rady společnosti, které není v souladu s péčí řádného hospodáře a nesleduje nejlepší zájmy společnosti, resp. zájmy všech jejích akcionářů bez rozdílu.

Právům kvalifikovaných akcionářů jsou věnovány § 365–370 ZOK.

Kdo je kvalifikovaným akcionářem

Určení akcionářů, kteří mohou disponovat právy kvalifikovaných akcionářů, se odvíjí od výše základního kapitálu akciové společnosti.

Zákon o obchodních korporacích v § 365 rozlišuje společnosti:

  • se základním kapitálem vyšším než 100 000 000 Kč (ale zároveň nižším než 500 000 000 Kč) – pak zvláštních práv kvalifikovaných akcionářů požívají akcionář nebo akcionáři, kteří mají akcie, jejichž souhrnná jmenovitá hodnota nebo počet kusů dosáhne alespoň 3 % základního kapitálu;
  • se základním kapitálem 100 000 000 Kč nebo nižším – tehdy se za kvalifikovaného akcionáře považuje akcionář nebo akcionáři, kteří mají akcie, jejichž souhrnná jmenovitá hodnota nebo počet kusů dosáhne alespoň 5 % základního kapitálu;
  • se základním kapitálem 500 000 000 Kč nebo vyšším – tehdy se za kvalifikovaného akcionáře považuje akcionář nebo akcionáři, kteří mají akcie, jejichž souhrnná jmenovitá hodnota nebo počet kusů dosáhne alespoň 1 % základního kapitálu.

Výše základního kapitálu společnosti a souhrnná jmenovitá hodnota akcií, resp. počet kusů akcií musí být posuzovány v době, kdy je příslušné právo konkrétním akcionářem či akcionáři uplatněno. Forma ani podoba akcií není rozhodná, a to i přesto, že by společnost vydala různé akcie. Rovněž není rozhodující, zda je s akciemi spojeno hlasovací právo.

Pokud však akcionáři ze zákonem stanoveného důvodu nemohou vykonávat akcionářská práva či jim byl výkon akcionářských práv zakázán rozhodnutím příslušného orgánu, jejich akcie do součtu nelze zahrnout.

Z výše uvedeného rozdělení vyplývá, že o právech kvalifikovaných akcionářů můžeme hovořit u všech akciových společností, ať je jejich základní kapitál jakýkoli. Platí však, že se stoupajícím základním kapitálem společnosti klesá výše podílu na základním kapitálu společnosti nutná k tomu, aby mohla být práva kvalifikovaných akcionářů uplatněna.

Byť zákon úpravou práv kvalifikovaných akcionářů cílí především na minoritní akcionáře, ve vztahu k akcionářům majoritním nejsou tato práva nijak omezena. Práva kvalifikovaných akcionářů náleží všem akcionářům, splňujícím uvedené podmínky určité výše podílu na základním kapitálu, a proto těmito právy mohou disponovat též akcionáři většinoví.

Zřejmě proto zákonodárce v zákoně o obchodních korporacích upustil od užití dřívějšího označení „práva menšinových akcionářů“ a nahradil jej právě pojmem „práva kvalifikovaných akcionářů“, který svým významem majoritního akcionáře nevylučuje.

Úprava práv kvalifikovaných akcionářů je kogentní povahy a odchýlit se od ní lze jen ve smyslu rozšíření těchto práv. Zákonem stanovená práva kvalifikovaných akcionářů nemohou být omezena, a to ani stanovami společnosti. K případným ujednáním stanov zužujícím zákonnou úpravu práv kvalifikovaných akcionářů se nepřihlíží.

Takovým nepřípustným zúžením práv kvalifikovaných akcionářů by mohlo být například zvýšení hranic výše podílu na základním kapitálu nutných k uplatnění těchto zvláštních práv, což by mělo za důsledek zúžení okruhu kvalifikovaných akcionářů. Též stanovení dalších podmínek nad rámec výše podílu na základním kapitálu (například podmínku držení akcií po určitou dobu) je nepřípustné.

Naopak je však možné stanovami určit další výhody, které by kvalifikovaným akcionářům příslušely – ať již může jít o snížení zákonných hranic výše podílu na základním kapitálu, což by znamenalo rozšíření okruhu kvalifikovaných akcionářů (třeba až tak, že by kvalifikovanými byli všichni akcionáři společnosti), nebo o přiznání dalších speciálních práv, která by kvalifikovaným akcionářům náležela.

Zákon pod právy kvalifikovaných akcionářů shrnuje právo žádat o svolání valné hromady, právo na zařazení bodu jednání na pořad valné hromady a právo žádat o přezkum výkonu působnosti představenstva dozorčí radou.

Dále je mezi práva kvalifikovaných akcionářů řazeno také právo domáhat se za společnost náhrady újmy, příp. splnění povinnosti z dohody podle § 53 odst. 3 ZOK proti členům představenstva nebo dozorčí rady a splnění povinnosti splacení emisního kursu proti akcionáři, který je v prodlení s jeho splácením (tj. právo podat tzv. akcionářskou žalobu). Akcionářské žalobě se budeme věnovat níže v samostatné kapitole.

Právo na svolání valné hromady

Zákon o obchodních korporacích v § 366 a násl. upravuje právo kvalifikovaného akcionáře či akcionářů žádat o svolání valné hromady, tedy „nejsilnější“ z práv, která zákon kvalifikovaným akcionářům přiznává. Na jeho základě má kvalifikovaný akcionář možnost určit celý pořad jednání valné hromady, která pak musí být svolána.

Kvalifikovaní akcionáři mohou požádat představenstvo (resp. statutárního ředitele), aby svolalo k projednání jimi navržených záležitostí valnou hromadu. V žádosti uvedou návrh usnesení k navrženým záležitostem, nebo tyto záležitosti odůvodní.

Zákon nepožaduje, aby žádost měla písemnou formu. Může být i ústní či zaslaná běžným e-mailem, nicméně vždy bude záležet na individuálním posouzení jejího obsahu. Pro případ, že by ohledně svolání či nesvolání valné hromady, naplnění jejího pořadu jednání apod. vznikl spor, lze doporučit podání žádosti písemně, v ideálním případě poštou, a to doporučeně s dodejkou.

K tomu je nutno podotknout, že akcionář nemůže žádat o svolání valné hromady k projednání jakýchkoli jím navržených záležitostí, ale pouze těch, které náleží do působnosti valné hromady podle zákona či podle stanov společnosti.

V minulosti se judikatura zabývala řešením situace, kdy se akcionář domáhal svolání valné hromady za účelem předložení zprávy o podnikatelské činnosti a o stavu jejího majetku (mimo lhůtu uvedenou v zákoně), nebo kdy jiný akcionář požadoval svolání valné hromady za účelem předložení konečné zprávy likvidátora o průběhu likvidace.

Soudy došly v obou případech k obdobnému závěru, a to že jestliže zákon ukládá předložení zpráv v určitých stanovených lhůtách či po provedení všech nezbytných úkonů, nemůže být kvalifikovaným akcionářem vynucováno předložení těchto zpráv či dokumentů mimo stanovené termíny či bez splnění stanovených podmínek.

Stejně tak není možné, aby kvalifikovaný akcionář úspěšně požádal o svolání valné hromady k projednání záležitosti, která sice do působnosti valné hromady náleží, ale v době doručení žádosti (resp. během následné lhůty, kterou zákon pro svolání valné hromady stanovuje) nejsou splněny zákonné podmínky pro projednání záležitosti.

Tedy například není možné, aby akcionář úspěšně požádal o projednání návrhu na rozhodnutí o rozdělení zisku v situaci, kdy dosud není schválena účetní závěrka za předmětné účetní období. V takovém případě představenstvo, resp. statutární ředitel nemá povinnost valnou hromadu na žádost akcionáře svolat, resp. žádost akcionáře odmítne.

Šikanózní výkon práva na svolání valné hromady

V praxi se také stává, že akcionář svého práva požádat o svolání valné hromady zneužije – zpravidla s cílem činit takto nátlak na představenstvo či ostatní akcionáře, ať již z jakéhokoliv důvodu. Takové jednání však nemůže požívat právní ochrany a jedná-li se o zjevně šikanózní výkon práva ze strany akcionáře, představenstvo povinnost vyhovět žádosti akcionáře nemá.

Je však obtížné konkretizovat, co v jednotlivých případech je či není zjevným zneužitím práva, a vždy do jisté míry záleží na individuálním posouzení hodnotící osoby, tedy nejprve představenstva, pak případně i soudu. Obecně však lze za takové zjevné zneužití práva požádat o svolání valné hromady označit například situaci, kdy akcionář opakovaně žádá o svolání valné hromady se stejným či velmi obdobným návrhem pořadu jednání, přičemž nenastaly žádné nové okolnosti, které by takový postup odůvodňovaly.

Jako šikanózní může být žádost hodnocena též v případě, kdy jejím obsahem je zřejmý nesmysl – v takovém případě by však představenstvo mělo brát v úvahu skutečnost, že akcionář nemusí být odborníkem v oboru, a bylo by proto vhodné mu jako laikovi nabídnout pomoc s úpravou návrhu tak, aby byl projednatelný (nicméně ze zákonné úpravy taková povinnost představenstvu nevyplývá).

Stejně tak jestliže akcionář doručí představenstvu žádost neúplnou, nesplňující zákonem předepsané náležitosti, představenstvo by mělo akcionáře o náležitostech žádosti poučit a vyzvat jej, aby žádost patřičně doplnil.

Představenstvo však nemůže svolání valné hromady odmítnout jen proto, že je zřejmé, že akcionář pro svůj návrh nezíská rozhodující většinu. I minoritní akcionář má právo předestřít valné hromadě své návrhy a eventuálně ostatní akcionáře přesvědčit tak, aby pro ně hlasovali.

Jestliže představenstvo z některého z výše uvedených důvodů vyhodnotí, že na základě podané žádosti akcionáře nemá povinnost valnou hromadu svolat, mělo by toto rozhodnutí být akcionáři sděleno a odůvodněno. Lze též doporučit, aby o jednání představenstva ve věci žádosti o svolání valné hromady a zejména jejího odmítnutí byl vyhotoven řádný zápis, který bude spolu s žádostí založen v dokumentech společnosti jako důkaz pro případný soudní spor ve věci.

Lhůty pro svolání valné hromady na žádost akcionáře

Představenstvo je povinno svolat na žádost kvalifikovaných akcionářů, splňuje-li zákonem stanovené požadavky, valnou hromadu způsobem stanoveným zákonem a stanovami tak, aby se konala nejpozději do 40 dnů ode dne, kdy byla představenstvu doručena žádost o svolání.

Lhůta pro uveřejnění a zaslání pozvánky na valnou hromadu se v tomto případě zkracuje na 15 dnů. Jde-li o společnost, jejíž akcie byly přijaty k obchodování na evropském regulovaném trhu, činí lhůta určující, do kolika dnů od doručení žádosti se musí valná hromada konat, 50 dnů a lhůta pro uveřejnění a zaslání pozvánky na valnou hromadu činí 21 dnů.

Byť zákon stanovuje výše uvedené lhůty, které jsou kogentní a stanovami nemohou být určeny jinak, představenstvo by mělo valnou hromadu svolat především bez zbytečného odkladu. Jak moc jsou navržené záležitosti urgentní, by mělo vyplývat z obsahu žádosti.

Výběr konkrétního dne v rámci uvedených lhůt je na představenstvu, resp. na statutárním řediteli. Kvalifikovaný akcionář si nemůže vymínit konání valné hromady v jím určený den, nicméně k jeho přání samozřejmě může být přihlédnuto.

Jestliže představenstvo na podání žádosti nebude nijak reagovat, tedy bude v této věci nečinné, bude situaci nutno posoudit jako odmítnutí žádosti. Nebude-li představenstvem valná hromada bez zbytečného odkladu svolána, případně není-li představenstvo dlouhodobě schopno se usnášet, může valnou hromadu svolat i samotný člen představenstva.

Nemá-li společnost představenstvo vůbec zvoleno, nebo zvolené představenstvo dlouhodobě neplní své povinnosti, je oprávněna valnou hromadu svolat také dozorčí rada, vyžadují-li to zájmy společnosti (zájmem společnosti jistě je i ochrana zájmů jejích akcionářů), event. též kterýkoli člen dozorčí rady, je-li dozorčí rada ohledně svolání valné hromady nečinná.

Zákaz změny navrženého pořadu jednání představenstvem

Představenstvo není oprávněno navržený pořad valné hromady měnit. Doplnit navržený pořad valné hromady je představenstvo oprávněno pouze se souhlasem osob, které o svolání valné hromady požádaly.

Za změnu navrženého pořadu jednání valné hromady bychom mohli považovat jak vypuštění některé z navržených záležitostí, tak změnu obsahu (například změnu v návrhu usnesení) či doplnění nové záležitosti. Jak již však bylo řečeno výše, akcionáři jsou zpravidla laici, a proto není možné k žádosti přistupovat čistě formalisticky.

Tedy přezkoumá-li představenstvo žádost a dojde-li k závěru, že některé záležitosti sice do působnosti valné hromady náleží, ale některé nikoli, je představenstvo povinno svolat valnou hromadu pro projednání navržených záležitostí, které jsou projednatelné. V takovém případě nepůjde o nepřípustnou změnu navrženého pořadu jednání valné hromady.

Rovněž tak odborná literatura uvádí, že je bez dalšího přípustné doplnit navržený pořad valné hromady o procedurální body – zpravidla tedy „zahájení, kontrola usnášeníschopnosti“, „volba orgánů valné hromady“, „závěr“, event. po zahájení též „schválení jednacího a hlasovacího řádu“.

Konkrétní obsah procedurálních záležitostí záleží vždy na zvyklostech konkrétní společnosti a na obvyklém průběhu jejích valných hromad. Nejsou-li uvedené procedurální body v žádosti uvedeny, je jejich doplnění ze strany představenstva nejen možné, ale ve věci volby orgánů valné hromady přímo i nutné, protože bez zvolení funkcionářů valné hromady se tato nemůže platně konat a usnášet se.

Specifická situace nastane, sejde-li se zároveň více žádostí různých kvalifikovaných akcionářů o svolání valné hromady s různým obsahem. Ačkoli by se v takovém případě z ekonomických i administrativních důvodů nabízelo jako vhodné řešení uspořádat jedinou valnou hromadu, do které by byl spojen obsah všech doručených žádostí, takový postup není bez souhlasu všech akcionářů, kteří předmětné žádosti podali, možný. Bez jejich souhlasu by se jednalo opět o nepřípustné doplnění navrženého pořadu valné hromady.

Co se týká odvolání valné hromady svolané na žádost akcionáře či odložení jejího konání, to je rovněž možné jen za souhlasu akcionáře, který o její svolání požádal.

Postup při nečinnosti představenstva

V případě, že představenstvo valnou hromadu ve výše uvedené lhůtě nesvolá, zmocní soud k jejímu svolání kvalifikované akcionáře, kteří o to požádají, a současně je zmocní ke všem jednáním za společnost, která s valnou hromadou souvisejí. Uzná-li to soud za vhodné, může i bez návrhu zároveň určit předsedu valné hromady (soud tedy může předsedu určit jak podle návrhu akcionáře, tak i dle svého vlastního uvážení; navržená osoba však musí s výkonem funkce předsedy valné hromady souhlasit).

Pozvánka na valnou hromadu pak obsahuje výrok rozhodnutí soudu včetně údaje, který soud rozhodnutí vydal a kdy se stalo rozhodnutí vykonatelným. Samotný soud tedy valnou hromadu nesvolává, nýbrž ke svolání valné hromady zmocní kvalifikovaného akcionáře. Úkony vedoucí k samotnému svolání valné hromady – uveřejnění a zaslání pozvánky atd. - pak zajistí sám kvalifikovaný akcionář.

Co se týká uveřejnění a zaslání pozvánky na valnou hromadu, postupuje se obdobně, jako je uvedeno výše, tedy jako kdyby valnou hromadu na žádost kvalifikovaných akcionářů svolávalo představenstvo. Kvalifikovaní akcionáři jsou v takovém případě oprávněni vyžádat si výpis z evidence zaknihovaných cenných papírů pro účely valné hromady jimi svolané.

Výše uvedeného soudního řízení však nelze úspěšně využít v případě, kdy představenstvo sice svolá na žádost akcionáře valnou hromadu, nicméně ta se neuskuteční, neboť pro neúčast akcionářů není usnášeníschopná. Až v případě, nesvolalo-li by představenstvo v zákonem stanovené lhůtě 15 dnů ode dne, na který byla svolána původní valná hromada, valnou hromadu náhradní, by bylo možno u soudu žádat o zmocnění ke svolání valné hromady.

Svolání valné hromady akcionářem nemůže jít k jeho tíži. Proto zákon stanoví, že náklady spojené s konáním valné hromady, k jejímuž svolání byli soudem zmocněni sami kvalifikovaní akcionáři, nese společnost. Může se jednat jak o náklady na rozeslání pozvánek či náklady na další související administrativu, pronájem jednací místnosti, ale například i občerstvení.

Za splnění této povinnosti ručí společně a nerozdílně členové představenstva. Zmocnění akcionáři mají vůči společnosti právo na náhradu nákladů soudního řízení vedoucího k jejich zmocnění a také dalších účelně vynaložených nákladů.

Z judikatury vyplývá, že je-li předmětem soudního řízení o zmocnění akcionáře ke svolání valné hromady žádost, na jejímž základě byla představenstvem valná hromada svolána sice opožděně, nicméně s pořadem jednání odpovídajícím žádosti akcionáře, soud návrh akcionáře zamítne. Akcionář však i v tomto případě má právo na úhradu nákladů soudního řízení a dalších účelně vynaložených nákladů.

Právo na zařazení bodu jednání na valnou hromadu

Kvalifikovaný akcionář může také využít dalšího ze svých zvláštních procesních práv a požádat představenstvo společnosti, resp. statutárního ředitele, o zařazení jím určené záležitosti na pořad valné hromady za předpokladu, že ke každé ze záležitostí je navrženo i usnesení, nebo je její zařazení odůvodněno.

Nebude-li v žádosti ke každé navrhované záležitosti obsažen příslušný návrh usnesení, či odůvodnění, není žádost úplná. Obdobně jako při podání neúplné žádosti o svolání valné hromady zákon pro tento případ neobsahuje závazný postup.

Představenstvo by nicméně mělo (zejména s ohledem na požadavek péče řádného hospodáře a s ohledem na zamezení případného sporu ve věci), vyzvat akcionáře k doplnění žádosti tak, aby žádost vyhověla zákonným požadavkům. Po adekvátním doplnění žádosti pak představenstvo postupuje standardním způsobem, jak je uvedeno výše.

Rozsah žádosti je v podstatě libovolný – akcionář může žádat o zařazení jedné či více záležitostí. Co se týká formy žádosti, z hlediska průkaznosti lze samozřejmě doporučit písemnou formu žádosti, ideálně zaslanou do sídla společnosti doporučenou poštou s dodejkou, nicméně zákon takový požadavek neobsahuje; lze si tedy představit i žádost ústní, žádost učiněnou prostým e-mailem apod.

Kvalifikovaný akcionář může žádost o zařazení záležitosti na pořad valné hromady podat kdykoli, tedy ať již po uveřejnění a rozeslání pozvánky, tak i kdykoli jindy (třeba i ihned po skončení předchozí valné hromady s tím, že žádá o zařazení záležitostí na příští valnou hromadu, ať již bude konána kdykoli v budoucnu).

Pokud však je žádost podána po uveřejnění a rozeslání pozvánky na valnou hromadu, je představenstvo povinno uveřejnit doplnění pořadu valné hromady způsobem stanoveným níže.

Žádost akcionáře o zařazení bodu jednání na valnou hromadu se adresuje k rukám svolavatele valné hromady, obecně tedy představenstva či statutárního ředitele. Je-li však při nečinnosti představenstva (nebo není-li představenstvo zvoleno) svolavatelem valné hromady dozorčí rada, měla by být žádost adresována k jejím rukám.

Obdobně pak ve společnosti s monistickým způsobem vnitřního uspořádání bude při nečinnosti statutárního ředitele žádost určena správní radě.

Co se týká obsahu žádosti, ten musí být představenstvem (či jiným svolavatelem) stejně jako u žádosti o svolání valné hromady posouzen zejména s ohledem na to, zda jednotlivé záležitosti spadají do působnosti valné hromady. Pro odmítnutí zařazení záležitosti na pořad valné hromady platí analogicky totéž, co pro odmítnutí žádosti o svolání valné hromady.

Zákon však nestanoví, jak postupovat v případě, nesplní-li představenstvo svou povinnost zařadit záležitosti z řádné žádosti na pořad valné hromady, stejně tak jako nestanoví pro představenstvo žádnou sankci. Kvalifikovaný akcionář se pak může domáhat projednání jím navržených záležitostí pomocí práva na svolání valné hromady s jím navrženým pořadem.

Akcionář však nemá k dispozici žádný právní nástroj, s jehož pomocí by představenstvo donutil k zařazení akcionářem navržených záležitostí na pořad již svolané valné hromady. Porušení uvedených zákonných povinností ze strany představenstva je však nutno kvalifikovat jako nedodržení zásad péče řádného hospodáře se všemi jeho důsledky.

Byla-li žádost akcionáře doručena po uveřejnění a rozeslání pozvánky na valnou hromadu, uveřejní představenstvo doplnění pořadu valné hromady nejpozději 5 kalendářních dnů přede dnem jejího konání, případně před rozhodným dnem k účasti na valné hromadě (je-li určen), a to způsobem stanoveným zákonem a stanovami pro svolání valné hromady.

Doplnění pořadu jednání tedy musí být uveřejněno na internetových stránkách společnosti a současně zasláno akcionářům vlastnícím akcie na majitele nebo zaknihované akcie na adresu uvedenou v seznamu akcionářů nebo v evidenci zaknihovaných cenných papírů, příp. jej zaslat jiným způsobem určeným ve stanovách.

Z uvedené pětidenní lhůty však nelze usuzovat, že by byl akcionář touto lhůtou limitován a že by tak nemohl úspěšně žádat o zařazení jím určené záležitosti na pořad valné hromady bezprostředně před jejím konáním.

Naopak, ze zákonné lhůty 5 dnů před konáním valné hromady pro uveřejnění doplnění jejího pořadu lze vyvodit pouze skutečnost, že doručí-li kvalifikovaný akcionář žádost o doplnění pořadu valné hromady ve lhůtě kratší než 5 dnů před jejím konáním, nemá představenstvo povinnost doplnění pořadu uveřejnit; zároveň to však nedává představenstvu možnost žádost jen z důvodu „opožděnosti“ odmítnout. Představenstvo je povinno žádosti vyhovět i v případě, učiní-li ji kvalifikovaný akcionář až těsně před konáním svolané valné hromady.

Právo na přezkum jednání představenstva dozorčí radou

Kvalifikovaný akcionář může též učinit žádost, v rámci které může požádat dozorčí radu coby kontrolní orgán společnosti, aby v záležitostech uvedených v takové žádosti přezkoumala výkon působnosti představenstva.

Dozorčí rada přezkoumá výkon působnosti představenstva bez zbytečného odkladu a nejpozději do 2 měsíců ode dne doručení žádosti písemně informuje kvalifikovaného akcionáře o výsledcích provedeného přezkumu.

Zákon neuvádí pro žádost o přezkum jednání představenstva žádné další podmínky, forma žádosti i její obsah jsou tedy libovolné. Z hlediska prokazatelnosti lze doporučit písemnou formu žádosti, žádost však může být učiněna i ústně nebo například elektronicky. Žádost musí obsahovat minimálně uvedení záležitostí, v jejichž souvislosti má být výkon působnosti představenstva přezkoumán. Není však nutné, aby byl požadavek na přezkum jakkoli odůvodněn.

Jestliže však dozorčí rada požadovaný přezkum neprovede, nebo jej dokonce provést odmítne, kvalifikovaný akcionář nemá k dispozici žádný právní nástroj, jak se přezkumu domoci, a to ani u soudu. Zanedbání přezkumu nebo jeho odmítnutí však může být kvalifikováno jako zanedbání kontrolní funkce dozorčí rady se všemi důsledky takového jednání, neboť řádné plnění kontrolní funkce je hlavním obsahem činnosti dozorčí rady a členové dozorčí rady se k němu zavazují mimo jiné též ve smlouvě o výkonu funkce.

Právo požádat o jmenování znalce k přezkumu zprávy o vztazích

Obdobné právo je kvalifikovaným akcionářům přiznáno v § 85 ZOK v souvislosti s koncernovými vztahy. Každý kvalifikovaný akcionář ovládané osoby, který se domnívá, že nebyla řádně vypracována zpráva o vztazích, může navrhnout soudu, aby pro účely jejího přezkumu jmenoval znalce. Přezkum znalcem jmenovaným soudem by měl zajistit maximální nezávislost a nestrannost.

Úkolem znalce je přezkoumat smluvní, resp. finanční vztahy uvnitř koncernu, tedy mezi společností jako ovládanou osobou a osobou ovládající, event. dalšími propojenými osobami. Kvalifikovaný akcionář tak má možnost zjistit, zda společnost neuzavírá nějaké nestandardní, nevýhodné smlouvy s jinými osobami uvnitř koncernu, čímž by mohlo docházet k vyvádění prostředků ze společnosti.

Podá-li návrh na jmenování znalce více akcionářů, považuje se návrh každého dalšího akcionáře na jmenování znalce podaný ještě před jmenováním znalce soudem, za přistoupení k řízení, a to ode dne podání návrhu. Od okamžiku jmenování znalce již nejsou další návrhy oprávněných osob na jmenování znalce přípustné.

Toto právo lze uplatnit do 1 roku ode dne, kdy se kvalifikovaný akcionář o obsahu zprávy o vztazích dozvěděl nebo mohl dozvědět. K později uplatněnému právu se nepřihlíží.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Akcionářská žaloba

Specifickým právem, které zákon o obchodních korporacích přiznává kvalifikovanému akcionáři, je právo podat tzv. akcionářskou žalobu, upravenou v § 371 a násl. ZOK. Podstata akcionářské žaloby spočívá v právu kvalifikovaného akcionáře domáhat se za určitých okolností za společnost nároků, a to i přesto, že takové právo náleží primárně orgánům společnosti.

Institutu akcionářské žaloby může kvalifikovaný akcionář využít typicky v případě, způsobí-li člen představenstva společnosti újmu tím, že při výkonu funkce nejedná s péčí řádného hospodáře, nebo například poruší zákaz konkurence. Pak lze jen těžko očekávat, že představenstvo bude jednat naprosto nestranně a bude náhradu újmy na svém členu či členech (případně na členu či členech dozorčí rady) vymáhat tak, jako by to byla „cizí“ osoba.

Akcionářská žaloba, spadající do kategorie tzv. derivativních žalob, tedy představuje výjimku z obecného principu, podle kterého je to představenstvo jako statutární orgán společnosti, kdo rozhoduje o uplatňování práv za společnost tak, aby chránil její majetek a nejlepší zájmy společnosti i jejích akcionářů.

Existence institutu akcionářské žaloby tedy má zároveň posilovat důvěru minoritních akcionářů v investování do velkých kapitálových společností a zároveň představovat určitou hrozbu pro členy představenstva či dozorčí rady, která je motivuje k řádnému plnění jejich zákonných povinností.

Má-li společnost jednoho výrazně majoritního akcionáře či skupinu akcionářů, slouží institut akcionářské žaloby též jako ochrana minoritních akcionářů před tímto ovládajícím akcionářem či akcionáři.

Každý kvalifikovaný akcionář tedy je oprávněn (nikoli však povinen) se za společnost domáhat:

  • náhrady újmy (majetkové i nemajetkové) proti členu představenstva nebo dozorčí rady;
  • splnění případné povinnosti člena představenstva nebo dozorčí rady plynoucí z dohody o vypořádání újmy, která vznikla společnosti porušením péče řádného hospodáře;
  • splacení emisního kursu proti akcionáři, který je v prodlení s jeho splácením (včetně úroku z prodlení se splácením emisního kursu, který činí dvojnásobek zákonné sazby úroku z prodlení, ledaže stanovy akciové společnosti určí výši úroku z prodlení jinak).

V takovém řízení je kvalifikovaný akcionář oprávněn společnost také zastupovat jako zákonný zástupce. Totéž platí obdobně pro následný výkon rozhodnutí, kvalifikovaný akcionář je tedy oprávněn za společnost vymáhat soudem uloženou povinnost i cestou exekuce. Účastníky řízení jsou akciová společnost zastoupená kvalifikovaným akcionářem a žalovaný člen orgánu společnosti nebo akcionář, který je v prodlení se splacením emisního kursu akcií.

K zaplacení soudního poplatku je povinna akciová společnost, nicméně nezaplatí-li jej, musí tak učinit kvalifikovaný akcionář, aby řízení nebylo zastaveno. Kvalifikovaný akcionář se pak náhrady za zaplacený soudní poplatek může domáhat na společnosti.

Po podání žaloby bude soud nejprve zkoumat tzv. aktivní legitimaci žalobce, tedy to, zda osoba, která žalobu podala, je způsobilá tak učinit – v tomto případě zda je kvalifikovaným akcionářem. Definici kvalifikovaného akcionáře pak musí žalobce splňovat po celou dobu řízení. Dále soud zkoumá, zda akcionář – domáhá-li se náhrady újmy proti členu představenstva – předem písemně informoval dozorčí radu, jak požaduje zákon.

Co se týká tzv. pasivní legitimace, tedy vůči komu může akcionářská žaloba směřovat, žalovanou osobou může být člen představenstva, člen dozorčí rady, dále akcionář, který je v prodlení se splácením emisního kursu, a v akciové společnosti s monistickou strukturou vnitřního uspořádání je to též statutární ředitel nebo člen správní rady. Proti jiným osobám akcionářská žaloba směřovat nemůže.

Důkazní břemeno v řízení leží na straně žalovaného člena orgánu, příp. akcionáře, který musí prokázat, že se nedopustil vytýkaného protiprávního jednání, ledaže soud rozhodne, že po něm takové prokazování nelze spravedlivě požadovat. Tedy je-li členu orgánu společnosti vytýkáno porušení péče řádného hospodáře, je na něm, aby prokázal, že své povinnosti neporušil.

Pro úplnost je nutno dodat, že soudní řízení zahájené na základě akcionářské žaloby není tzv. řízením ve věci právnických osob podle zákona o zvláštních řízeních soudních, tedy nepatří mezi zvláštní řízení soudní, dříve zvaná „nesporná“.

Ve vztahu k vymáhání náhrady újmy však kvalifikovaný akcionář nemá právo domáhat se náhrady újmy akcionářskou žalobou tehdy, bylo-li o újmě rozhodnuto tak, že bude vypořádána podle smlouvy uzavřené s příslušným členem představenstva nebo dozorčí rady, přičemž tato smlouva byla schválena valnou hromadou společnosti alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů všech akcionářů.

Akcionářské žaloby však i v tomto případě může kvalifikovaný akcionář využít tehdy, je-li ten, kdo újmu společnosti způsobil, jejím jediným akcionářem nebo osobou, která společnost ovládá. V takovém případě se kvalifikovaný akcionář může dovolávat relativní neúčinnosti dohody, a tedy i náhrady způsobené újmy v původním rozsahu.

Praktická použitelnost této výjimky však je značně diskutabilní – způsobil-li společnosti újmu jediný akcionář, je tento z povahy věci také jediným kvalifikovaným akcionářem, tedy se zřejmě nebude za společnost domáhat náhrady újmy, kterou sám způsobil.

 Akcionářskou žalobu lze podat také proti vlivné osobě, způsobí-li společnosti újmu. Vlivem se rozumí také vliv vykonávaný prostřednictvím jiné osoby nebo jiných osob. Vlivnou osobou však nemůže být člen orgánu společnosti nebo její prokurista. V řízení vedeném proti vlivné osobě na základě akcionářské žaloby leží důkazní břemeno na straně vlivné osoby, tedy tato osoba musí prokázat, že se protiprávního jednání nedopustila. Soud však může rozhodnout, že prokazování po vlivné osobě nelze spravedlivě požadovat.

Členem představenstva, členem dozorčí rady nebo vlivnou osobou se pro potřeby akcionářské žaloby rozumí také ten, kdo v takovéto pozici již není, ale byl v ní v době vzniku újmy, jejíž náhrada je po něm kvalifikovaným akcionářem požadována, nebo v době jednání, v jehož důsledku újma vznikla (tedy bývalý člen představenstva, bývalý člen dozorčí rady, bývalá vlivná osoba). Pasivní legitimaci žalované osoby však musí kvalifikovaný akcionář prokázat.

Přestane-li být akcionář, který akcionářskou žalobu podal, akcionářem, zastupuje v řízení společnost jeho právní nástupce, byl-li mu původní akcionář znám (touto podmínkou znalosti původního akcionáře zákonodárce pravděpodobně naráží na problematiku nabývání akcií na regulovaném trhu založeném na anonymitě smluvních stran, tedy i prodávajícího). Převodem akcií z kvalifikovaného akcionáře, který podal akcionářskou žalobu, se tedy obecně řízení nekončí.

Před uplatněním práva na náhradu újmy proti členovi představenstva (tzn. před podáním akcionářské žaloby) je kvalifikovaný akcionář povinen o svém záměru informovat písemně dozorčí radu společnosti. Stejně tak před uplatněním práva na náhradu újmy proti statutárnímu řediteli je kvalifikovaný akcionář povinen písemně informovat správní radu společnosti.

Cílem této notifikační povinnosti je umožnit dozorčí radě, resp. správní radě, aby mohla sama uplatnit právo na náhradu újmy, vzniklé jednáním člena představenstva či statutárního ředitele.

Dozorčí rada, stejně jako ostatní orgány akciové společnosti, však nemá právní způsobilost, a nelze jí tedy z právního hlediska doručovat. Byť podle rozhodovací praxe je dostatečné osobní předání informace předsedovi dozorčí či správní rady, z hlediska právní jistoty bude nejvhodnější, bude-li písemná informace o záměru kvalifikovaného akcionáře adresována společnosti, ideálně s dovětkem „k rukám předsedy dozorčí rady“.

Pokud informovaný orgán neuplatní právo na náhradu újmy nebo na splacení emisního kursu bez zbytečného odkladu po obdržení informace od kvalifikovaného akcionáře, může akcionář toto právo uplatnit za společnost sám.

Hodlá-li však kvalifikovaný akcionář podat akcionářskou žalobu proti členu dozorčí rady, případně proti akcionáři kvůli jeho prodlení se splacením emisního kursu akcií, žádnou zákonnou notifikační povinnost nemá (byť zákon výslovně uvádí, že může akcionář právo na splacení emisního kursu uplatnit až v případě, neuplatní-li je bez zbytečného odkladu po obdržení informace informovaný orgán; jedná se však zřejmě o přehlédnutí zákonodárce, které je bez právního významu).

V souladu s povinností loajality akcionáře vůči společnosti, o které bude pojednáno níže, však lze notifikaci doporučit. Absence notifikační povinnosti samozřejmě nemá vliv na povinnost nejprve vyzvat akcionáře, který je v prodlení se splacením emisního kursu akcií, ke splnění jeho vkladové povinnosti.

Žaloba na náhradu reflexní újmy

Od akcionářské žaloby upravené zákonem o obchodních korporacích je nutno odlišovat žalobu na náhradu reflexní újmy podle občanského zákoníku.

Podle § 213 OZ platí, že poškodí-li korporaci její člen nebo člen jejího orgánu způsobem, který zakládá jeho povinnost k náhradě a kterým byl poškozen i jiný člen korporace na hodnotě své účasti, a domáhá-li se náhrady jen tento člen, může soud škůdci i bez zvláštního návrhu uložit povinnost nahradit způsobenou škodu jen korporaci, pokud to odůvodňují okolnosti případu, zejména pokud je dostatečně zřejmé, že se takovým opatřením vyrovná i škoda na znehodnocené účasti.

Jedná se tedy o situaci, kdy v akciové společnosti člen představenstva nebo dozorčí rady, resp. statutární ředitel či člen správní rady, nebo akcionář společnost svým jednáním poškodí, čímž dojde k poškození jiného akcionáře na hodnotě jeho účasti ve společnosti (tedy dojde ke snížení hodnoty jeho akcií).

Základní rozdíl mezi žalobou na náhradu reflexní újmy a mezi akcionářskou žalobou spočívá v osobě žalobce – zatímco v případě akcionářské žaloby je žalobcem sama společnost, zastoupená kvalifikovaným akcionářem, žalobu na náhradu reflexní újmy podává sám akcionář vlastním jménem. Žalobou na náhradu reflexní újmy se akcionář rovněž nedomáhá náhrady celé vzniklé újmy, nýbrž jen její části, která odpovídá újmě vzniklé jeho osobě snížením hodnoty jeho akcií.

Na rozdíl od akcionářské žaloby se žalobou na náhradu reflexní újmy může náhrady domáhat každý akcionář společnosti, bez ohledu na výši jeho podílu. Právo domáhat se náhrady reflexní újmy tedy není vyhrazeno pouze kvalifikovaným akcionářům.

Žalobu na náhradu reflexní újmy může akcionář podat v případě, nedomáhá-li se vzniklé újmy („primární“, nikoli již reflexní újmy) sama společnost, a to buď přímo prostřednictvím svých orgánů, nebo zastoupena akcionářem v řízení po podané akcionářské žalobě.

Jak vyplývá z dikce zákona, může soud buď na návrh akcionáře, nebo i bez návrhu, rozhodnout o povinnosti nahradit způsobenou škodu jen společnosti (nikoli tedy samotnému akcionáři), pokud to odůvodňují okolnosti případu - zejména pokud je dostatečně zřejmé, že se takovým opatřením vyrovná i škoda na znehodnocené účasti (tedy opět se vyrovná hodnota akcionářova podílu).

Povinnost loajality

Na samém závěru tohoto pojednání o právech a povinnostech akcionáře je nutno rozebrat zásadní povinnost každého akcionáře, která se vine jako červená nit celým předchozím výkladem jakožto korektiv veškerého jednání akcionáře – povinnost loajality. Ta provází veškeré další akcionářské povinnosti, ať již s ní souvisí přímo, či nepřímo.

Povinnost loajality je upravena v § 212 odst. 1 OZ tak, že přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se čestně a zachovávat její vnitřní řád. Zároveň pak korporace nesmí svého člena bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská práva i oprávněné zájmy.

Úprava povinnosti loajality vychází především z té skutečnosti, že členství v jakékoli korporaci, tedy i akciové společnosti, je dobrovolné a každá osoba má právo se rozhodnout, zda se členem korporace – v našem případě akcionářem – stane.

Jestliže se osoba rozhodne stát se akcionářem, je povinna dodržovat nejen zákon, ale také interní dokumenty společnosti – tedy zejména její zakladatelské právní jednání (stanovy). Veškeré jednání akcionáře pak má respektovat účel existence společnosti stanovený právními předpisy a v jejich mezích také stanovami. Pouze takové jednání je vůči společnosti loajální.

V povinnosti loajality je obsažena řada dílčích povinností – např. povinnost nezneužívat hlasovací většiny, nezneužívat postavení ovládající osoby, nezasahovat do obchodního vedení nad rámec zákonem stanovených práv apod. Kompletní výčet těchto dílčích povinností je prakticky nemožný, proto je vždy nutno konkrétní situaci vykládat s přihlédnutím k obecné povinnosti loajality.

Nositelem povinnosti loajality vůči společnosti je každý z akcionářů, nejen akcionář majoritní, nýbrž i akcionáři menšinoví.

Byť zákon hovoří pouze o loajalitě ve vztahu ke společnosti, je zjevné, že požadavek loajality má být dodržen též vůči ostatním členům korporace, tedy vůči ostatním akcionářům. Dodržení požadavku loajality vůči společnosti však v důsledku znamená dodržení povinnosti loajality také vůči ostatním akcionářům – naopak poškození společnosti způsobuje rovněž poškození práv jejích akcionářů.

V odstavci druhém § 212 OZ zákonodárce upravuje postup proti zneužití hlasovacího práva takto – zneužije-li člen soukromé korporace hlasovací právo k újmě celku, rozhodne soud na návrh toho, kdo prokáže právní zájem, že k hlasu tohoto člena nelze pro určitý případ přihlížet. Toto právo zaniká, pokud návrh není podán do tří měsíců ode dne, kdy k zneužití hlasu došlo. Zmeškání této lhůty nelze prominout.

Osobou, která má v této záležitosti právní zájem, je vždy člen korporace, v našem případě akcionář. Jinou osobou s právním zájmem může být například věřitel, může-li svůj právní zájem prokázat.

O tom, že se k hlasům akcionáře nebude přihlížet, lze rozhodnout vždy jen pro určitý případ a zpětně. Není možné akcionáře takto zbavit hlasovacího práva obecně, do budoucna.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Přehled všech témat Orientace v právních úkonech

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek